Fotografie nizozemského fotografa Ruuda van Empela jsou na první pohled rozhodně zajímavé. Ale ještě větší kouzlo získají, když se o nich dozvíte podrobnosti. Třeba to, že na jednom snímku pracuje od rána do večera dva měsíce. To pak pochopíte, proč na e-bay stojí jeden jeho snímek 11 500 euro. Ruud van Empel přijel v polovině ledna na zahájení své výstavy v Leica Gallery v Praze, kde jsme se také sešli.
Ruud van Empel
Ruud van Empel se narodil roku 1958 v nizozemském městě Breda, dnes žije a tvoří v Amsterdamu. Vystudoval Akademii výtvarných umění Sint Joost v Bredě – obor grafický design. Živil se jako grafik, spolupracoval s nizozemskými televizními společnostmi na televizních seriálech. Od roku 1995 se věnuje fotografii.
Čím fotí
Ruud van Empel používal dříve analogový fotoaparát Mamiya, před sedmi lety začal fotografovat digitálně Canonem EOS 5D. Všechna jeho díla jsou poskládaná z několika snímků ve Photoshopu.
Rozhovor
Je známo, že vaše fotografie jsou vlastně fotomontáže. Z kolika snímků se skládá jedno vaše dílo?
V této fotografii (ukazuje na snímek World #7 2005) jsou jich stovky. Každý malý detail, každou částečku, každou malou kytičku tvoří samostatný obraz.
A každou z těch kytek jste vyfotil, nebo jste některé z nich vytvořil ve Photoshopu?
Všechny detaily tvoří jednotlivé fotografie pospojované dohromady. Pamatuji si, že k fotografii tohoto listu (ukazuje na list v levém horním rohu zmiňovaného snímku) jsem v počítači připojil snímek stonku jiné květiny. A také jsem vytvořil spojení listu s vodou a přidal jsem stín, někdy ve Photoshopu dodělávám žilky na listech.
Když pořídíte snímek malé kytičky, víte už, že jej použijete právě pro danou fotografii?
Ne. Když jdu fotografovat, fotím vše kolem sebe, co mě zaujme. A později, když začnu pracovat na nějakém díle, vybírám si z těch snímků, které jsem předem zhotovil. Takže mám spoustu fotografií, které nikdy nepoužiji.
Stává se vám někdy, že použijete nějaký snímek, který jste vyfotil před pěti, deseti lety?
Ne před deseti, ale je možné, že použiji snímek, který jsem pořídil před pěti lety. Před deseti lety jsem totiž nepracoval digitálně, takže snímky z té doby nemám ve své databázi. Mám nějaké diapozitivy a negativy, ale ty už nepoužívám.
Jak dlouho vám trvá, než vytvoříte jedno výsledné dílo?
Konkrétně toto (World #7 2005) mi trvalo dva měsíce. Nespojuji totiž dohromady jen přírodu v pozadí, ale vytvořil jsem i tvář té dívky. Je poskládaná z několika snímků lidí, které jsem nafotil. Také jsem nikoho nefotografoval ve vodě. Hodil jsem do vody kámen a zachytil jsem, jak zčeřil vodní hladinu. Pak jsem použil kruhy, které voda vytvořila, a přidal je do výsledného snímku.
Vybavuje se mi jedna vaše fotografie, na které je zachycena černošská dívka s modrýma očima. Pokud to dobře chápu, vyfotil jste někoho, kdo má modré oči, a potom jste jeho oči zakomponoval do obrazu černošské dívky?
Ano. Ale je zajímavé, jak lidé negativním způsobem uvažují o lidských rasách. Poté co jsem vyfotil tento snímek (Untiteled #1), se na mou hlavu snesla vlna kritických reakcí, které mě obviňovaly z toho, že propaguji árijskou rasu, jenom proto, že ta dívka na snímku má blond vlasy a modré oči. Reagoval jsem na to tak, že jsem vytvořil snímek černé dívky (World #1 2005) a najednou veškeré kritiky ustaly.
