Lidé mají často potřebu do života přírody i jednotlivých živočichů projektovat své sny a charakteristiky, identifikovat se s nimi. Ptáci jako jediní pak mají výsadní postavení v podobě možnosti létat.
Vztah člověka a zvířete nebyl v prvních kulturách tak striktně oddělen a definován, jak jej známe dnes, kdy na něj nahlížíme prismatem židovsko - křesťanské kultury, která mezi člověka a ostatní stvoření kreslí ostrou dělicí čáru.
Člověk má duši a je tak zcela odlišný od ostatních tvorů. Tak zvané primitivní kultury (ač je toto označení někdy vnímáno jako nepřesné) mají často ke zvěři zcela odlišný vztah.
Zvíře je člověku důstojným protivníkem v boji o tytéž zdroje, může jej zabít, zranit, omezit. Vzájemně spolu bojují, ale také se určitým způsobem respektují. Totemická zvířata byla nejen symbolem kmene, ale také zdrojem síly a důležitých vlastností. Zvíře bylo součástí magických rituálů, které utvářely kulturu a život celého kmene.
Také modernější pojetí zvířat je silně antropologické. Zvířata mají vlastnosti lidí – liška je chytrá a mazaná, vlk zlý, lev králem zvířat atp. Do prostoru, který se člověku stále více odcizoval, tak zasazoval postavy s charakteristikou vskutku lidskou a vytvářel pohádkové prostředí v každém lese i na poli.
Zajímavému postavení se přitom těší pták. Je zvířetem typicky obětním. Když chce být člověk jako on, je – v podání Ikara – sražen na zem. Je to pták, který přináší Noemu informaci o tom, že břeh je blízko. Je to zvíře, které má privilegium letu, ohlašující námořníkům, že do přístavu již není daleko, ale je také předmětem určité transcendence, tedy objektu, který jakoby mohl přenášet modlitbu mezi člověkem a Bohem, alespoň v rovině symbolické.
Můj. Můj. Můj. Můj. Můj. foto: ak 47
Přesto se racci perou o potravu, jsou hlučnými, ne vždy příjemnými společníky. Avšak napříč tomu všemu jsou něčím zcela fascinujícím. A je v celku jedno, zda je člověk v Římě nebo na břehu ženevského jezera, je jimi uchvácen. Lidé jim hází kousky chleba a sledují jejich akrobatická čísla, souboj o každé sousto, ve kterém není možné vysledovat nějaké mechanické vzorce. Každý je jiný a proto je možná tak zajímavé je při této činnosti pozorovat.
Tak jak to činní na snímku Můj. Můj. Můj. Můj. Můj. Ak 47. Čtvercový snímek v černobílém provedení právě jeden takový zápas zachycuje. Gratuluji autorovi k zajímavému snímku, jak kompozicí, tak také technickým zpracováním a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Shimmell pokračuje ve snímcích dokumentující život v Berlíně, těsnou interakci člověka s architekturou, ale také kontextem, který mu dává autor prostřednictvím svých popisků. Tento snímek nese název netrefil. a v hlavní roli je policista.
Milovníkům kompozičně připravené fotografie s dopředu plánovaným výsledkem je určen snímek Na vlnách věčnosti od hatreder. Nabízí pohled na opuštěného námořníka na potápějící se lodi.
Na vlnách věčnosti, foto: hatreder
Ač by astrofyzik mohl soudit, že snímek Voda v slunci bude analýzou spektrálních čar pocházejících typicky z chladnějších hvězd nebo z atmosféry Země, není tomu tak. Jde o pěknou abstraktní hříčku v podání subala.
Voda v slunci, foto: subal
Snímek pět by za normálních okolností působil spíše jako studium krásy přírody pokryté ledem, než cokoli jiného. V kontextu námrazy a dopravních problémů je pěknou sondou do toho, jak lze dokumentární fotografii propojit s poetickým pohledem na svět. Autorem snímku je harcot.