Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...
Dostane odpověď. První rybka se chvíli odmyslí a pak říká: „To není možné, vždyť je to jen slaná voda.“ Tento příběh můžeme číst v několika rovinách, ale tou základní může být pnutí mezi očekáváním, na základě snů, představ či příběhů a zažívanou skutečností.
To, že prostředí, ve kterém žijeme se nám bude zdát dříve nebo později všední, je normální. Zvykneme si na všechny jeho rysy, zajímavosti, krásy. A dokud se nestane něco zásadního, budeme tento náš všední svět vnímat jako samozřejmý.
Pozorovat naopak něco, co je za sklem, nebo o něčem pouze číst a přemýšlet, může být na jednu stranu krásné – utváříme si ideální představu z viditelných forem, kterou postupně brousíme a krystalizujeme, můžeme ji precizovat a teoretizovat o ní. Možná tak dlouho, než zjistíme, že o skutečné prožití setkání s originálem nestojíme. Máme vlastní představu, kterou si nechceme nechat narušit něčím, co nemusí být ideální ani dost krásné.
Druhé nebezpečí pak může spočívat v nadřazení naší představy skutečnosti. Naše předporozumění může být tak silné, že k setkání se skutečností nikdy nedojde, oddělí se od sebe. Budou se míjet. Jestliže poznáváme na základě podobnosti, může dojít k tomu, že naše představa se zcela rozpodobní od skutečnosti. Většinou to neznamená, že bychom nebyli schopni druhý objekt správně zařadit, ale nejsme schopni mu naslouchat nebo ho interpretovat. Martin Buber by řekl, že z propozice Já-Ty učiníme Já-Ono. Svět si zpředmětníme.
Byla by ale chyba se spokojit s tím, že toto pnutí je nelogické a tedy nesprávné. Představa Aristotela, že chyby člověk dělá, protože nemá správný úsudek o věcech, tedy nikoli ze slabosti či náklonosti, ale z neznalosti, je více než problematická. Často za budování snů a konstruktů nutně nemůžeme, často jsme k nim přivedeni vnějšími okolnostmi, mohou být konstruovány nadějí. Zboření zdi nemusí být jen v našich silách, záviset pouze na nás samotných.
V okamžiku, kdy jsou podmínky příznivé, stojí člověk před volbou – vystoupí z komfortní zóny svých představ? Opustí teplo a bezpečí svého vnitřního světa a vyjde ven. Nebo zůstane ve světě svých mozaiek spojených fantazií? Vykročením nesporně něco ztrácíme, riskujeme. Ale jen tak máme šanci zahlédnout to, co je skutečně venku.
Gratuluji Lence K. k zajímavému, černobílému snímku s pozoruhodnou atmosférou a výtvarnou stylizací. Jeho název … nechává otevřený prostor pro to, abychom si do něj každý promítli co chceme.
Kavárna je pozoruhodné místo, kde je možné být o samotě ve společnosti, kde cizinec nemusí být o nic více cizincem než domácí návštěvník. Snímek Skoro samej Japonec... tuto situaci dvoubarevným provedením a kompozicí ještě více zdůrazňuje. Autorem je Vlastimil Pibil.
Začíná podzim a s ním také výlovy. Pěknou momentku z něj – spolu se specifickým rukopisem svým – pořídil i pan Adamec. Snímek s názvem Z výlovu je zajímavý jak scenérií, tak také barevností.
Z výlovu, foto: adamec1
Millana nabízí staré mince, zašlý tácek, upracované ruce a vodu, která neteče. To vše na snímku Prameň vyschol.
Prameň vyschol, foto: millana
A na závěr ještě jeden snímek, který je součástí širšího, výtvarně, technicky i tématiky unifikovaného celku – a vlnka za vlnkou X od francoaise.
a vlnka za vlnkou X, foto: francoaise