Hra se stíny, formátem i vzpomínkami v kontextu dominanty francouzského technického umu. To je vítězný snímek minulého týdne s prostým názvem Paris.
Eiffelova věž je nepochybně největší dominantou a turistickým lákadlem Paříže, města, které by jinak mohlo nabízet desítky staveb ladnějších, elegantnějších a snad i ve své době technicky obtížněji realizovatelných.
Když byla roku 1889 dostavěna (původně jako provizorní stavba jen na dvě desetiletí), stala se s výškou přes 300 metrů největší stavbou světa a současně trnem v oku velké části Pařížanů, kteří ji měli v oblibě asi jako Pražané vysílač na Žižkově.
Jenže čas dokázal zmírnit kontroverze a hrany sporu o stavbu do té míry, že nejen že nebyla odstraněna, ale stala se symbolem celé Paříže i Francie. Snímek Paris se snaží tento kontext zachytit. Černobílé provedení působí historizujícím dojmem a lidské stíny ukazují pomíjivost jejich existence. Kritici stavby jako byli Charles Gounod, Guy de Maupassant či Alexandre Dumas junior s Françoisem Coppérem již dávno nežijí, ale stavba stojí ve své nezměněné podobě dál.
Zvolený úhel pohledu pak navíc ještě zdůrazňuje její majestátnost a výšku. Jako by kladl do kontrastu lidskou časovou omezenost, fragmentárnost a malost s velkými myšlenkami, které autor jakoby inkarnuje do kovové konstrukce stavby, která je přirozeným optickým mostem mezi zemí a nebem, majíce tak až transcendentní rozměr. Možná i důraz kladený na geometrii uvnitř snímku, jako by na tento časový rozměr chtěl poukázat.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Marselus k fotografii, která velice pěkně pracuje s atmosférou, má jasnou myšlenku, která dobře koresponduje se zvoleným čtvercovým formátem i technické provedení, které umožnilo ji promítnout do snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých obrázků uplynulého týdne.
Sofie patří mezi portrétní snímky, které – ač na první pohled mohou vypadat naprosto klasicky a obvykle – si člověk zapamatuje a nemůže od nich odtrhnout oči. Mladá dívka na obrázku má uhrančivý a trochu děsivý pohled. Celé barevné provedení (ke kterému se výborně hodí i účes a perlový náhrdelník) vytváří dojem, jako by šlo o pohádkovou upíří slečnu nebo nějaké podobné neobvyklé stvoření.
Snímek pracující se světlem a tulipány se snaží také pracovat s fantazií diváka v maximální možné míře. Také proto nese název Z království Elfů a jeho autorem je Radomír Pekarík. Nabízí zajímavé výtvarné zpracování i pěknou kompozici, bohužel doplněnou o ne zcela šťastně zvolený rámeček.
Fotografie, jejíž autorkou je Ivanna, nese název Realita je jen iluze. Jest pěkným příkladem toho, že fotograf nemusí vždy jen zachycovat realitu, ale je především tím, kdo ji interpretuje, vytváří k ní narativní složku, pomáhá divákovi nahlížet na ni jinýma očima.
Realita je jen iluze, foto: Ivanna
Čtyři stromy, jedna lavička, jeden muž, ticho, zima a očekávání. To jsou slova, kterými by mohl futuristický básník začít psát o scéně, kterou zachycuje fotografie se schématickým výstižným názvem YY x YY od Šimlika. Jde o další ze snímku francouzské ulice, který tak vlastně přirozeně koresponduje s první fotografií našeho výběru.