Album Moskevské noci ukazuje žárlivě střeženou intimitu ruské metropole. Antonín Kratochvíl říká, že si nehrál na společenského kritika. I za nepředstavitelné plavby Stalinovou lodí prý volil neutralitu dokumentaristy, přistihujícího prostě skutečnost in flagranti.
Moskevské noci jsou vizuálním esejem na motivy hříchu. Spornost tématu je tudíž nepřehlédnutelná. O to pozoruhodnější odpovědi na otázky po motivacích autora jsem si sliboval. A nebyl jsem zklamán. Antonín Kratochvíl rozhodně není typ vyhýbavého svatouška. Rozhovor se odehrával bezprostředně po fotografových třiašedesátinách pod skalami Vyšehradu, v galerii Jaroslava Pecky. Ten připravil z kontroverzních záběrů nejen knihu, nýbrž i červnovou výstavu v pražském Mánesu.
Životopis
Antonín Kratochvíl se narodil 12. dubna 1947 v Lovosicích jako syn fotografa. Po únoru 1948 podlehl otcův ateliér bolševizaci (takzvanému zestátnění) a celá rodina byla zahnána do provizoria (vyakčněna). Základní školu nastoupil Antonín již v Praze. V polovině 60. let se vyučil svářečem, krátce dělal plavčíka a televizního rekvizitáře. Roku 1967 překonal na druhý pokus železnou oponu, aby byl o tři dekády později magazínem American Photo zařazen mezi stovku nejvýznamnějších osobností oboru. Začínal však krušně: zatkli jej za pašování hašiše, vstoupil do cizinecké legie a bojoval v Čadu. Studoval fotografii v Amsterdamu (1970–1971).
Jakmile získal občanství USA (1975), začal cestovat a vracet se do střední Evropy: „Hledal jsem něco podobného Česku, kam jsem nemohl, a našel to v Polsku. Domov jsou pro mě vůně. Třeba guláše, zelí, anebo dehtu z rozpálených pražců, které na Západě dělali z betonu. Rajcuje mě aroma žen: v autentickém, nepřebitém nějakým parfémem, vidím antitezi vymydlené západní civilizace.“ Moskvu považuje za přitažlivé město: „Fotografoval jsem tam už několikrát.“ Kratochvíl se věnuje hlavně dokumentaristice: rád předhazuje problematické rysy světa těm, kteří před nimi zavírají oči. Od podzimu 2001 ho zastupuje VII photo agency.
Knihy Antonína Kratochvíla: Broken Dream (Zmařený sen, 1997), Incognito (2001), Sopravivere (Přežít, 2001), Antonín Kratochvíl (2003), Vanishing (Mizení, 2005), Persona (2006), Moskevské noci (2010).
Čím fotografuje Antonín Kratochvíl
Momentálně Canonem 7D a 16mm pevným sklem F1,4. V oblibě má i Canon G11. Fotograf Václav Vašků, který byl s Kratochvílem v Černobylu nejen letos, nýbrž i loni, připomíná, že ještě na podzim užíval hlavně Canon EOS 5D: „Co vím, má jich několik, dva nové Canony EOS 5D Mark II a pak i dvě stará ,pět déčkaʽ. Myslím, že dává přednost foťáku, který je nejméně nápadný.“
Rozhovor
Viděl jsi v Moskevských nocích od začátku knížku?
Ne. Nikdy nezačínám projekt s tím, že to bude kniha. Před čtyřmi lety šlo o zakázku pro americké vydání Vanity Fair. Čtrnáct dní v Moskvě, kolotoč běžel tři dny v týdnu – myslím, že čtvrtky, pátky a soboty. Nefotil jsem jenom pozlátko, ale taky chodby, schodiště, všechnu tu ubohost okolo. Výsledku se zalekli. Reportáž zveřejnila britská verze Vanity Fair, Amerika je v těchto věcech svázaná. Když jsem zjistil, že je fotky šokují a nebudou je publikovat, rozhodl jsem se pro knihu. Ať se může každý podívat a udělat si svůj závěr.
Předmluvu ti napsal fotografující žurnalista Michael Persson. Odpovídá provokativní text tvým představám?
Ano. Pro nás je Rusko fascinující. Hrozně. Kvůli Sovětskému svazu. Krmili nás přece propagandou, všemi těmi věcmi, které si připravili, aniž bychom tam mohli jet a vidět to. Rusko představovalo tajemství a já chtěl do něj nahlédnout. Otevírám dveře, za které se každý nedostane. Ani cizinci. Najednou je za ně vidět a to má svou cenu. Je to jiné než hlad v Africe, o kterém už každý ví.
Byl Persson v Moskvě s tebou?
