Jedním z velkých témat soudobé fotografie je role technického zpracování snímků – někdo vyžaduje technicky dokonalé obrázky upravené počítačem, jiným jde o přirozenost ve zdroji.
Fotografování patří v současné době mezi nejčastější lidové zábavy. Dnes fotografuje téměř každý a nezáleží na tom, jakým přístrojem – můžeme nalézat fotografy s mobilním telefonem, kompaktem i zrcadlovkou. Ač se rozdíl v investované částce značně liší, není tak markantní ve výsledku. Lidé často zvládnou základní fotografickou techniku, ovládnou nastavení fotoaparátu a tam jejich možnosti končí.
Fotka je pro ně dokumentární záležitostí či investicí do osobního sociálního kapitálu. V horším případě je fotografování jen snahou být dostatečně „in“ a trendy. Co tedy tvoří hranici mezi tímto přístupem k fotografii a uměním? Rozhodně ne proinvestovaná technika, i když i ta se může pozitivně projevit. Myslím, že to nejdůležitější je – stejně jako u výtvarného umění – schopnost dívat se kolem sebe a vidět realitu jinak. Rozlišit jednotlivé fragmenty světa a dát jim nečekaný kontext.
Fotograf pracuje s realitou, může ji měnit, ale také zachovávat. A snad právě focení očima může být základem fotografického umění. Obecně se říká, že existují dva základní přístupy k focení – každý den vytvořit sto snímků a jednou za rok udělat výstavu; nebo přijít na místo, kde chci fotit a dlouho mlčet. Pak udělat dvě tři fotky a jednou za rok výstavu. Osobně je mi podstatně sympatičtější druhý přístup.
Trying to blend in (foto: Rudych)
A snad právě o to netradiční vnímání reality a tvorbu nečekaných kontextů se snaží Rudych v řadě svých děl. Dnešní snímek je snad ještě více provokativní a překvapující. Jistě se najde řada lidí, kteří snímek Trying to blend in označí za grafiku, ale osobně si myslím, že jde o ukázku toho, jak nazírat realitu nečekaně a jinak a v tom spočívá vlastní hodnota fotografie.
Člověk, který si uvědomí meze techniky, a opustí zaběhnutá paradigmata, se stává svobodnějším. Najednou jakoby mohl svobodněji umělecky dýchat, není ničím vázán. V umění ustupuje čas osobě, forma je překračována obsahem, který se do ní již nemůže vejít. Umění je dialogické a obohacuje toho, kdo jej reflektuje. A právě tento přístup zvolil Luboš Blažek se svým snímkem EXTR_111009.
Podzim (foto: Auge)
Není asi hezčího ročního období, než je podzim. Vzduch má v sobě zvláštní svěžest a sladkost; listí září všemi barvami; tvoří se husté mléčné mlhy a jinovatka ráno kreslí po keřích a trávě. Podzim je sychravě inspirující, svěží a radostný. Myslím, že když se mluví o podzimu života, má se na mysli právě toto – dokončení radostné plnosti, vrchol a cíl vlastního pobytu. Snímek s prozaickým názvem Podzim od Augeho je ukázkou této podzimní krásy.
Opuštěný park (foto: Adamec)
Na toto téma bezprostředně navazuje pan Adamec se svým snímkem Opuštěný park, jenž je krásnou rezonancí toho, jak může vypadat ranní procházka – i jinak frekventovaným městským – parkem. Ticho, sychravo a samota. Balzám pro duši a krásné místo na přemýšlení.
Vilnius minimalism (foto: Ericeldogen)
A na závěr ještě minimalisticky laděný pohled do oblak s názvem Vilnius minimalism, jehož autorem je Ericeldogen. Někdy stačí k prožitku krásy a volnosti jen zvednout hlavu.