Miroslava Kinclerová mne upoutala fotografiemi krajin a východů slunce. Když jsem prošel její webové stránky, mimochodem velice hezké a aktualizované, a její portfolio, zjistil jsem, že nefotografuje jen krajiny. Zajímá se o život kolem sebe a vyhledává nové fotografické příležitosti, čímž může být příkladem pro mnohé nás. Možná jste si v knihkupectvích v regálu s nápisem fotografování všimli její knihy nebo ji třeba už vlastníte. V této knize zúročila své dlouholeté fotografické zkušenosti a využila svých schopností tyto znalosti předávat ostatním.
Miroslava Kinclerová
Pověz čtenářům něco svém foto-koníčku. Co tě na fotografování baví a činí tě šťastnou?
Fotografování je pro mě spíše velký kůň. Do své knížky jsem napsala: Fotografem se člověk stává ve chvíli, kdy fotografování je pro něj něco bez čeho nemůže existovat, bez čeho nemůže žít a asi tak nějak to cítím. Chvíle, které trávím s fotoaparátem v ruce mi dávají pocit svobody i relaxace. Baví mě zůstat vždy sama sebou, netvořit představy někoho jiného, proto jsem se nikdy nesnažila fotografie prodávat a ani se focením živit.
Největší radost mi samozřejmě udělá pozitivní reakce veřejnosti. Když mi někdo napíše, že mu moje fotky zvedly náladu nebo že chodí na můj web relaxovat, když má chmury na duši, je to pro mě dostatečná odměna.
Jak jsi se dostala k fotografovaní? Kdo tě přivedl k fotoaparátu? Začínala jsi s filmem nebo s digitálem?
V podstatě jsem odchovaná v černé komoře. Můj otec, taktéž amatérský fotograf, věnoval svému koníčku skoro všechen volný čas. V tu dobu jsem musela stát před objektivem a nevzpomínám na to zrovna ráda. Vždycky jsem toužila stát spíš na druhé straně fotoaparátu. První fotografické zkušenosti přišly na základní škole, půjčovala jsem zrcadlovku od svého staršího bratra.
Ve dvaceti letech jsem si za první výplatu koupila fotoaparát. Ale určitě jsem v tu dobu nefotografovala tak intenzivně jako dnes s digitálem. Díky tomu, že každé zmáčknutí spouště nebylo tehdy zadarmo, musela jsem nad každým záběrem více přemýšlet. Fotografování jsem omezila pouze na snímky z dovolených, různých akcí a samozřejmě rodinnou fotografii.
Jakým fotoaparátem fotíš nyní? Máš svůj „fotoaparát snů“?
V současné době mám Canon EOS 350D. Snažím se nemít hlavu v hvězdných výšinách a držet se spíš finančních možností, tak doufám, že letos už k mojí fotovýbavě přibyde další člen, Canon EOS 50D.
A co úpravy fotek?
Mnohem raději mačkám spoušť, takže se snažím snímek pořídit ve finální podobě, abych upravovala co nejméně a nemusela nedostatky kamuflovat v Photoshopu. Až na pár vyjímek mám zásadu, pokud nemám snímek upravený do pěti minut včetně rámečku a podpisu, končí v koši.
max. velikost
Jedna z mála upravovaných: Tanec s máky
Určitě ti nejde jen o výsledek ale i o fotografické zážitky...
Jestli se dá považovat za fotografický zážitek, když tě maškary z masopustního průvodu vyrejžákují sněhem, pomalují sazemi, udělají ti barevné melíry a ještě zaplatíš pokutu za to, že je fotíš, tak ano, fotografování je pro mě především o fotografických zážitcích. Fotografuji nejen proto, že poznávám spoustu zajímavých lidí. Když se teď zamyslím, uvědomím si, že svítání od úplné tmy po východ slunce jsem viděla a prožila, až když jsem se začala intenzivněji věnovat fotografování.
max. velikost | max. velikost
Cikánky z masopustního průvodu | Z masopustního průvodu
Fotografování mi především hodně dalo, víc vnímám život kolem sebe, detaily, hru světel a stínů. Prožívám okamžiky, které mi dříve unikaly nebo bych je ani nevyhledávala. Snímek samotný je pak výsledek něčeho, co jsem prožila a zaznamenala, ne produkt cíleného promyšleného záměru. Je to vidět i v mém portofoliu, kde se těžko najde aranžovaný snímek. Většinou se jedná o zachycené okamžiky a to jak o hru světla a stínu v přírodě, tak momentky z různých kulturních a sportovních akcí.
