Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.
Přítomnost zrádce ve městě byla vždy velkým nebezpečím a otevřená komunita je tedy taková, která umožní přijetí i těm méně prověřeným a pevným, za cenu možných rizik. Tento obraz komunity, jako jisté citadely, která odděluje lidi na dvě skupiny, totiž na ty uvnitř a vně, je tradiční antropologický fenomén.
Ostatně nejstarší rodová struktura s něčím takovým počítá také. Čím je společnost vyspělejší a strukturovanější, tím větší a komplexnější komunity tvoří. Není v nich na první pohled tak jasný rozměr sociální stratifikace, a to ani v horizontálním, ani ve vertikálním směru. Přesto jen málokterá komunita může mít skutečně globální ambice.
Ono dělení na my a oni, jak upozorňuje Karel Čapek je nesmírně nebezpečné, což ilustruje na příkladu nacionalismu. Pod všeobecným „my“ může být nános různého zcela neadekvátního sedimentu, který nijak nekoresponduje s já. Ovšem já nejsem ani Hus, ani Masaryk ani Komenský, nemohu se zbavit ani své identity a zodpovědnosti za ni. Přesto právě těchto osobností využíváme ke konstituci národního mýtu. Jsou to ti, kteří jsou nositeli národního mýtu (tedy s námi), ale také ti, kteří nikoli (proti nám, ti za hradbami). My a oni, je schematismus nebezpečný, nejasně dělený, nesvobodný.
Počula si…, foto: Zoran_2
Teilhard de Chardin o sobě z těchto důvodů hovoří jako o světoobčanovi. To je kategorie, ze které – v našem západním diskurzu – není možné nikoho vyjmout. Každý, ať již je takový či onaký, jeho národ hraje dobře kopanou nebo píše krásné básně, každý přispívá – jako člen sociální skupiny, ale také jako jedinec – ke komplexní struktuře noosféry, prostoru lidského ducha, který směřuje stále k větší komplexitě. Teilhard upozorňuje, že koncept světoobčanství je na jedné straně nezadatelné právo každého jedince, ale současně není hodnotou vnucující se. Každý se může rozhodnout pro svůj druh izolace a individualismu, může říci této komunitě své ne. Ale kdykoli má možnost opustit svůj omezený horizont bytí a směřovat k překračování svého izolovaného já směrem k druhým.
Tento model světoobčanství představuje jistý protipól tradičního vnímání komunity. Není exkluzivní, ale inkluzivní, nemluví jedním dialektem, ale mnoho jazyky, nemá jeden myšlenkový rámec, ale spletenec kultur. Přesto – nebo právě proto – v něm je skryto bohatství lidství.
Snímek Počula si… zachycuje jeden z důležitých prvků sdílené komunity, ale také světoobčanství – totiž dialog, vyprávění a odhalování se na straně jedné a naslouchání a zvnitřňování na straně druhé. Dialog, ze kterého je stavěn pobyt na zemi, pobyt, který není statický, ale – slovy Jana Patočky – bytí jako pohyb. Nikoli kineze hmoty, ale vnitřní pohyb duše směrem k druhému a celku, o nějž mám péči.
Gratuluji autorovi, kterým je Zoran_2 k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Navyy ukazuje, jak dialogická může být procházka v dešti. Samota neznamená osamělost. Martin Heidegger zdůrazňuje, že mluvíme, i když mlčíme. Řeč je podstatnou součástí člověka. Řeč skrze slova, ale také obrazy, jak ukazuje snímek ….
..., foto: navyy
Jatka... jsou snímkem mnohoznačným, dynamickým, pestrým, pohyb zachycujícím. Před čím nebo za čím člověk na snímku běží? Jak číst obraz, který se rýsuje za ním? Lze vnímat část příběhu bez celého prostředí? A nejsou jatka jen zástupným symbolem za mnohé, co ve světě vidíme a již se nás nedotýká? To jsou jen některé otázky rýsované sysho.
Jatka..., foto: sysho
Paklík ukazuje, jak do zvířecího světa promítat psychologizující soudy, příběhy či struktury myšlení ze světa lidí. Dva ptáci a jeden emoční příběh jejich vztahu na snímku zahnul.
A k prostředí, jako k interpretačnímu rámci se vrací také snímek Láska mezi kapkami deště od Miloše Kostky – co ti dva asi prožívají v kontextu malby na stěnách? Jak by se cítili bez nich? A pomůže nám jejich okolí v tom, abychom je vhodně pochopili?
Láska mezi kapkami deště, foto: Kostka Miloš