Měla jsem možnost navštívit tuto závěrečnou výstavu FAMU s mladou fotografkou Petrou Malou, která končí studium na konkurenční VŠUP.
Petra Malá je typem člověka, který díla ostatních nekritizuje a spíše v nich hledá zajímavé podněty. Na otázku, kterých mladých českých fotografů a kterých spolužáků si nejvíce cení, odpověděla, že těch, kteří mají dobré srdce. Stejným mírným a optimistickým způsobem přistupovala i k hodnocení výstavy. Nezavrhovala ani nevyzdvihovala díla jednotlivých studentů, ale pochválila celkovou koncepci.
Tvrdí, že ji zaujal jiný způsob instalace fotografické výstavy, která nepracuje pouze se samotnou fotografií, ale vychází i z konceptuálního umění, designu, architektury a jiných uměleckých oblastí. Když však došla řeč na tendence současné české fotografie, dozvěděla jsem se od Petry Malé několik zajímavých postřehů.
Sledujete sama vývoj své tvorby, liší se vaše současné snímky výrazně od těch starších?
Určitě ano. V začátcích jsem většinou fotila černobíle a pouze se středoformátovým nebo velkoformátovým fotoaparátem. Inspiračním zdrojem mi byli zejména čeští umělci začátku 20. století. To se samozřejmě odrazilo i na mé tvorbě. Určitý přelom nastal vstupem na VŠUP v Praze. Postupně jsem začala poznávat fotografické umění ve světovém měřítku a přístup k novým technologiím mě také do jisté míry ovlivnil. Posunu doznala přirozeně i moje technika. Ačkoli můj přístup k fotografii s věkem o poznání vyzrál, myslím si, že po obsahové stránce se moje aktuální práce od těch minulých příliš neliší. V celé mé tvorbě by se jistě dal vystopovat společný základ.
Jak u vás vzniká nápad na fotografickou sérii?
Pokud máte na mysli konkrétní ztvárnění nějakého tématu, je to velmi intuitivní proces. Vždy potřebuji klid, abych se mohla dostat do meditativní nálady, kdy se můžu soustředit pouze na to, čemu bych měla dát prostřednictvím fotografie výraz. Vznik nápadu samotného bych popsala jako jakési spolupůsobení vnějších impulsů a mého vnitřního světa. Výsledkem reakce toho, co vnímám okolo sebe, a mého nevědomí, může být myšlenka, jež mě ponouká, abych ji nějak ztvárnila a dala tak představě reálné obrysy.
max. velikost
Z cyklu Lidé pro děti, 2007
Co aktuálně ovlivňuje vaše fotografie?
V současné tvorbě vycházím hodně ze svého dětství. Své vzpomínky rekonstruuji z pozice dospělého a dávám jim určitý tvar v kontextu svého dnešního života. Jsem do značné míry ovlivňována rodinou a prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Mou tvorbu ale formuje i svět za hranicemi mého soukromí – spolužáci, přátelé, ale i jiné druhy umění jako divadlo nebo tanec.
Jak si vlivy okolí (nemusí se jednat jen o fotografii, ale třeba i o silný vizuální zážitek) na svou tvorbu uvědomujete?
Při vytváření si vnější vlivy příliš neuvědomuji. Je to spíše nevědomý proces. K jejich reflexi dochází převážně až na konci, až když mám dílo před sebou a můžu jej racionálně analyzovat a snažit se dohledat podněty, které jej zformovaly.
max. velikost | max. velikost
Z cyklu Čím víc se vlak od toho domu vzdaluje, je mi trochu líp, 2006
Přemýšlela jste někdy o tom, zda vaše fotografie zapadají do kontextu současné mladé české tvorby, či zda z něj nějak vybočují?
Ano, přirozeně jsem o tom přemýšlela. Srovnávání s pracemi vrstevníků patří ke klasickému způsobu reflexe nejen mé tvorby. Neřekla bych, že se nějak zásadně odlišuji. Témata z intimního prostoru, která mě přitahují, jsou společná určitému okruhu současných fotografů. Ve své tvorbě nevidím nějaký prvek, kterým bych se tomuto proudu nějak zásadně vymykala.
Jaké snímky se vám na současné české i zahraniční fotografické scéně líbí?
Ze zahraniční tvorby mě zaujalo dílo Rineke Dijkstry, Jeffa Walla, Cindy Sherman, Uty Barth, Hiroshi Sugimota, Wolfganga Tillmanse. V českém měřítku se mi líbí fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka, dále Markéty Othové, Pavla Máry a Ivana Pinkavy.
Srovnáte-li dnešní mladé fotografy se starší generací (řekněme přibližně dnešních padesátníků, šedesátníků), cítíte nějaký podstatný rozdíl?
