Fotografická technika od cínové desky po první digitál

Ještě než se vrhnu do vod analogové fotografie, neodpustím si krátké laické uvedení pro ty, kteří s filmovým materiálem nepřišli do styku. V digitální fotografii je snímek tvořen záznamem množství světla na snímači.

Různá míra osvětlení generuje různou sílu náboje. Ten je po odečtení převeden za pomoci AD převodníku na signál v binárním kódu, který je následně upraven obrazový procesorem do některého z grafických formátů. Pro záznam barvy je před snímačem obvykle umístěna tzv. Bayerova maska složená ze zelených, červených a modrých filtrů.

U analaogového (filmového) fotoaparátu je proces záznamu podobný. Místo snímače je uvnitř aparátu filmový pás, který má speciální světlocitlivou vrstvu. Při expozici je tato vrstva vystavena světlu, které do ní „otiskne“ zaznamenávaný obraz. Následuje proces vyvolání filmu za pomoci chemických sloučenin, jehož výsledkem je negativní nebo pozitivní filmový pás se zaznamenaným obrazem.

Vznik fotografie

Za „otce“ fotografie je považován francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce, který v roce 1826 vytvořil první fotografii na vyleštěnou cínovou desku pokrytou petrolejovým roztokem asfaltu. Postupně se ukázalo, že se jedná o slepou uličku vývoje a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra.

Společně s Jacquesem Daguerrem zdokonalili do té doby vymyšlený proces záznamu založený na bázi stříbra. V roce 1833 Niépce zemřel a své poznatky nechal v rukou Dagguera, který posléze dovedl do konce proces tvorby fotografie využívající postříbřenou měděnou desku a dal tak vzniknout dagguerotypii.

V roce 1840 oznámil Wiliam Fox Talbot vynález calotypie – proces podobný dagguerotypii avšak s mnohem rychlejší reakční dobou jednotlivých kroků od záznamu po finální ustálení. Talbot si proces patentoval a omezil tak jeho používání.

V druhé polovině 19. století byl patentován první celulózový film, posléze byla vyvinuta ještě vylepšená varianta v podobě celuloidového filmu, jejímž autorem byl reverend Hannibal Goodwin. Vinou špatně sepsané přihlášky však byl patent po dlouhých sporech uznán až v roce 1898.

Mezitím v roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film, který zbavil fotografy nutnosti nosit s sebou skleněné fotografické desky a řadu nebezpečných chemikálií. O čtyři roky později uvedl Eastman na trh první fotografický přístroj pod značkou Kodak. Počátkem 20. století se tak začíná psát éra fotografie tak, jak ji známe prakticky dodnes.

První komerčně prodávaný fotoaparát Kodak, používající svitkový film,
foto: National Museum of American History

Velký a střední formát

Pomineme-li úplné počátky fotografie, kdy s sebou museli fotografové nosit poměrně těžké vybavení a pořízení snímku nebylo zcela jednoduchou záležitostí, můžeme jako výchozí článek našeho putování vzít v potaz velkoformátové fotografické desky, které měly rozměr 9×12 cm anebo 13×18 cm.

S uvedením Eastmanova svitkového filmu se však na dlouhou dobu ustálila šířka filmového pásu 56 mm – odsud se odvíjely všechny nejpoužívanější rozměry středoformátových fotografií.

Středoformátový svitkový film se označoval také jako formát 120 a nejčastěji se na něj fotografovalo ve formátu 6×9 cm, 6×8 cm, 6×7 cm, 6×6 cm a 6×4,5 cm. Nejúspěšnějším se stal formát 6×6 cm, ke kterému se přiklonila celá řada výrobců fotoaparátů – mezi jinými i česká Meopta, vyrábějící dvouokou zrcadlovku Flexareta.

Podoba svitkového filmu se postupem času standardizovala a používal se napříč značkami a přístroji až do dnes. Svitkový film je nalepen na krycím, světlo nepropouštějícím papíru a poté je navinut na cívku. Po založení do fotoaparátu se exponovaný film i s krycím papírem navíjel na druhou cívku, se kterou se posléze vyndal a vyvolal. Původní cívka se pak použila pro návin nově založeného filmu.

Svitkový film včetně balení v krabičce a samostatné cívky, foto: Tonicito

Svitkový film nemá perforaci, je široký 60 mm a je standardně opatřen údaji o typu filmu, citlivosti, číslem snímku. Obvyklá délka u nejrozšířenějšího typu 120 je 82 mm, takže můžete exponovat maximálně dvanáct fotografií formátu 6×6. K dispozici byla ještě varianta s dvojnásobnou délkou (označovaná jako 220), na kterou pořídíte snímků 24.

