Velké změny proběhly relativně rychle, v krátkém časovém úseku. Po té následovalo období pomalých posunů a pozvolného vývoje. Píšu „následovalo“, ten minulý čas však není tak docela na místě. Období transformace stále ještě trvá, ale protože je součástí našeho každodenního bytí, nevnímáme je.
A tak si dovolím ten příběh rozdělit do několika obrazů.
Obraz první – předmluva: Komunikace a přístup k informacím. Mobilní telefony a internet. Schválně, kdo si ještě pamatuje, že telefonní linky (pevné telefonní linky) byly nedostatkovým zbožím, na které se čekalo i několik let? Že přístup k informacím se omezoval na Rudé právo (a pár dalších cenzurovaných titulů denního tisku), televizi a rádio? Než zpráva o dění v Praze dorazila na samotu u lesa, byla z ní šeptanda, která se k pravdě měla stejně, jako články ve výše zmíněném denním tisku.
1. Sněť 2. Klíček slečny Pandory
Obraz druhý-prolog: Fotoklubu (psal jsem o něm v jednom z minulých článků) patřila skříňka, ve které jsme prezentovali své práce. Poměrně malá zasklená bedna, tak akorát na čtyři fotografie 18×24 cm, zadní stěna z šedě natřeného plechu, aby fotografie mohly být fixovány plochými magnety. Visela na hlavní ulici města, jen kousek od náměstí, na jedné z budov spotřebního družstva Jednota.
Asi dva roky jsme tam zhruba jednou za dva týdny měnili fotografie, vybrané na úterních schůzkách fotoklubu. Volba obrázků byla jen na nás, nikdo nám neříkal, co bychom měli nebo naopak neměli prezentovat, takže jsme se v této činnosti cítili svobodni a vše byla až rutinní záležitost. Jen jednou jsem se neoficiální cestou dozvěděl, že se snad někde měly řešit mé fotografie dětí z ulice (viz např. Stare zlate casy ), ale i to nakonec vyšumělo někam do ztracena a my jsme si žili v klidu jako na ostrově.
Obraz třetí: Někteří naši kolegové se zúčastnili setkání fotografů v tehdejší NDR, jehož součástí bylo i fotografování aktů. Dneska je to už poměrně běžná záležitost, ale v roce 1987 šlo o jev pro naše fotoamatéry dosti výjimečný, takže si ho kolegové užili a nafotili spoustu snímků. Ve fotoklubu jsme je probrali či spíše „proprali“ a čtyři nejzdařilejší určili k veřejné prezentaci. Dnešním pohledem šlo o běžné až cudné snímky, do jisté míry podobné obrázkům antických soch. Nepamatuji se už, proč jsem tenkrát předal klíče od skříňky našemu vedoucímu, ale s tématem a kvalitou vkládaných fotografií to nemělo nic společného. Každopádně mělo to předání klíčů fatální následky.
1. Střepy co štěstí nenosí 2. Co se vyplatí
Obraz čtvrtý: Za okny už byla tma, když v našem domě zazněl zvonek. Na chodníku u dveří stála vyděšená ředitelka Kulturního domu, pod něj náš fotoklub spadal a žádala, abych jí dal klíče od fotoskříňky. Sdělil jsem jí, že výjimečně je má u sebe vedoucí fotoklubu a ptal se, co se děje. Paní drkotala zuby jako v zimnici, skoro jí nebylo rozumět, ale pochopil jsem, že jacísi papaláši rozhodli, že ta zápaďácká pornografie musí okamžitě pryč, protože „občané města jsou pobouřeni“.
