Doba vánoční sice ztratila v našich zeměpisných souřadnicích charakter sakrálního slavení, takže ne všechny dimenze oslav narození Ježíše v Betlémě jsou nám pochopitelné nebo snadno dostupné.
Některé prvky ale nesporně zůstaly a možná se transformovaly do zásad, které mají obecně kulturní charakter, jenž je zcela oproštěný od religiozity nebo spirituality v náboženském slova smyslu.
Jednou z těchto zásad je bytí si blíže. Jsou to právě Vánoce, které představují čas návštěv, snahu o urovnání vztahů a hledání nových cest k lidem, o kterých si myslíme, že by z různého důvodu nám blízcí býti měli a třeba nejsou, nebo k těm, kdo se nám vzdálili a mi po jejich blízkosti toužíme. Snažíme se překračovat zranění, odpouštět, vycházet ze svého kontextu a hodnotového rámce, abychom s otevřenou náručí sázeli na jistou dávku sentimentu, který takové sblížení umožní. Důsledky takového počínání jsou různé, někdy radostné, jindy naopak natolik bolestné, že se Vánoce budou řadit mezi nejvíce stresující a emočně nejnáročnější části roku.
Ve fenomenologii se vyprofilovala zásada, že prostor ustupuje osobě. Miroslav Petříček, ale také řada jeho fenomenologických předchůdců, tuto maximu interpretují tak, že interpersonální blízkost není blízkostí geografickou. Soused mi může být mnohem dále nežli přítel, jakkoli ten první bydlí za zdí a druhý za mořem. Toto ustupování prostoru osobně by se mohlo stát něčím, co tento přístup k filosofii učiní doslova vánočním paradigmatem. O nic menšího než o překonání všech překážek v prostoru, které umožní setkání se s druhým, nám často o Vánocích nejde. Fenomenologie je zde zbytněním a promýšlením Vánoc.
Martin Heidegger ve své analýze Kanta ale upozorňuje, že jde o něco jiného. Jestliže řekneme, že prostor ustupuje osobě, je třeba zdůraznit, že původně místo osoby stojí fenomén času. Čas je něčím, co umožňuje uchopit sebe samotné, vnímat sebe. Je to základní vnitřní struktura, kterou můžeme přistupovat ke světu a chápat ho, ale také uchopovat vlastní bytí. Bez času není možné myšlení. Prostor je vnější externalitou, podmínkou pro vnímání světa, ale není našemu bytí zdaleka tak blízký.
Mít k sobě blíž, foto: subal
Heslo „mít k sobě blíž“ je tedy pro Heideggera něco zcela jiného než otevírání se druhým a snižováním vzdálenosti vůči nim. Jde o to být blíž sám sobě. Dokázat se dotknout vlastního přebývání ve světě a dát mu smysl a cíl. Až tehdy se může objevit starost. Starost etymologicky odkazuje ke stáří, jako k něčemu bolestnému a tíživému. Starost o druhého je vážná věc, kterou nelze provozovat nezaujatě, je nutné ji činit vždy z pozice vlastního pobytu ve světě, jako reflektovaného bytí. Zde je také jádro propozičního vztahu Já-Ty u Martina Bubera. Druhého, jako Ty, můžeme vidět jen ve vztahu k našemu Já, které není vnímané jako věc mezi věcmi, jako funkcionalita nějaké substance, ale v plnosti lidského ducha.
Jen, pokud se nám podaří přiblížit se sami k sobě, můžeme se adekvátně přiblížit k druhým. Jan Patočka, proti pojmu starost o druhé klade péči o duši (tedy o sebe). Starost je něčím namáhavým, ponurým, etymologicky vycházejícím z nejhorších představ o stáří. Péče je naopak etymologickou blízkostí, radostí, společenstvím. Sebrat sám sebe, usebrat se, sblížit své části, fragmenty svého multikulturního self, jak by řekla současná psychologie, to jsou tedy základní předpoklady proto, abychom mohli být připraveni starat se o druhé. Možná to nebude proces snadný a jednoduchý, snad nás mohou po cestě potkat různé nepříjemnosti. Ale, jak zdůrazňuje Buber, právě v tomto uchopení sebe samých je jediná možnost zahlédnout druhého jako osobu, a tedy prožívat s ním blízkost.
Gratuluji autorovi snímku Mít k sobě blíž, kterým je subal k pěknému sněžnému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Thaletovi se služka vysmála, když se díval na hvězdy a spad do jámy. Také Pavel Kozdas se umí dívat k nebesům se specifickým citem pro linky a architekturu mrakodrapů, což ukazuje také na snímku Münchner Türme.
Tomgaston ukazuje, že dobrá fotografie může být záležitostí nejen mnohaletého cviku a citu, dokonalé techniky a zvládnutých pravidel, ale že je k ní třeba ještě originalita či kreativita. Snímek BLACK BLUE MOON právě tento jev dokumentuje.
BLACK BLUE MOON, foto: tomgaston
Tak jako Pavel Kozdas, také Rudych si zachovává svůj rukopis. Snímek three buckets and life je ukázkou dokonalého strukturování světa, práce s barvami i s vlastní osobitostí fotografa.
three buckets and life, foto: rudych
A na závěr ještě jedna krajinka ve čtvercovém formátu dolinka pod perinou... od Robson65.
dolinka pod perinou..., foto: Robson65