Ve svém portfoliu máš fotografie krajin, přírody, ale i společenských událostí. Co fotografuješ nejraději?
Všechno. Nemám vyhraněný styl, i když spousta lidí mě zařazuje spíše mezi krajináře. Když mi Ivan Krejza nabídl, abych s ním jela fotit koncert, neváhala jsem ani minutu. Díky Vlastimilu Talandovi jsem si zkusila i focení v ateliéru. Občas se snažím sehnat akreditaci, abych si mohla zkusit něco nového a získala nové zkušenosti. Nebráním se žádnému žánru a snažím se nepromarnit jedinou příležitost, která se mi naskytne.
A co mě baví fotografovat? Všechno co mě zaujme. Bude-li stát pět lidí vedle sebe a mě zaujme pouze jeden, snímek ostatních čtyř si domů nepřinesu. Takže se někdy stává, že všichni fotí architektonický skvost a mě zaujme lavička s vrabcem, kterému začnu věnovat všechnu iniciativu. Doma pak přijdu na to, že jsem si symbol Paříže ani nezvěčnila. Neumím se přetvařovat a spoušť mačkám jen v případě, že to tak zrovna v tu chvíli cítím. Vyjímkou jsou asi koťata a zvířata v ZOO, na kterých se učím rychlost, pohotovost a předvídavost.
Co cestování s fotoaparátem? Na svých stránkách máš cestopis z rumunského Banátu obývaného českou komunitou. Jak na tebe tamní lidé reagovali?
Na Rumunsko a naše rodáky v oblasti Banátu vzpomínám velice ráda a myslím dlouho vzpomínat budu. Už jenom to, že jsme celý týden putovali mezi českými vesnicemi, mluvili česky a mnohde jedli staročeská jídla, vypovídá o nestandardní dovolené v zahraničí. A jaké to tam bylo fotografovat? Naprosto to předčilo moje očekávání. Původně jsem jela s přesvědčením, že budu fotit spíše sporadicky, tak abych zdejším lidem nenarušovala jejich soukromí. Naši rodáci v Rumunsku jsou ale natolik přátelští a otevření, rozhovory střídaly mačkání spouště naprosto bez problémů. Nikomu fotografování nevadilo. Někteří si dokonce nechali zaslat snímky.
Ráda vzpomínám na jednu ženu, která, když nás viděla, hned hlásila: „Nefoťte mě prosím, nechci být nikde zveřejněná, jsme jediní ve vesnici, kteří nemají koně“. Po několika minutovém rozhovoru zavolala ještě manžela a ochotně nám před fotoaparátem zapózovali. Jediné minus snad bylo počasí. Čtyřicetistupňová vedra a ostré slunce nejsou zrovna na straně fotografa. Naštěstí i pro místní to byly přeci jenom vyšší teploty, a tak ruch ve vesnici býval velice brzy z rána a potom až k večeru. Kolem poledne byli všichni schovaní doma ve stínu.
max. velikost
Rumunky při odpolední siestě
Nezbývalo než vstávat s nimi hned po rozednění. Díky tomu jsem si přivezla i pár snímků nádherné krajiny podhůří Karpat. Civilizace se tam blíží mílovými kroky, kosy nahrazují sekačky, koně traktory. Automatické pračky nejsou v dnešní době výjimkou a satelit je snad i nejchudší chaloupce. Prašné silnice pokrývá asfalt. Chystá se tam snad i stavba penzionu pro turisty, kiosky na značených turistických trasách. Jsem ráda, že jsem tuto oblast navštívila ještě v době, kdy si zachovala svoji autentickou tvář. Snímky, které jsem si odtamtud přivezla, budou pro mě za pár let asi jedny z nejcenějších.
Dokážeš si představit dovolenou bez foťáku?
