Neostré snímky bývají velice častým jevem v amatérské a především rodinné fotografii, kde není mnoho času na pevný postoj a „cvaká“ se od boku.
S rozvojem digitální fotografie a její dostupností masám se objevil nový fenomén – fotografování s naztaženýma rukama a kompozicí na displeji. Určitě už jste si všimli, jak většina fotografů s malým kompaktem drží jednou rukou fotoaparát a druhou má ležérně v kapse kalhot, v takových případech je množství odpadu v podobě neostrých snímků poměrně vysoké. Obzvláště u digitálních kompaktů, které neoplývají velkou světelností objektivu, která by umožňovala použití kratších časů, ani vyšší hmotností, díky níž by bylo možné použít delší expoziční čas.
Pevná ruka je základ
Abychom dosáhli ostré fotografie, je třeba sladit dvě věci, jednou je správné zaostření na fotografovaný objekt a druhou pak stabilní a pevné držení fotoaparátu bez pohybu vůči fotografované scéně. Podle způsobu rozostření se tedy rozlišují dva typy neostrosti – pohybová neostrost a neostrost způsobená špatným zaostřením.
Pohybovou neostrost od špatně zaostřeného snímku poznáte poměrně snadno. Neostrost způsobená pohybem fotoaparátu nebo pohybem snímaného objektu se projevuje relativně rovnoměrným rozmazáním v jednom nebo více směrech. Oproti tomu špatně zaostřený snímek bude mít patrné obrysy, které však budou málo kontrastní a neostrost bude rovnoměrná po celé ploše bez výraznějších šmouh.
Pokud používáte při fotografování autofokus, je pravděpodobnost špatného zaostření poměrně malá, výjimkou mohou být snímky, kde chcete mít ostrou pravou stranu, ale máte aktivovaný ostřící bod na levé straně. Velice snadno se podobnému problému vyhnete tím, že zvolíte středový ostřící bod, fotoaparát namíříte středem na snímaný objekt, namáčknete spoušť (přístroj zaostří), poté změníte kompozici a spoušť domáčknete nadoraz.
Ukázka zaostření při nevhodně vybraném ostřícím bodu
Prakticky u všech kompaktů je tento způsob ostření spolehlivý, díky velké hloubce ostrosti nehrozí špatné zaostření vinou změny kompozice snímku. U digitálních zrcadlovek při malém zaclonění objektivu je již pravděpodobnost špatného zaostření vyšší.
Krátký čas: - zachytí ostře i rychlý pohyb, riziko pohybové neostrosti je nižší
- k jeho použití je třeba více světla nebo vyšší citlivosti (roste šum)
Dlouhý čas: - ideální ke zdůraznění pohybu, nebo vytváření různých efektů (fotografie tekoucí vody)
- velké riziko pohybové neostrosti, ideální je použít stativ
|
Předpokladem pro ostrý snímek je tedy stabilní držení fotoaparátu, což může být při velikosti dnešních digitálků poměrně obtížné. Nejlépe jsou na tom v tomto směru digitální zrcadlovky, ačkoliv mají pohyblivou součástku v podobě sklopného zrcátka, díky větší hmotnosti a robustnější konstrukci s nimi většinou udržíte delší časy než s miniaturními kompaktíky. K větší stabilitě přispívá také způsob držení u oka.
V případě ultrazoomů a digitálů s elektronickým hledáčkem je možné podobné držení jako u zrcadlovek, díky absenci zrcátka a tím pádem i jakéhokoliv mechanického chvění, je možné udržet přibližně stejné, nebo i delší časy jako se zrcadlovkou.
Typická ukázka pohybové neostrosti, expoziční čas 1/5 sekundy, digitální ultrakompakt
Výše popsaný způsob držení digitálního kompaktu – natažená ruka s fotoaparátem – je naprosto nevhodný, neboť nikdy neudržíte ruku v klidu. Při delších časech bude snímek neostrý, při krátkých časech stěží dosáhnete přesné kompozice snímku. Ideálním způsobem, jak stabilizovat fotoaparát, je především držení oběma rukama, druhou zásadou je mít nikoliv natažené, ale zapřené ruce. Nejlepší je opřít si lokty o hrudník, držet fotoaparát v úrovni očí a poté stisknout spoušť.
Před stisknutím spouště se postavte nejlépe z rozkročenýma nohama, abyste získali dostatečnou stabilitu, zapřete ruce o tělo, zadržte dech a teprve poté stiskněte spoušť. Je to velice podobné jako při střelbě z pušky. |
Pokud máte fotoaparát, který má očka na popruh kolem krku, můžete hotaké využít jako stabilizaci. Nastavte si popruh tak, abyste měli při jeho napnutí fotoaparát v přiměřené vzdálenosti od těla. Před fotografováním napněte popruh a opřete lokty o tělo, tím zvýšíte celkovou stabilitu fotoaparátu – ruce se opírají o tělo a popruh je zapřen o váš krk.
