Snímek o sněhu, potopě světa a naději, která se skrývá pod viditelným povrchem.
Asi každý zná biblický příběh po potopě světa (který má analogie v řadě okolních posvátných textech či mýtech), ve kterém je země zaplavena vodou a Noe, který je na své arše a nevidí žádné míso, kde by bylo možné přistát.
Je uprostřed vodní pouště, o které ví, že ji nemůže sám překonat. Nedohlédne na její konec, nemůže se spolehnout jen na sebe, je vržen plně všanc a svobodu Hospodina. Noe vysílá havrana a ten se vrací bez výsledku. Chvíli vyčkává a pak vysílá holubici. A ta se vrací s olivovou ratolestí.
Přináší zprávu, že někde již voda opadla a život pučí, že žádná potopa není trvalá a nepřináší úplnou smrt. Že je spíše očistou než záhubou, spíše šancí nežli smrtí.
Snímek … od Daniela Vlka je svým způsobem ilustrací téhož. Uprostřed zimy a sněhu, nevlídného počasí a záhuby je zde větev, která ukazuje na naději, na to, že vše není ztraceno. Zima není definitivní a jakmile přijde jaro, bude vše ještě krásnější a zelenější než dříve. Literární obraz zimy, jako času smrti, který měl těsný vztah k životům závislým na rozmarech počasí, je v tomto směru jasným vodítkem spojující zimu a potopu. Oba fenomény jsou závislé na silách mimo člověka, oba znamenají smrt, na obě se lze připravit jen částečně. Ale současně oba v sobě nesou očistnou naději. Ukazují smrt a život jako dvě stránky jedné mince.
Hora sněhu a větvička může působit jako stokráte zpracovaný, fádní, koncept, jako floskule, bezobsažné kopírování něčeho již mnohokráte spatřeného, ale současně může znovu nabízet nový obsah a kontext, zvát diváka k interakci, vlastnímu přemýšlení, úvahám nad sebou samým, k hledání a tázání. Tento snímek současně zaujme výborným technickým i kompozičním zpracováním, hrou se světlem, které až patočkovsky odkazuje ke světu postupně se ukazujícímu, po kouskách, každému jinak a jindy.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Mila… ukazuje, že přišlo jaro. Jeho snímek s názvem, jako by dovyprávěl ten předchozí. Pracuje s pěkným technickým zpracováním, ale především ukazuje výborné oko fotografa při výběru zajímavého místa. Stromu uprostřed kruhů. Elipsovitě se vrací od sněhu zpět k potopě, kterou jsme začínali, jen do jejího středu klade strom, jako pevný záchytný bod.
K tématu přechodu ročních období a klimatických podmínek se věnuje více pěkných fotografií. Kupříkladu Jaro přichází právě včas... od No21, je krásná, tichá, poetická, osobní, a také svým námětem již téměř klasická.
Jaro přichází právě včas..., foto: No21
Pan Adamec nabízí pohled na řeku v barvách svítání, kdy je vše ospalé, studené, tiché. Kde jen šepot řeky může narušovat dokonalé ponoření se do samoty a bytí se sebou samým. Z fotografa činní lovce, číhajícího na optimální světelný okamžik. Výsledkem je snímek kombinující krásu viděnou očima autora s dokumentaristickým zachycením světa. Nese přitom strohý a popisný název Bečva.
A také Vlastimil Pibil loví u tekoucí vody, hraje si s řekou. Výsledkem je další jeho zastavení momentkové, barevné, malebné, jemné, se jménem Potůčková zimní 4....