Nebyl. Vycházel z mého vyprávění, z fotek, z historických zdrojů. O sexuální dominanci Rasputina se psalo dost, nakonec i o Berijovi, četl Solženicyna. Ale má i vlastní zkušenosti. Působil jako korespondent ze Sovětského svazu, z Československa, z Bosny. Čili Východ poznal i s jeho excesy. Ty se děly vždycky, zůstávaly ale pod pokličkou.
Co ten sex na toaletě? Lůžková oddělení tam nevedou?
To nejsou bordely, ale kluby. Oseň a ještě asi tři jsou „the best“. Mají i další, ale já fotil ty nejlepší.
Kdo tam chodí?
Synové nabobů. Oligarchů a těch, co jim přisluhují. Advokáti a lidé, kteří se zabývají daněmi. A pak tam jdou holky, které se rády pobaví. Ty samé buchty vidíš na Tverském bulváru. Tam jsou butiky, Armani, Versace, tohle zboží... High class. Nakupovat přijedou v menším černém mercedesu, než ve kterém vozí bosse, co jim ho koupil. Platí zlatou kartou American Express. Dravý kapitalismus. Do svých klubů pouštějí výhradně tyhle lidi. Klíčový je dveřník. Znal jsem Pašu, takový malý kluk, věděl přesně, kdo může jít dál a kdo nemůže, koho tam chtějí a koho ne. Žádná ochranka s kalašnikovem. Jednou takhle přišli a už nejsou vítaní. Zbraně ne, kamaráde, to tady nechceme! Nemáš představu, kolik peněz ti lidé mají a co to s nimi dělá. Já se dostal i mezi ty, co sedí nahoře...
... a shlížejí na hemžení panoptika. Jak se dívali na fotografa?
Přijali mě přátelsky. Fotí tam i Rusové. Dělají z toho takové malé knížky, suvenýry. Jsou to pózované fotky. Žádné kritické pohledy za kulisy. Ale ani já nechtěl kritizovat. Jenom zachytit tu prázdnotu, kterou jsem tam cítil.
Komu co sonda do prázdna odhalí?
Záleží, jak je kdo sofistikovaný. Někdo uvidí jen ta stehna a pecky na stole, někdo víc.
Co vidíš ty?
Vezmi si jachtu Maxim Gorkij: parník postavený pro Stalina, pojmenovaný po jeho propagandistovi. A teď si loď pronajmou děti prominentů. Parta, co se přesouvá z jednoho klubu do druhého, bere extázi, chlastá, tancuje... Pro mě to bylo neuvěřitelný. Třeba Stalinovo houpací křeslo: představil jsem si, jak v něm seděl a koukal ven. Cítil jsem tam i Beriju. Všechno... Ty prasárny, perverzity, orgie. Před Stalinovou kajutou stáli dva borci, jaký neprostřelíš ani normálně. A zvlášť, když šlo o sex. Já měl ale konexi a mohl fotit. Tyhle kluby a drogové závislosti, to je přece téma! Z pozice peněz jsou buchty jenom objekt. Chci připomenout historii trvalého excesu, sexu z pozice moci. To je to, co mě zajímá! Jak vzniká perverze nadvlády. Ale v totálním rozměru, včetně Rasputina a Kateřiny Veliké.
Jeden čas mě na trhu zastupoval mladý Rus. Narodil se v Magadanu, tenkrát centru gulagu. Jeho otec byl důstojník. Lékař. Za sexuální oběť si v vybral krásnou čtrnáctiletou holku. Rodiče ji samozřejmě bránili, tak zařídil, aby je přeložili. Holku si tam nechal. Udělal z ní matku toho mýho agenta. Tvrdý, co? Tak to ale bylo! Tragédie. Posedlost. Sexuální obsese. A co se dovíš o sexu, když čteš knížky o gulagu nebo o nacistických koncentrácích? Občas něco, většinou nic.
Moskevské noci zúročují nejen tvou reportážní zkušenost. Je znát i praxi fotografa módy, hudební scény, aktů. Není mimořádná šíře tvého záběru dědictvím po otci?
Narodil jsem se do světa vývojky a ustalovače. Taky jsem je ochutnal. Omylem. Občas jsem jako kluk pomáhal s vyvoláváním. Otec pracoval v košířském ateliéru družstva Fotografia, když ho k tomu pustili zpátky. Místo závěrky používal baret. (Kratochvíl znázorňuje během řeči gesto „smekání“ improvizované krytky z objektivu.) To znám perfektně. Fotil také Leikou, takže jsem poznal i tenhle styl. V dobách, kdy musel dělat ve fabrice, jsme vyvolávali v koupelně. To jsem pak zažil sám po různých malých bytech v New Yorku i jinde. Moje žena mě s tím nakonec vyhodila. Zachránila mě digitální fotografie. Ta nesmrdí.
S klasickou fotografií se loučíš úplně?