Není setina jako setina
Z ruky udržitelné časy pro netrénovanou ruku se pohybují většinou kolem 1/100 až 1/200 sekundy. U trénované ruky se časy prodlužují a není výjimou udržet z ruky časy kolem 1/30 či 1/20 sekundy. Velkou roli však hraje použité ohnisko objektivu. Čím je použité ohnisko delší, tím je větší riziko pohybové neostrosti. Je to dáno tím, že při používání dlouhého ohniska je úhel záběru velice mlaý, a tak se každý pohyb fotoaparátu mnohem výrazněji projeví na snímané scéně.
Nejdelší udržitelné časy vzhledem k použitému ohnisku - široké ohnisko 28 mm či ekvivalent: 1/15 až 1/30 s
- základní ohnisko 50 mm či ekvivalent: 1/30 až 1/60 s
- středně dlouhé ohnisko 84 mm či ekvivalent: 1/60 až 1/125 s
- teleobjektiv 150 mm či ekvivalent: 1/125 až 1/250 s
- superteleobjektiv 300 mm či ekvivalent: 1/250 až 1/500 s
|
Pro bezpečné fotografování s různými ohnisky se používá pravidlo převrácené hodnoty, což znamená, že s objektivem o ohniskové vzdálenosti XY můžete fotografovat s nejdelším časem přibližně 1/XY s. V praxi – s objektivem o ohniskové vzdálenosti 150 mm je nejdelší bezpečný čas 1/150 s. Toto pravidlo sice není dokonalé, ale pro rychlou orientaci je velice dobře použitelné. U trénovaných fotografů jsou udržitelné časy většinou delší.
Fotografováno s ohniskem 70 mm, postupně časy 1/5 s, 1/20 s a 1/50 s, velice dobře je viditelný nárůst ostrosti
Fotografováno s ohniskem 150 mm, postupně časy 1/10 s, 1/30 s a 1/80 s, nárůst ostrosti je také patrný, i když u kratších časů než při kratším ohnisku
Stativ, stabilizátor nebo pytlík s pískem
Použití stativu je zpravidla nejlepší cestou jak dosáhnout ostrých snímků při delších časech. Ne vždy je však fotografování se stativem možné a hlavně pohodlné. Manipulace není příliš svižná a pokud má být stativ účinný, musí i něco vážit.
Výrobci fotoaparátů naštěstí myslí na naše třesoucí se ruce, a tak začínají v hojné míře vybavovat fotoaparáty stabilizátorem obrazu. Mechanická stabilizace obrazu je dvojí – setkáme se s plovoucími optickými členy nebo s plovoucí snímací jednotkou. V obou případech je účinek téměř shodný. Stabilizace obrazu však není samospásná, umožňuje sice udržet časy o dvě až tři expoziční hodnoty delší, při časech kolem 1/15 s však i stabilizátory selhávají. Využití najdou stabilizátory především při snímání s dlouhým ohniskem a také tam, kde je nedostatek světla.
Ukázka práce stabilizátoru, vlevo vypnutá stabilizace, vpravo zapnutá stabilizace, expoziční čas 1/15 s
V případě, že není po ruce stativ, fotoaparát nemá stabilizátor a nechcete fotografovat s bleskem, je možné využít nouzového řešení v podobě pytlíku s pískem, rýží nebo čočkou. Naplněný pytlík umístěte na pevnou podložku a fotoaparát do něj „posaďte“ tak, aby se zabořil jako do polštáře. Potom dolaďte kompozici, nastavte samospoušť a exponujte. Podobný způsob práce je poměrně rozšířený při fotografování divoké zvěře, kdy musí být fotograf ukrytý a manipulace se stativem není žádoucí. Pytlík s ryží položí na zem, zaboří do něj fotoparát a může pohodlně fotografovat.
Máte-li problémy s roztřesenými snímky, je nejlepším tréninkem zkusmo fotografovat při různě zapřených rukách. Ti kdo fotografovali na film a pamtaují mechanické zrcadlovky značky Zenit či jiné, mají výhodu v tom, že začínali s poměrně těžkým fotoaparátem a mají natrénováno.
Problém však může být i opačný, obzvláště pokud potřebujete otestovat stabilizaci obrazu v praxi. Nejednou jsme se v redakci sešli a láteřili nad tím, že jsou fotky ostré se stabilizací i bez ní, a to jsme fotili na 1/20 s. Zkrátka trénink je trénink...