Rozdíl tam určitě bude. Žijeme v jiné době, jsme vystavováni jiným vlivům a podnětům. Nemusíme například řešit otázku svobody projevu, nejsme omezováni v tom, co můžeme a nemůžeme ztvárnit. Na druhou stranu, hledání nápadu, který by byl v něčem nový a neotřelý, je dosti složité. Myslím si, že dnes dochází spíše k recyklaci již použitých nápadu. Jediným prostorem k inovaci je jen způsob, jaký dá myšlence tvar. Jinými slovy, žijeme v jakémsi okruhu témat a kreativně se můžeme realizovat pouze ve formální rovině. Starší generace naproti tomu měla ještě možnost objevovat neznámá a originální témata.
Existuje něco, co by se dalo označit jako fotografický rukopis VŠUP? Odlišují se snímky, které vznikají u vás na škole, něčím od snímků ostatních mladých fotografů?
Na tuto otázku se mi těžko odpovídá. Asi bych musela mít větší přehled o tvorbě na jiných školách, abych mohla srovnávat. Obecně ale myslím, ze každá škola je specifická, takže i ta naše se bude oproti ostatním něčím vymezovat. Definování tohoto rozdílu by ale spíše mělo být na někom, kdo v této oblasti není přímo angažován.
Ubírá se mladá česká fotografie se ubírá nějakým konkrétním směrem? Z katalogu Šestky se mi zdálo, že se hodně objevuje inscenovaná fotografie a také typ fotografie, kterou bych označila jako intimní.
K takovému soudu se stejně jako v předchozím případě necítím úplně kompetentní. Asi by to chtělo nějakou hlubší analýzu současné akademické tvorby, abych byla schopna se k tomuto nějak vyjádřit.
Petra Malá  fotografuje od roku 1997, kdy byla přijata na SUPŠ v Uherském Hradišti. Hlásila se na malbu a s fotografií neměla téměř žádné zkušenosti. O svém tehdejším vztahu k fotografii říká: „Jediné, co se mi tenkrát ve spojitosti s tímto oborem vybavilo, byl ruský fotoaparát, který jsme se sourozenci jako děti rozbili. Pak jsme se bavili tím, že jsme koukali do hledáčku a dělali, že fotíme.“ V roce 2001 byla Petra Malá přijata ke studiu fotografie na VŠUP.
Její snímky byly prezentovány na výstavách v kavárně Krásný ztráty, na výstavě Henkel Art Award v Galerii Louvre a naposledy na přehlídce Šestka v Pražském domě fotografie. V roce 2006 byla oceněna v soutěži Tváře ženy v čokoládovém pojetí, vypsané značkou Magnum. |
Silvie Vondrová: Následující práce vybrala sama fotografka, jako něčím určující pro svou tvorbu. Nejvíce mě zaujal obraz Martina Salajky, doklad toho, že Petru Malou zajímají i další formy výtvarného umění. S tvorbou Malé ho spojuje nejen podobná nálada, ale i světlo vycházející z jasně určeného zdroje.
Také u většiny snímků Malé je znát, odkud světlo dopadá. A právě to dodává jejím snímkům surrealistickou náladu, podobnou, jakou na obraze evokují zářící oči. Ani náměty fotografií nepostrádají surrealistické prvky, patrné při hlubším zkoumání – viz síťku přes obličej na autoportrétu, květinu v ruce chlapce nebo prostředí, kde se ocitá křehká víla.
max. velikost | max. velikost
David Miller – Freud | Ivan Pinkava – Petr Lébl (1965–1999)
max. velikost | max. velikost
Martin Salajka – Somnambul | Johana Pošová – z cyklu Eva
max. velikost
Ondřej Přibyl – z cyklu Berlínské krajiny
Josef Moucha (fotograf, kurátor a kritik): Ukázky práce Petry Malé i jejích kolegů jsou sympatické, neboť jdou po soběstačných obrazech. Jedinečné vizuální události ostatně sledoval výběr tvorby Pinkavova ateliéru v Šestce. Vydařil se tím šťastný zásek do veřejné paměti! Zdá se tedy, že Petra je na nejlepší cestě. Autoritami jmenovanými v rozhovoru demonstruje přímý tah na branku umění.
Číhající past naznačuje představa, že předchůdci měli šanci na tematickou originalitu, zatímco novicům zbývají jen formální inovace. Přeji Petře kýženou pohodu k neuspěchanému nalézání sebe samé. To je ta hlavní brána k neznámu. Vlastně neběží ani tak o trendy: pravým dobrodružstvím jsou osobní zážitky.
Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 4/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.
