Aristoteles ve své Metafyzice hledá nejobecnější principy, něco, na co se lze ve světě spolehnout, i když nás smysly šálí. Tento přístup budování ontologie na základě substance či esence se pak stal přirozeným programem filozofie v podstatě až do současnosti.
Především racionalisté kolem Descarta měli ke smyslům velké výhrady. „Hůl do vody ponořená, zdá se býti nalomená“, říká známé úsloví a otevírá pole spekulací o tom, z čeho smyslového můžeme vlastně vycházet. Problémem radikálního racionalismu je to, že veškeré naše myšlení ze zkušenosti vychází.
I to, co bychom mohli označit za matematiku má nesporně oporu ve smyslovém poznání, byť jde o poznání silně transformované a abstrahované. Zkušenosti se světem se nemůžeme nijak zbavit. Damasio upozorňuje na jeden z tradičních omylů osvícenecké antropologie – tedy na to, že si lidé často myslí, že přemýšlí pouze mozkem. Tělo je jakýmsi nosičem mozku, ale k myšlení dochází jen v jeho nitru.
Damasio upozorňuje na to, že myslíme a poznáváme ve skutečnosti celým tělem. Pokud bychom někomu například vyměnili všechny bakterie ve střevech, s velkou pravděpodobností bychom ho zásadně proměnili – byl by někým jiným, jinak by chápal, prožíval. Každá buňka těla se nějakým způsobem podílí na transformaci podnětů z vnějšího světa, jejich interakce má celosomatický charakter. Myslíme, vnímáme a prožíváme celým tělem, celostně.
Poznávání, stejně jako myšlení, má tedy bytostně komplexní charakter. Není možné snadno říci, že skutečnost vypadá tak a tak, protože pro každého je trochu jiná, každý v ní vidí něco jiného, zachycuje jiné fragmenty reality. Fotograf v tomto ohledu může zaujmout tři pozice. Tou první je snaha o dokumentaristický realismus – snaží se zachytit část reality, takovou, jaká je a doufá, že ji co možná nejméně zkreslí. Tento přístup je současně asi nejvíce manipulativní, protože druhému podsouvá představu objektivity.
Blackberry, foto: Cako_SK
Druhou možností je identifikace nějakého drobného aspektu, který pak autor určitým způsobem rámuje a interpretuje. Zde jasně přiznává svůj subjektivní vklad a diváka zve k hledání společných interpretačních schémat. Nejde zde o dokumentaristiku, ale o sdílení vnitřních světů.
Třetí možností je postupovat opačně – nikoli z reality konstruovat fotografii, ale svůj vnitřní svět prostřednictvím fotografie do světa otisknout. Právě toto je postup, který volí Cako_SK. Ideu, kterou má někde v sobě, nachází v různých fragmentech světa, v objektech nearanžovaných, i zcela hraných, aby je mohl tvůrčím způsobem proplést do svého nového pohledu na skutečnost. Snímek Blackberry je technicky precizním příkladem fotomontáže až kolážového typu, která postupně zhmotňuje představu, se kterou autor celou sérii podkladových snímků tvořil.
Gratuluji autorovi k mimořádně dobrému, ale současně nesmírně pracnému, snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Co se děje člověku v hlavě? Jaký je rozdíl mezi strachem a těšením se? To jsou jen některé otázky, které se snaží klást portrétní snímek | ° |, jehož autorem je zaom eighty. Fotografie pracuje s výrazným snově emočním nábojem, který podtrhuje, jak výraz modelky, tak také výtvarné zpracování snímku.
Tématem vnitřních světů a hlubokých prožitků okamžiku se věnuje také Jokr7. Jen ženu nahradil muž, věneček sazený na hlavu nástroj na tvorbu bublin. Snad do některé z nich vkládá své sny, snad je na ně naladěn. Fotografie s názvem dirigent zachycuje tuto dynamiku snění tak říkajíc v přímém přenosu.
dirigent, foto: jokr7
Zewag nabízí studii závodníka a jeho výrazu, respektive zajímavou komparaci vztahu závodícího člověka a koní, kteří táhnou jeho vůz. Fotografie Nejrychlejší vyhrává... zaujme jak dynamikou pohybu, tak především oním nepředatelným výrazem.
Nejrychlejší vyhrává..., foto: zewag
A na závěr ještě téměř strašidelný pohled do lesa s názvem 0665 od jfunion.