Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout
Pražské hlavní nádraží je stále největší u nás, je hlavním přestupním bodem, místem s velkými problémy i nesporným geniem loci. Člověk by mohl nabít dojmu, že zvolená secese, je v kontextu dalších prvků, jako je zdobnost a oslavnost Prahy i Čech, něčím pochopitelným.
Je to místo, kam přijíždějí návštěvy a veškerá výmalba a aranžmá mají vyprávět příběh o tom, kam že se to člověk dostal. A jak známo z hymny, je český mýtus esteticky oslavný, malebný, krásný, nebojovný, více kontemplativní než sebestředný.
Do této zdobnosti přichází realita nádraží. Nikoli jako místa cestování, obchodu a krásy devatenáctého století, nikoli jako prostor téměř naplněný valčíky, kapesními hodinkami a sentimentem monarchie, ale jako prostor sociálního vyloučení. Lidé bez domova přespávají a pobývají kolem něj v naději, že dostanou drobnou almužnu, že se zde setkají s lidmi, kteří s nimi budou ochotni mluvit. Zlato zde naráží na bídu, oslava na tragédie, velkolepost Fantovy kopule na zborcené životy jedinců.
Praha hlavní nádraží, foto: Banesto
Vše, jakoby spolu žilo v podivném pnutí a paradoxu, hledaje vyváženost a krásu někde uprostřed. Uprostřed v přeříznutí magistrálou. Právě ona jakoby kreslila čáru mezi nebem a zemí, mezi secesí a bezdomovectvím. Krutou, rušnou, necitlivou, prašnou, beznadějnou.
Snímek Praha hlavní nádraží ale pracuje také s další symbolikou. Je zde obraz nádraží, který je však neostrý a rozvlněný, obrácený, sama secese se zde boří a nedrží při sobě. Vše je vidět v kaluži, v zrcadle, které ale postupně mizí, rozvlňuje se, čeří, mění tvar a svět nezachycuje věrně. Dává mu svoji interpretaci, která se s časem rychle mění. Snad hodiny na věži zachycují ono teď jako fixaci kontextu a vodní hladiny, jako výpověď o romantické představě a surové realitě.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Banesto a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Vlastimil Pibil nabízí svůj snímek Po schodoch 3... z minaretu v Lednici jako kompozičně precizní a technicky výborně provedené dílo – od práce se světlem a geometrií až po výraznou strukturu samotných schodů.
Když jsem šla okolo vrat je impresionistickým abstraktním světlem malovaným dílem, s nejasnými obrysy, barvami, silným příběhem, prostorem pro fantazii. Autorem je subal.
Když jsem šla okolo vrat, foto: subal
Poznáváme na základě podobnosti. Tato scholastická poučka může mít různé roviny výkladu či porozumění a jeden z nich nabízí také navyy se svým snímkem Modrání. Nechává člověka přijít blízko, zpodobnit se, proniknout za viditelný svět, skutečně poznat.
Modrání, foto: navyy
Velkopařezitý rybník (Telč) je fotografií od stakotra. Neoddiskutovatelně připomíná, že se blíží podzim, zlacení listí, chystání se na zimu, čas krásy, mlhy a ticha.
Velkopařezitý rybník (Telč), foto: stakotr