Jiří Toman v Pardubicích: Nenápadné velké zjevení

V současné době rozsáhlé dílo tohoto pardubického rodáka připomíná výstava v Domě U Jonáše. Jiří Toman (1924 – 1972) byl amatérem v tom pravém slova smyslu. Jako milovník a tvůrce fotografií žil celý život v rodných Pardubicích.

Občas za ním dojížděl z Prahy i Josef Sudek, aby se spolu toulali podél řeky Labe a vytvářeli snímky malebné rovinaté krajiny.

„Když jsem se narodil a porozhlédl se po Zemi, jevila se mi potřeba nějak zaplnit čas, který mi zbývá do konce. Živelně jsem byl setkán s různými obory tvůrčí činnosti. Akademický spolek, tiskárna, výstavy, divadlo, knihy a pilně navštěvovaný biograf byla místa setkání. Ještě než jsem dokončil protektorátní střední školu, byl jsem změněn na léta 1943-1945 v totálního dělníka,“ napsal Jiří Toman ve svém životopisu.

 
Jiří Toman, foto: Marie Holoubková

Už od mládí vynikal všestranným uměleckým talentem. Ještě před tím, než definitivně propadl fotografii a filmu, vytvářel aktivně grafiky, kresby a akvarely. Od roku 1945 navštěvoval Josefa Sudka, kterému byl zpočátku pomocníkem, asistentem a žákem a i posléze celoživotním přítelem.

Toman pomáhal Sudkovi při realizaci cyklu Praha panoramatická. Můžeme se jen domnívat, proč tak nadaný fotograf nikdy nenastoupil na pražskou FAMU, kam třikrát za sebou úspěšně složil zkoušky (v letech 1946, 1947 a 1948). Rozhodnutí zůstat v Pardubicích ho odřízlo od možnosti zapojit se naplno do uměleckého života.

Stanislav Kolíbal na svého přítele Jiřího Tomana vzpomenul v rozhovoru s Martinem Dostálem: „Jiří Toman byl altruista, často vystupoval ve prospěch jiných, když něco potřebovali, a na sebe mu potom nezbyl čas. Tam vidím také příčinu jeho neklidu a svých způsobem i neúspěchu jeho vlastní práce.“ Toman rád lidi organizoval a často na své chatě za městem pořádal různé mejdany, večírky pro své přátelé, zde se bavil a rozptyloval.

Na povrchu dospělý, ale uvnitř dítě, které dokáže najít v maličkosti denně viděné působivou věc ke hraní. Dětské hry byly oblíbeným tématem jeho fotografií: klukovský fotbálek na udupaném plácku, bruslení na zamrzlých zatopených loukách u Labe, sáňkování v Polabinách. Ve zvláštních oblibách měl především draky a sám byl organizátorem každoročních „drakiád“ u Labe. Nelze opomenout ani tolik známé novoročenky, které s oblibou fotil a rozdával svým přátelům.

Krása je všude kolem nás

„Je jen jedno umění a to je smrtelně vážné, ale jen velice málo lidí tomu skutečně rozumí. A jestli je to obraz, hra nebo kresba na zamrzlém okně, je to jedno. Ty způsoby, které mizí jako dech na skle, mám rád proto, že jsou výsměchem na smysl, funkci a cenu uměleckého díla,“ vyjádřil se Toman v roce 1973, tedy rok před svou smrtí.

Toman fotil všechno – krajiny, sport, lidi, fragmenty i zátiší – lépe snad říct, že ve všem dokázal najít půvab. Scény si pečlivě instaloval, ale byla mu blízká i momentková fotografie. Jeho dílo je natolik široké a rozmanité, že cokoliv o něm řeknete, můžete si být jisti, že téměř vždy budete mít pravdu. Toman se ale škatulkování vyhýbal. Hrál si, avšak svou hru často nedovedl do konce; spokojil se většinou s vyvoláním filmu a zvětšoval už jen minimálně. První, kdo Tomanovo dílo uspořádal, byla Anna Fárová na začátku 90. let a představila ho jako průkopníka konceptualismu. Postupně byly zpracovávány i další části Tomanovy pozůstalosti.

Rozsáhlá výstava, kterou připravil kurátor Vít Bouček za Východočeskou galerii, zaplňuje téměř celý Dům U Jonáše v Pardubicích. K vidění jsou snímky známé i zcela nové; podstatnou část výstavy tvoří nové zvětšeniny zhotovené pardubickým fotografem Luďkem Vojtěchovským. Kromě fotografií nabízí výstava ukázku dalších autorových aktivit – koláží, ilustrací, kreseb a tvorby drobných objektů.

Pro neznalce Tomanových děl bude výstava velkým překvapením. Málokdy se dnes stane, že se zjeví nějaký zapomenutý umělec, o kterém dlouhá léta nikdo nevěděl. Naposled to byl u nás Miroslav Tichý, rodák z Kijeva, kterého objevil švýcarský kurátor Buxbaum, aby ho následně představil světu.