Byl jste tedy napaden za to, že podporujete Hitlerovu ideu čisté rasy?
Přesně tak, tuto ideu lidé v mé práci viděli, ale ona v tom snímku není, já takto nepřemýšlím, ta fotografie nemá s Hitlerem nic společného. Je to jenom dívka v obyčejných šatech, oblečená katolickým způsobem.
Když už jste zmínil způsob oblečení, připadá mi, že mnohé mladé dívky na vašich snímcích jsou oblečeny jako dospělé dámy. Byl to záměr?
Ano, to oblečení odkazuje na zdroj mé inspirace. Tu často hledám ve svém dětství a tehdy se dívky tímto způsobem oblékaly, nosily rukavičky a punčocháče a naleštěné boty.
Proč se na vašich snímcích objevují tak často černošské děti?
Přijde mi zajímavé pracovat s motivem nevinnosti a udělat z něj symbol, který představuje černá dívka nebo černé dítě. To nikdo dříve neudělal. Symbolem nevinnosti bylo vždy bílé dítě, nikdy černé.
Četla jsem, že obzvláště ve Spojených státech jste tím šokoval.
To ano, ale Američanům se to velmi líbilo, byli z těchto snímků nadšení. A to jak bílé, tak černé obyvatelstvo. Bylo to pro ně něco úplně nového. Protože vždy, když myslíte na černošské dítě, tak se vám vybaví chudoba a utrpení v Africe.
Za árijsky vypadající dívku jste byl tedy kritizován. A co vaše snímky ze série Venus, které zachycují eroticky působící dívky na začátku puberty? Nesetkal jste se někdy s negativní reakcí na náměty těchto fotek?
To považuji za pokrytectví. Například v devatenáctém století byly fotografie nahých dětí velmi populární. Obraz nahého dítěte ztvárněný uměleckým způsobem je velmi krásný, protože zachycuje naprostou nevinnost a není v něm nic ani trochu sexuálního. Ale dnes se lidé cítí podobnými díly pohoršeni, a tak se akty dětí staly tabu. A to je škoda. Já nejsem pedofil, na mé fotografie se musíte dívat bez sexuálního kontextu, protože o něm ty snímky nevypovídají.
Když mluvíte o nevinnosti, napadá mě, že dívka na snímku Venus #5 vypadá jako Eva s jablkem.
Ano, ale není to jabko, jen nějaké ovoce. Série Venus sice zobrazuje archetypy ráje, ale ta dívka má také na krku náhrdelník, který – stejně jako ovoce – jsem do snímku zakomponoval, aby byl zajímavější a krásnější.
Kde fotografujete přírodu, která vypadá jako obraz ráje? Cestujete do exotických zemí?
Ne, všechny snímky jsem pořídil v botanických zahradách a v lesích v Nizozemí.
V nizozemských lesích? Pamatuji si, že mezi Haagem a Amsterdamem nebyl jediný les. Vlastně ano, jeden tam byl, ale muselo se v něm chodit jen po cestách, které od okolní přírody odděloval plot.
Máte pravdu, v Nizozemí není příliš mnoho lesů, snad jen nějaké parky. To ale neplatí o jihu země, odkud já pocházím. Tam se můžete po lesích volně procházet, není to žádný problém.
Chcete svými snímky sdělovat nějaké příběhy? Nebo by si lidé, když se na ně dívají, měli vytvořit své vlastní příběhy?
Nechci toho moc sdělovat, protože vše, co do snímku zahrnu, má svůj vlastní příběh. Vede vás k jistým myšlenkám, takže vytváří ideální půdu pro to, aby si lidé vysnili svůj vlastní příběh.
Příběhy, které vyvstávají v mé mysli, když se dívám na vaše snímky, jsou pohádkové. Je i to jedním z důvodů, proč postavy na vašich snímcích jsou mnohem častěji děti než dospělí?