Kinofilm

Nejrozšířenějším formátem vůbec se stal postupem času kinofilm s políčkem velikosti 24×36 mm. Kinofilm je distribuován v kazetě, jeho šířka je 35 mm a po obou stranách má perforaci, která usnadňuje jeho přetáčení uvnitř fotoaparátu. Kazeta nepropouští světlo a je určena jak pro uchování neexponovaného filmu, tak i k jeho uchování po expozici – film se uvnitř fotoaparátu navine zpět do kazety, takže nehrozí jeho nechtěné osvícení.

Celosvětově se kinofilm označuje jako formát 135 a na trhu můžete najít tři modifikace 135-36, 135-24 a 135-12, kdy druhé číslo udává počet snímků, které se na pás filmu vejdou. K dispozici byl kinofilm také v roli o délce 17, 35 nebo 50 metrů – ten umožňoval ušetřit na koupi jednotlivých balení kinofilmu, nutností však byla ruční adjustace do kazet, umožňujících demontáž.

Kinofilm, jak jej známe – film v kovové kazetě, foto: Castor

Specialitou kinofilmové kazety je tzv. DX-kód což jsou vodivé pásky, které uvnitř moderních přístrojů propojili k tomu určené kontakty, a automaticky tak nastavily správnou citlivost. Na okraji filmu, těsně vedle perforace jsou uváděny základní údaje, jako je typ filmu, emulzní číslo, číslo snímku a další. S kinofilmem pracují prakticky všechny manuální a automatické jednooké zrcadlovky, dálkoměrné přístroje i jednoduché kompakty.

Ukázka založeného kinofilmu ve fotoaparátu, foto: Edjpgcom

Advanced Photo System

Jeden z posledních výdobytků analogové fotografie se označoval jako APS, což byl filmový materiál umístěný v kazetě, podobně jak kinofilm. Poprvé byl představen v roce 1995 na londýnském Photo Imaging Expo. Jeho šířka však byla 24 mm a celosvětově se označoval jako formát 240 (IX 240). Film byl v uzavřené kazetě, z níž se zaváděl automaticky až po vložení do fotoaparátu, obrazové pole mělo rozměr 17×30 mm. Filmový pás byl jednostranně perforovaný a opatřený magnetickým páskem pro zápis informací pro laboratorní zpracování.

Kazety s filmem APS, foto: Paul Holloway

APS film byl rozšířený především v zahraničí, což bylo dáno několika faktory – vyšší cena v tuzemských obchodech, malý počet zpracovatelských laboratoří, omezená nabídka fotoaparátů – povětšinou kompaktních.

Pro formát APS se také používalo označení Advantix , specialitou fotoaparátů pracujících s tímto filmem byla možnost přepínat mezi třemi různými poměry stran fotografií – 30,2×16,7 mm = 16:9 (H – High Definition), 25,1×16,7 mm = 3:2 (C – Classic) a 30,2×9,5 mm = 3:1 (P – Panoramic). Poslední film typu APS byl vyroben v loňském roce společností Fuji, nyní se ještě doprodávají poslední zásoby a poté již nebude dostupný.

Fotoaparát formátu APS spolu s filmovou kazetou, foto: Paulo JS Ferraz

Nový systém s sebou nesl několik zásadních změn. Nedofocený film bylo možné svinout zpět do kazety a dofotit jej později, aniž bychom museli složitě odpočítávat poslední vyfocené políčko filmu. Fotoaparáty byly celkově menší a kupříkladu u jednookých zrcadlovek byl pentagonální hranol nahrazen jednodušším optickým systémem.

Dokonce i Canon přizpůsobil systému APS svoji EOSovou řadu zrcadlovek, foto: Brian395

V praxi se tak jednalo o evoluci podobnou současnému přechodu z klasické zrcadlovkové konstrukce ke konstrukci bezzrcátkových modelů. Diskutabilním přínosem systému byla větší hloubka ostrosti a zkrácení ohniskové vzdálenosti objektivů – zkrátka a dobře stejné rozdíly, jako najdeme u digitálních zrcadlovek se snímačem velikosti APS-C a velikosti kinofilmového políčka. Ostatně i označení APS-C vychází právě z APS standardu, neboť snímače této velikosti jsou prakticky stejné jako políčko filmu APS-C.