Jedním ze specifik práce umělce je, že je typicky svobodný. Lidové rčení, že má někdo hlad jako spisovatel, znamená pochopitelný odkaz na bídu a nedostatek, na straně druhé je odkazem k určité svobodě tvorby.
Být dvorním malířem nebo hudebním skladatelem znamenalo, že měl člověk většinou dostatek materiálního zabezpečení, ale neměl možnost dělat jen to, co se mu líbilo a po čem toužil.
Tato svoboda dává prostor k určitému vyhranění se. Umělec je člověk, který podává výpověď o světě a světu, většinou jazykem kritickým a káravým. Není svázán konvencemi, nemusí oslavovat zadavatele, jen nabízí svůj pohled. Je sice chudý, ale může vůči sobě zůstat autentický a pravdivý.
V tomto ohledu je fotografování nejsvobodnější ze všech forem umění. Profesionálů, kteří by usilovali nejen o dobré řemeslo, ale také o umění jako takové, je málo. Nejsou zde placená divadla či hudební tělesa, ale je zde autentická svoboda tvorby. Pořídit si fotoaparát a pustit se do hledání určitého pohledu na svět, který bude překračovat zrak běžného diváka, může každý. Nemusí se ohlížet na výstavní sítě, granty, projekty, zadání.
Vzpomínky na modelku....(...MuMu...),-jéje ta byla ale černááá, foto: sluník
Fotograf stále může hledět na ulici a poznávat její tvář, usilovat o nezávislé a autentické sondy do života lidí, aniž by za tuto činnost čekal odměnu. Snímek Vzpomínky na modelku....(...MuMu...),-jéje ta byla ale černááá zachycuje pouličního umělce v jeho přirozeném prostředí a světě. Na nic nevázaného, pracujícího jen pro jeden každý kontrakt. Chudého, osamělého, ale svobodného.
Gratuluji autorovi, kterým je Sluník, ke snímku, který je na jedné straně obyčejný, ale současně vnímavý a citlivý pro kontext, životní příběh i konkrétní situaci a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Fotografie, jejímž autorem je Auge, přirozeně navazuje na předchozí snímek. Jde o zátiší, na kterém je zachycen džbán se sušenou květinou a nese název O malování. Pracuje přitom s technickou dokonalostí a velice přesným provedením – od kompozice po barevné provedení.
O malování, foto: auge
Mlhavé ráno na Ostaši... dává – opět technicky dokonale – pohlédnout do lesa, který po jarní vlhkosti nabral sílu a v sytě zeleném kabátu se odhodlává k vrcholu svého růstu, maximu aktivity, k plnosti života. Autorem je Vlastimil Pibil.
Mlhavé ráno na Ostaši..., foto: Vlastimil Pibil
Líbám není jen dichotomickým snímkem s obličejem, ale především synergickou symbiózou interuměleckého prožitku. Jde mu o spojení slova básně a vizuálního vjemu, který se Snopa snaží vnořit do jednoho celku, který je natolik propojený, že každý sám ztrácí svůj smysl a význam samostatné existence.
Líbám, foto: snopa
K výročí justiční vraždy Milady Horáková se může vztahovat snímek bez názvu, který nabízí překvapivou odpověď na oprátku. Nikoli surovou tečku a pocit, že smrtí vše končí, ale pouhou čárku. Proti tezi, že smrt je konec, za kterým nic není, staví myšlenku, že krev mučedníků se stává semenem vyznavačů, že nejde o konec, ale o předěl. Že i oprátka může být vnímána symbolicky, nenaturalisticky, snově. Že může být příležitostí pro vlastní nový začátek, určité znovu čtení příběhu života, pro axiologické zastavení. Že … Autorem snímku je db strenický.