Miroslav Tichý: osobnost stvořena náhodou

Jiřího Tomana bychom k Tichého zjevu mohli přirovnat. Podivný mužík, který se rád toulal ulicemi a všímal si věcí, které by jiný přehlédl. Lidé z okolí měli Tomana za blázna a kroutili hlavou nad tím, co na té zdi Toman vidí, proč fotí do prázdna. Na podobné řeči však pardubický rodák nikdy moc nedal. Naštěstí...

Pět otázek pro kurátora Víta Boučka

Jak dlouho jste retrospektivní výstavu Jiřího Tomana připravovali?

Jedná se již o čtvrtou výstavu Jiřího Tomana, která se ve Východočeské galerii uskutečnila. Postupně se zhodnocují nákupy negativů, dary a získání částí pozůstalosti a to od již zhruba od poloviny 90 let. Na současné výstavě se pracovalo skoro celý rok, čekali jsme na grant MK ČR, na uvolnění peněz, což bylo až po polovině roku. Bylo nutno zhotovit fotografie z negativů, většinou i z těch, které pravděpodobně ještě ani nikdy nebyly kopírovány.

Téměř všechny posmrtné výstavy Jiřího Tomana byly vytvořeny na nových zvětšeninách a poněkud chaoticky, takže ty zvětšeniny jsou neoznačené a mohou se mylně považovat za původní zvětšeniny. Toman fotil hodně a zvětšoval málo, asi i z finančních důvodů, ale také na to neměl vůli ani čas. Takže výstava postavená na nových zvětšeninách, které v duchu Tomana vytvořil Luděk Vojtěchovský, má své opodstatnění. Na původních Tomanových fotkách by se výstava postavit nedala.

Kolik Tomanových fotografií výstava čítá a podle čeho jste je vybíral?

Na výstavě je 160 fotografií, 42 koláží a několik drobných objektů, celkem asi 215 prací. Výběr by měl být objektivní, a proto zahrnoval i neznámé práce ze 40 let. Nejen soubor Volby 1946, ale i snímky poetického charakteru – města, řeky Labe a Loučné, jez a splav, chatu Vozuty medo apod.

Důraz tedy nebyl položen jen na panoramata a „hry a přání“, tedy na ty slavné novoročenky. Výstava chtěla Tomana představit co nejkomplexněji. Navíc v Pardubicích tyto snímky mají i jiné – regionální vyznění. Dokonce má částečně i prvky dokumentu doby, přestože Toman dokumentaristou programově nebyl. Fotky jsem vybíral podle toho, aby vypověděly o Tomanovi co nejvíce. Neupřednostňoval jsem tedy pouze estetická kritéria.

Vnímáte postavu Jiřího Tomana jako významnou pro Pardubický region?

Ocenil bych cit pro zachycení absurdity či komičnosti situace, talent pro nenápadnou symbolickou zkratku, originalitu prvotního nápadu a jeho zpracování. Na výstavě jsem se snažil poukázat na jakousi Tomanovu strategii v hledání kompozice a originalitu vidění konkrétního jevu či situace. Tomanovo vidění bylo dějové a mělo filmařské prvky.Důležitý je i obrovský inspirativní koncepční a estetický vliv Josefa Sudka. Proto jsem také ve výstavě vytvořil celek zátiší…

Myslíte, že jeho dílo dokáží Pardubice dnes ocenit?

Myslím, že se daří Tomana v Pardubicích zviditelňovat jako významnou osobnost. Fotka má tu výhodu, že ji dokáže přijmout i poměrně výtvarně nedotčená veřejnost. Dobře na výstavu reagovala paní primátorka Pardubic Štěpánka Fraňková – nejen že byla z města podpořena výstava grantem, ale Tomanova fotka na schodech do Tyršových sadů z roku 1957 – sloužila jako inspirace pro novoročenku primátorky. Reakcí z vernisáže bylo víc, jestli bude zájem o reprízu výstavy nebo její části, se teprve ukáže, ale nějaké přísliby byly vyřčeny.

Co tedy se tedy s výstavou stane, až v Domě U Jonáše skončí?

Nevím, ale bylo by dobré výstavu reprízovat. Katalog a adjustace výstavy by to umožnila. Už teď mohu říct, že na konci roku 2014, snad v listopadu, by se měla uskutečnit menší výstava fotografií Jiřího Tomana, které mají víceméně dokumentární historickou hodnotu a které se vztahují k proměnám Pardubic. To ale již budu připravovat jako důchodce externě. Jsem rád, že jsem stihl pro Tomana učinit alespoň toto. Bez grantu by se taková výstava ve Východočeském muzeu za stávající ekonomické situace udělat nedala.