Snímek o rozšířeném vnímání, únavě a očích souseda. Přiznám se, že jeden z problémů teorie poznání, který na první pohled vypadá banálně mě neustále nutní ke stále nové reflexi. Totiž, jak vypadá svět očima druhého.
Vidí stejné barvy? Všímá si stejných lidí? Do jaké míry je obraz světa dán skutečně dopadajícími fotony na sítnici a jejich reakcí se světločivnými buňkami a do jaké míry do tohoto procesu vstupuje náš mozek?
Odpověď bude zřejmě kompromisní, že je to něco mezi objektivní daností a činností mozku, který na základě zkušeností ví, co chce a má projektovat do představ diváka, ale zkušenostní zážitek to nenabídne.
Celá jedna generace umělců se snažila pracovat s nevědomím a rozšířeným vědomím. Fascinace sny, vzpomínkami, představami, které člověk nedokáže nebo nechce artikulovat. To vytvářelo základní umělecký kolorit. Aby se takový autor byl schopen lépe ponořit do svého nevědomí, musel k tomu často užít různých pomocných prostředků – od dechových cvičení, až po halucinogeny nebo alkohol. To vše změnilo jeho vidění světa, dalo mu vjem, který předtím neměl, a umožnilo mu to tvořit.
Velice podobnou zkušenost má řada sportovců, kteří v určité fázi sportovního výkonu přestávají slyšet a vnímat ostré obrysy. Jejich tělo se přepne do zvláštního módu, ve kterém vnímají jen to, co je pro daný sport klíčové – cestu před sebou, jestli se neblíží ke stěně bazénu atp. Jde také o ponoření se do světa, který má zcela jiné vlastnosti nežli ten, který běžně popisujeme, fotografuje, ve kterém pracujeme.
V určitých okamžicích je tak možné realitu vnímat značně odlišně od běžného stavu a přitom není žádný speciální důvod se domnívat, že toto vnímání je nějaké obskurnější nebo méně cenné. Jak je vidět na předchozích příkladech, umělci si jej váží natolik, že kvůli němu intoxikují své tělo, sportovci jej dosahují za cenu velké bolesti, únavy, výkonu.
Možná tak není nutné se na svět dívat hned přímo očima a mozkem druhého – což jde ostatně dost obtížně uskutečnit – neboť jinou verzi reality nabízí také určitý stav mysli. Otázkou je, co u toho dělá náš mozek. V obou uvažovaných případech se zdá, že snižuje roli šedé kůry mozkové, nejvyšších kognitivních mohutností a předkládá nám informace surové, nezpracované, nezařazené do jasných kategorií, na které jsme zvyklí svět rozkládat.
Gratuluji babyvrba ke snímku ….., který se právě takové abstraktní zachycení mozkem minimálně reflektované reality pokusil zachytit a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týden.
Snímek, který se dokonale hodí k aktuálnímu teplejšímu počasí je Prague Hippos, jehož autorem je Ronald Hilmar Jr., který se snaží zachytit výraz muže plného odhodlání, bojovnosti, touhy po vítězství a současně člověka chodícího se ve vodní lázni.
Prague Hippos, foto: Sout
Pohled do říše hmyzu je téměř vždy fascinující. Tím, jak jsou živočichové malí a vlastnosti objektů se nemění s rostoucím se rozměrem lineárně, je člověk zaskočen možnostmi, které příroda takto malým a lehkým živočichům dává. Snímek nese název Jeste jedna libelka a jeho autorem je Dolittle.
Jeste jedna libelka, foto: Dolittle
Secret Window je snímek zachycující krásné, byť ošuntělé, rozbité a opuštěné místo. Autorem je Václav Bond.
Secret Window, foto: vaclavbond
A na závěr ještě jeden černobílý hrubozrnný akt. Nese název Skrytá 02 a autorkou celé série snímků je kristyna d.