Nevinnost dětství způsobuje, že děti nemají svoji vlastní osobnost. Nechci vytvářet nějaký cynický nebo ironický obraz, umění bylo v posledních čtyřiceti letech cynické až příliš. Proto mé snímky vypadají jako obrazy z ráje, proto si vybírám motivy působící krásně.
Vaše poslední série Souvenir se námětově od předcházejících velmi liší.
Je to série snímků zátiší, kterou jsem vytvořil poté, co zemřela moje matka. Náhle se mi do rukou dostala její pozůstalost, věci, které mi připomínají dětství a právě ty byly pro tuto sérii určující. Na snímcích jsou zachyceny předměty, které jsem mezi nimi objevil, tohle jsou mé zuby a zuby mých sourozenců (ukazuje na krabičky na fotografii Souvenir #2) a tyto obrázky vzadu vyšívala moje matka, když jsme se narodili. Také můj otec si schovával staré věci, jako například tuto dózu, která je od dětského pudru a ve které byly fotografie mě jako dítěte.
Takže tato série pro vás byla způsobem, jak se rozloučit se svou matkou?
Ano, tohle je moje umělecká cesta, jak říci matce sbohem. Tohle je z naší kuchyně a tohle z našeho obýváku, a vše zůstalo v našem starém domě na svém místě, jen mí rodiče už tam nebyli, zanechali po sobě jen tyto vzpomínky.
Ze série Souvenir se vymyká první snímek, na kterém není zachyceno zátiší, ale malý chlapec.
To je můj autoportrét jako kluka, když mi bylo šest let.
Jak jste vytvořil snímek sebe jako malého chlapce? Použil jste starou fotografii?
Ne, našel jsem malého kluka, který mi byl podobný. Kromě něj jsem na figuríně nafotil snímky oblečení, jaké jsem nosíval, když jsem byl malý, kuličky, se kterými jsem si hrál, původní koberec, který jsme měli doma, záclony, které zůstaly v domě mých rodičů, to vše je původní.
Práce na takovéto sérii musela být náročná. Na čem pracujete nyní?
V současnosti nic nefotografuji. V posledních letech jsem pracoval velmi tvrdě a teď začíná spousta mých výstav, tato v Leica Gallery Prague je letos první, ale na konci měsíce budu otevírat svoji výstavu v New Yorku, potom jedu do Düsseldorfu, pak do Paříže, do Tokia a pak zpátky do Spojených států. Tento rok budu více přemýšlet, co dělat dál.
Jak se vlastně stane, že z grafického designéra je fotograf, který vystavuje po celém světě?
Je důležité spolupracovat s nějakou galerií. Mě zastupuje německá galerie TZR. Ta uspořádala moji výstavu, která ovšem nebyla příliš úspěšná co do počtu prodaných snímků. A já jsem tenkrát přišel s nápadem, že bych mohl vystavovat ve Spojených státech, protože jsem očekával, že moje práce by tam mohla být přijata lépe. Takže jsem poslal své dílo na jeden veletrh s uměním v USA, kde bylo přijato. Ve stejné době také přišlo pozvání z Mezinárodního muzea fotografie a filmu George Eastman House v Rochesteru ve státě New York, abych se zúčastnil jejich výstavy, která se jmenovala Obraz ráje. Moje fotografie tehdy byla vybrána na obálku katalogu výstavy. Pak se věci začaly vyvíjet velmi rychle. Vlastně tato výstava byla průlomem.
Takže účast na veletrhu zabrala?
Ano, ale k výstavě v George Eastman House jsem se dostal tak, že tamní kurátor viděl moji práci na internetu a prostě mě pozval. To je v Americe docela běžné. Když Američané něco vidí a líbí se jim to, pozvou vás, abyste přijel a zúčastnil se výstavy. To Evropané příliš nedělají.
Článek byl převzat z časopisu DIGIfoto