Nedokážu.
Na konci loňského roku jsi vydala v nakladatelství CPress knihu Digitální fotografie pro ženy. Na co by se měl připravit fotograf, který se rozhodne publikovat své zkušenosti formou knihy?
Možná mnohého čtenáře překvapím, když teď řeknu, aby byl připraven na e-mail. Přestože je to už více než rok, připadá mi to jako včera, kdy mi nečekaně přišel e-mail od redakce s dotazem, zda bych nechtěla napsat knížku pro začínající fotografky. Vzpomínám si, jak mě nabídka potěšila. Zároveň jsem ji ale uvnitř sebe okamžitě zamítla. Zkušenosti s něčím takovým jsem neměla naprosto žádné. Ale redaktorka Hana Kostovičová, které bych chtěla touto cestou dodatečně poděkovat, měla se mnou spoustu trpělivosti, časem mě přesvědčila o pravém opaku a já nakonec nabídku přijala.
Kniha Digitální fotografie pro ženy
Pak začal kolotoč. Musela jsem se naučit psát formou, která odpovídala požadavkům redakce. K mému překvapení bylo nejnáročnější vybrat skoro dvě stovky snímků, které by odpovídaly textu. Přestože nemám zrovna nejmenší archiv, musela jsem mnohdy požádat přátele o pomoc, případně některé snímky narychlo vyfotografovat.
Psaní knížky je poměrně časově náročná činnost a je potřeba mít opravdu široký výběr snímků a to i těch nepovedených, na kterých by čtenář viděl chybu. Není to snadné, ale kdo o něčem takovém přemýšlí, neměl by váhat. Je to nová a zajímavá zkušenost a konečný výsledek ve formě tištěné knížky je myslím dostatečná odměna.
Co si myslíš o vystavování na internetových galeriích, o fotokomunitách a o společenském životu fotografů?
Před pěti lety mi kamarádka řekla: „Máš pěkný fotky, neměla by jsi si je nechávat jen pro sebe“. Dodnes jsem jí za tato slova vděčná. Myslím, že názor veřejnosti a rady od zkušenějších fotografů jsou ta nejlepší fotografická škola. Samozřejmě bylo potřeba mnohdy zatnout zuby a naučit se přijímat kritiku. Prezentace snímků na internetu je pro mě povzbuzující injekce, žene mě neustále kupředu. Kdybych fotografovala jen pro sebe, mnohem víc bych podléhala lenosti a ráno v pět hodin by mě na východ slunce těžko někdo dostal. Určitě bych ani tak často nejezdila několik desítek mnohdy i stovek kilometrů od svého domova fotografovat kulturní nebo sportovní akci.
Dnes mám díky prezentaci na internetu spoustu přátel, pravidelně se scházíme, navštěvujeme se i v soukromí. Účastním se také srazů, na kterých poznávám spoustu zajímavých a příjemných lidí. Aktivita na různých fotowebech, vystavování fotografií, fotografické komunity, to vše se stalo v dnešní době součástí mého života. Na internetu stále nacházím inspiraci, pročítám zkušenosti jiných, ale nyní se snažím předávat své zkušenosti a rady začínajícím fotografům.
Co to v poslední době udělalo radost?
Říká se skromnost nade vše. Ale určitě každý má radost, když to co dělá má smysl a slyší slova chvály. Ani já nejsem jiná a protože spíš počítám s negativní reakcí, každá maličkost mi udělá velkou radost. Minulý rok jsem věnovala spoustu času již zmíněné knížce, radost mi určitě udělaly pozitivní ohlasy od začínajících fotografek. Dokonce se mi ozvali i dva fotografové a to vzhledem k názvu knihy potěšilo dvojnásob. A protože potěší i zájem, tak samozřejmě i rozhovor pro DIGIarenu.
Miroslava se se svými fotografiemi zúčastnila společné výstavy v KD Poštovka Praha a také výstavy Současnost a minulost Opatovic.
Fotografie a cestopisy můžete spatřit na autorčiných osobních stránkách.
Mirka vystavuje na DIGIareně, a internetových galeriích fotografovani.cz, fotoaparat.cz, photopost.cz a photoextract.com.