S výkřikem: „Já snad budu muset rozbít sklo, abych ty fotky mohla vyndat!“ zmizela paní ředitelka ve tmě a my jsme (mezitím přišla i moje žena) zůstali stát s otevřenými ústy mezi dveřmi. Když se mám podařilo získat zpět vládu nad čelisťovými svaly a nabyli tak opět schopnost mluvit, začala padat slova těžko publikovatelná před dvaadvacátou hodinou nejen tehdy, ale i nyní. Noviny a televize plné glasnosti a perestrojky a naším městečkem jakoby stále procházel Stalin. Jen pomalu nám docházelo, co se děje.
Nakonec jsme se dooblékli a zašli zkontrolovat skříňku, zda ředitelka opravdu použila kámen k jejímu „otevření“. Ne, kámen ani kladivo neaplikovala. Ani to neměla zapotřebí. Na místě fotoskříňky se na nás šklebily jen čtyři díry po upevňovacích šroubech. Opět jsme zůstali stát s ústy dokořán a přesvědčovali se navzájem, že nejde o hloupý sen. Když nám došlo, že se jedná o realitu maloměsta roku 1987, zkusili jsme zajít i za vedoucím fotoklubu, abychom se domluvili, jak budeme reagovat. Byl skutečně někde mimo domov a tak jsme se svým úžasem a vztekem zůstali sami.
1. ...co mě učil listopad 1... 2. ...co mě učil listopad 2... 3. ...co mě učil listopad 3...
Obraz pátý: Tu noc jsme s Lojzkou nespali. Do rána u nás klapal psací stoj a v koutech se válely zmuchlané koncepty dopisů. Nakonec ležely na stole tři obálky se stejným obsahem, jen adresy se lišily. Tu první měli otevřít v redakci Československé fotografie, druhou v Rudém Právu a třetí byla pro Národní výbor v našem městě spolu s upozorněním, kam všude jsme svoji stížnost adresovali. Dost brzy jsme už věděli, že všechny tři se dostaly na místo určení. Až pak jsme zjistili, čí příkaz to byl plněn a kdo tu skříňku osobně vyrval ze zdi…
Obraz šestý, epilog – je a není. Řečeno slovy Vlasty Rédla: „je marné to líčit a stejně bys nevěřil“, protože ten příběh má ještě dlouhé a leckdy hodně spletité pokračování plné absurdních zvratů a fantasmagorických výjevů. Ve svém důsledku podstatně ovlivnil životy mnoha lidí a není v něm vítězů. Ale lavina, která se tím uvolnila, už měla s naší fotoskříňkou společného, jako sarajevský čin Gavrilo Principa s následnou chutí velmocí přerozdělit si sféry vlivu pomocí jejich armád. Bylo by to na dlouhé povídání, které už s fotografováním nemá nic společného.
Původním záměrem dnešního povídání bylo vlastně jen takové zamyšlení nad tím, jak moc se všechno kolem nás mění. A jak rychle. To, co bylo ještě poměrně nedávno považováno za výstřelek neslučitelný s morálkou malých lidí z malého města, je dnes i v nejzapadlejších vesnicích bráno na vědomí jako samozřejmost a nepozastaví se nad tím už ani samozvaní strážci veřejného pořádku.
Jsem přesvědčen, že je to právě vlivem zjednodušené komunikace. Tam, kde v podmínkách maloměstského nedostatku informací vznikaly široké bulváry, po nichž se mohla ruku v ruce procházet paní Morálka se slečnou Počestnou, vystavěl internet nová informační centra a byť se to nezdá, tolerance ve společnosti jeví vzestupnou tendenci. Samozřejmě nejde zdaleka jen o technickou záležitost a má to velikou souvislost se společenskými změnami v posledním dvacetiletí.
Než začnete házet rajčata a křičet „fůůůj“, zkuste si projít ještě jednou, co jsem napsal.
Netvrdím, že považuji momentální stav za ideální, ale zlepšuje se.
Fotografie z té doby vlastně nemám. Fotografie, o kterých píšu, nebyly mé a já jsem v ty dny odložil fotoaparát na dlouhé roky. Takže zase přikládám něco z toho, co dělám v současnosti.
František Richter