Přibližně před deseti lety se objevil fenomén označovaný jako quantified self, se kterým je spojená myšlenka, že je důležité hledat v životě veličiny či činnosti, jež je možné měřit a analyzovat.
Kvantifikovat svůj pobyt ve světě a na jeho základě se případně umět lépe rozhodovat a pečovat o sebe. A tak máme krokoměry na hodinkách, které nás nutí dělat deset tisíc kroků denně, počítáme kalorie a měříme dobu spánku.
Takové činnosti mohou mít mnoho pozitivních efektů, například pro sebepoznání či zdraví, ale současně mohou přinášet nejednu těžkost. Člověk může mít pocit, že efektivního způsobu života, ze kterého je možné získat maximum, lze dosáhnout dobrým plánováním – od úkolů až po volný čas. Film Jáchyme, hoď ho do stroje, je karikaturou na takové plánování – život není možné snadno uchopit do schématismu ToDo listů, kalendářů a plánů. To vše je jistě důležité a může člověku pomoci, ale bez kontaktu plánu s živým bytím, je to zbytečné.
A právě do tohoto místa míří kritika quantified self – život není možné kvantifikovat. Snaha rozdělit jej do měřitelných kategorií je sice přijatelná v oblasti řízení lidských zdrojů nebo ve výzkumech, ale rozhodně ne pro práci se sebou samým. Člověk je více než soubor čísel, co více, představuje jediný spolehlivý interpretační klíč k jejich pochopení.
Biblická kniha Kazatel pak poukazuje ještě na jeden důležitý aspekt – Kohelet má moc, ženy, víno, slávu, peníze. Má vše, co by člověk mohl chtít. Nic mu nechybí, dosáhl všeho, ale přesto není spokojený. Jde o pocit, který může zažívat každý – stanovit si mety či mezníky, kterých chceme dosáhnout, je na jednu stranu praktické z hlediska motivace či sebeřízení. Současně ale platí, že ve chvíli, kdy daného cíle dosáhneme, tak po malé chvilce slasti z úspěchu zavládne vystřízlivění a hladovost. Člověk, slovy Teilharda, je nastavený k růstu, nikoli k uspokojení se z dosaženého cíle.
Snímek mety. v sobě zahrnuje oba tyto pohyby. Jsou zde záchytné body, ke kterým turista směřuje. Může se na každé plošině zastavit a rozhlédnout kolem. Vydechnout si. A vyrazit dále. Snímek nekončí poslední vyhlídkou či lavičkou, směřuje k nepřetržitému posouvání se, růstu, neustálému stávání se s otevřeným koncem. Neví, kam dojde, jaký bude a co po cestě prožije, ale stoupá stále výše.
Gratuluji autorovi dvoubarevného snímku, kterým je paklik a dovoluji si pozvat k prohlídce dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Nejmil si hraje se symetrií a antisymetrií – barevnou, figurální, tematickou, kompoziční. Výsledkem je snímek z dlouhodobé, technicky i vizuálně nesmírně zajímavé série s názvem Ice Cream #5.
Ice Cream #5, foto: nejmil
Luděk B. nabízí pohled na krajinu s jezerem u kterého se pase kůň. V popředí snímku pak kráčejí dvě dívky nesoucí nádobí. Fotografie svojí kompozicí i výtvarným provedením nabízí žánr na pomezí umělecké lyriky a dokumentárního filmu. Snad i tuto dualitu chce vyjádřit název snímku ~ .
Tak jako paklik v úvodním snímku, také jokr7 nabízí snímek dvoubarevný, výtvarně i obsahově schematizující. Nese název černobíle a představuje jistou formu kurátorsky zpracované koláže.
černobíle, foto: jokr7
Na závěr ještě pohled na horské počasí – Psa by nevyhnal..., jenž je zajímavě stylizovanou fotografií od apalucha.
Psa by nevyhnal, foto: apaluch