Profesionální laboratoře jsou drahé, jejich služby ale proplácely časopisy. Účtovat jim tři tisíce dolarů za filmy s vyvoláním a kontakty už není možné. Digitální fotografie je hospodárnější. Takže jsem se digitalizoval. Kompletně.
Jak funguje agentura VII, kterou jsi před deseti lety spoluzakládal?
O nás se říká, že jsme fotografové konfliktů. Naše kluky najímají na války. Jsme agentura zpravodajů, kteří se nebojí jet tam, kam většina jet nechce. To je stigma. Teď jsme třeba vytvořili projekt pro Lékaře bez hranic, dotován byl LG, což umožnilo velkou výstavu prezentovanou po celém světě. O takové projekty nám jde. Zajímá mě, když nás pracuje víc na jedné věci a každý ji může udělat po svém. Papírové časopisy trochu zvadly, tak jdeme na internet, ale náš magazín začíná a teprve se ukáže, jak bude fungovat.
Na webu mají fotografie nepoměrně větší dosah než v galeriích. Můžeš srovnat efektivitu různých nosičů včetně komerční stránky věci?
Mou motivací nikdy není zisk. Mně se jedná o výpověď. Ta je v časopisech rozmělněná reklamou a tím, že nemůžeš ukázat všechny fotky. V Moskevských nocích reprodukuji všech 69 exponátů. Kompletní série je pro mne zajímavější. Zatím nám za internet nikdo neplatí. O to důležitější jsou výstavy a knihy. Jistěže mají vliv jen na elitu. Ale koho jiného naše práce zajímá?
Je využití černobílé i pestré škály v Moskevských nocích důsledkem tvé digitalizace?
Moskevské noci jsou ještě focené na negativy. Včetně barvy. Ta dodává hravost, kolorit Východu. Barvy, které připomínají májku, slavnost na ruské vesnici. Teď jsem zažil na Ukrajině pravoslavné velikonoce. Jsou to zvláštní barvy. Jako sen. Tady už to není. Viděl jsi Stíny zapomenutých předků? Tam to je! Fantastický film. Vizualita jak za carů. Ta moje představa navazuje taky trochu na Andreje Rubleva, Tarkovského film, když si ho posunu do pestrých barev.
Co jsi dělal na Ukrajině?
Černobyl. To je nemoc, kterou jsem dostal, když jsem tam byl před patnácti lety poprvé. Pořád mě to táhne zpátky, protože mě zajímají přeměny. Blíží se pětadvacáté výročí výbuchu, tak k tomu něco připravuji. Na příští rok. Času ani energie není nazbyt, takže je třeba vyhodnotit, k čemu se chceš vracet. Také jezdím do Černobylu se studenty. Už jsem tam vedl třetí workshop. Maximálně mohu vzít patnáct lidí. Nečekal jsem ani takový zájem, ani tak výborný fotky. Na začátek se promítá Tarkovského Stalker. Vizionářské dílo. Předjímal, co přichází. Přesně. Radioaktivní zóna...
Proč tě ze všech oborů nakonec nejvíc zaujal dokument?
Právě jsem potkal kamarádku, která mě kdysi milovala. Ve dvaceti. Teď mi ukázala obrázky, co jsem jí tenkrát dal. A já nepoznal toho člověka, co je dělal! Já uměl kreslit a dokonce i psát tak, že se to dá přečíst! Úplně jsem to zapomněl.
Vždycky jsem chtěl studovat umění. V Čechách to nešlo. Bohužel. Až v Holandsku se mě zeptali, co chci dělat. Nabídli mi stipendium a já mohl studovat. Před tím mi všude říkali, co dělat musím. Do vily, kde se učili holandsky Češi, Etiopani a další utečenci, přišel Vojta Dukát. Studoval na akademii fotku a říkal, jak je to výborné, ať jdu k nim. Dokument mě zajímal hned, protože jsem měl zkušenost společenského dna. K tomu, abych to zobrazil, byl jen krůček.
Dno... To na mne vane z Moskevských nocí. Ani špetka romantiky. Zlatou mládež její životní styl neděsí?
No jéje. Různí sokové jim mohou unést děti a podobně. Potkal jsem náhodou v New Yorku jednoho z moskevských majitelů klubu. Central Park, zavolám na něj a on začne utíkat. Místo aby se podíval, kdo ho volá jménem, lekne se, protože s ním není ochranka. Kdo má v Rusku prachy, vede nebezpečný život. Proto se snaží usadit se jinde.
Bylo těžší fotografovat válku, anebo dekadenty?
Obojí je exces. Moskevské noci se skutečně určitým způsobem podobají válce. Válka zabíjí morálku. Lidé se v ní chovají hůř než zvířata. Je to peklo.
Jak se liší Moskevské noci od pornografie?
Nejsou nahrané. Jsem nezúčastněný svědek.
foto: Antonín Kratochvíl / VII, Moskevské noci, 2006