Další, těžší váha, je otázka hranice mezi reálnou a nikdy neexistující scénou, dotvořenou v PC. Odpověď na položené otázky zní: tato hranice neexistuje. Jediné omezení poněkud vágně formulovatelné je nepřekročení obecné hranice etické a estetické.
Hlavním úkolem fotografie je vyvolat v pozorovateli emoce. Toho lze dosáhnout též aranžováním fotografované scény a vytváření nové existující reality nebo pomocí softwarové manipulace vytvářet nové nikdy neexistující scény.
Ve dvacátých letech 20. století vrcholily polemiky, zda je fotografie umění. V této době se fotografie definitivně oddělila od malířství a vydala se vlastní, svébytnou cestou.
Dalším velkým tématem souvisejícím s fotografií jako uměním bylo a možná i je „právo“ pouze zaznamenávat skutečnost. Myslím, že někteří umělci nemohli a nemohou překousnout, že vytvoření fotografie trvá okamžik a její úprava nedlouho, stejně jako fakt masového rozšíření fotografie.
Přechod klasické fotografie k digitální znamená odklon od propracovaných, dobře definovatelných chemických procesů k sofistikovaným fyzikálním jevům a softwarovým řešením. To je námět pro další velké téma, zda tak „neumělecké techniky“ řadit mezi umění jako malířství, sochařství atd.
Je lhostejné, jakými technikami se dobereme k vyvolání emocí u diváka, zda použitím hardwaru a softwaru nebo barvami nanesenými štětcem na plátno. V obou případech si pozorovatel řekne, že dílo „je hezké“, pokud v něm vyvolá emoce a to se stane zejména při dodržování ověřených kompozičních pravidel (více viz článek Tvoříte své fotografie?).
Fotografie, i reportážní, není nezaujatým pohledem, ale subjektivním obrazem autorových myšlenek a pocitů. Autor pak musí zvolit ideální formu pro předání svého sdělení.
Ohlédnutí do nedalekých dějin fotografie
První významný český teoretik fotografie Jaroslav Petrák napsal v roce 1910 dost ojediněle: „Umělecká fotografie je dnes již tak vyspělá, že vším právem může požadovati, aby byla pokládána za neodvislý odbor umění výtvarných a uměleckou kritikou nebyla umlčována“.
Josef Čapek, český malíř, spisovatel, fotograf a grafik v roce 1920 píše: „fotografie je holou nudou a mechanickou ohavností ve srovnání s dobrou malbou, o tom dnes nikdo nepochybuje“.
Karel Teige, český kritik, teoretik umění, publicista a vůdčí osobnost Devětsilu se v roce 1925 vyjádřil: „umělecká fotografie, totéž jako umělecký průmysl je věc nedůstojná, odpadková, kalná a nezdravá“.
Fotograf Jan Lauschman v roce 1925 hodnotí čistotu fotografie: „ve sportu již dávno pochopili nutnost mravních podmínek, ve fotografii však, bohužel, ještě tak daleko nejsme. A tak musíme býti svědky, že králem evropských fotografů krajinářů je nazýván hotovitel olejotisků, pracující na svém positivu vším možným, jen ne světlem, který cítí-li tolik kreslířského nadání, by učinil lépe, kdyby se vrhl na uměleckou grafiku a nemátl některým fotografům hlavu svým pseudouměním.
Neboť jen v jediném okamžiku může jiskra uměleckého cítění a nadání fotografova býti spolutvůrkyní obrazu, a tj. moment snímku. Jedině při hotovení negativu jsme v živém kontaktu s prostředím, náladou a vlastní podstatou fotografovaného předmětu, a pouze to umožní nám vložit do obrazu cit naší duše. Není pravým umělcem fotografem, kdo necítí posvátnost okamžiku, kdy světlo, spoutané naší vůlí, kreslí nám malý zázrak na citlivou emulsi, fotografický obraz krásna. Chceme-li tvořiti ryzí fotografii, pak musí nám negativ býti svatým“.
Na předchozí článek Jana Lauschmana v časopisu Fotografický obzor reaguje rozezleně Josef Šubr: „mohlo by nám býti celkem sympatické to tažení Dr. Lauschmana proti nemanuelnímu zasahování do negativu, sympatické na první pohled jako vše, co nám svým krajním stanoviskem přináší zjednodušení. Přísahá se vším zápalem na prapor ryzí fotografie, pěje hymny na divy, kreslené pouze světlem a čočkou. A co dělá sám? Měkkou čočkou pozmění dráhu světelných paprsků ještě dříve, než dopadnou na desku.“
Významný fotograf Alexandr Hackenschmied napsal v roce 1930: „jen světlo a stín a pak věci, jimž nemůžeme ničeho přidat ani ubrat. Vše krásné jest již na zemi, není třeba dávati se unášet fantasií do pomyslných zahrad. Muž s fotoaparátem ani nestačí ukazovat prosté krásy světa. Fotografie zůstane vždy dokumentem. Někdy užitečným, někdy jenom krásným. Pouze sentimentální deformace a lež tu nemají místa. Fotoaparát je nebezpečnou zbraní jenom v rukou těch, kteří vídají západy slunce v pravé poledne“.
Současné vnímání fotografie
Naštěstí už není třeba obhajovat svébytnost fotografie jako umění včetně všech zásahů do reality.
Již v době před digitální fotografií bylo možné vytvářet i neexistující realitu na fotografii pomocí změny optických parametrů objektivu, montáže nebo chemických procesů při zpracování.
Mohutný nástup digitální fotografie a s tím související softwarová řešení umožňují nepřeberné množství úprav snímků. Fotograf, stejně jako spisovatel nebo reportér, události interpretuje a nezaručuje automaticky pravdivost. U umělecké fotografie není její pravdivost podmínkou, jde o interpretační prostředek. Interpretace je výklad, objasnění, tlumočení.
S možností manipulace fotografické scény nebo hotového snímku existuje i možnost nového vidění akceptující uvedené změny. Tím vyvstávají i nové otázky. Je fotografie zaznamenáním prostoru a času nebo je konstrukcí? Nesporně je konstrukcí, promyšlený obraz myšlenek autora. Jak je fotografie využívána třeba i v žurnalistice? Jako promítnutí představ autora nebo jako reportáž o světě? Trendem je stylizovaná fotografie při níž fotograf objekt ovlivňuje, předem specifikuje cíle a konečnou podobu snímku. Ale i „čistá“ reportáž je obrazem myšlenek autora, protože vybral právě tyto záběry z mnoha možných. Je i moment vytržený z kontextu událostí manipulací? Ano. Fotograf nám vždy ukáže pravdu jak ji vidí on.
Etickou otázkou je hon za senzační nedokumentární fotografií nebo uveřejňování nereálných fotografií např. známých osobností za účelem jejich mladistvého image. Známe i aranžované záběry z bojiště, koupené v zázemí na místě konfliktu nebo fotografie „děvčat“ v důchodovém věku. Nechci soudit, ale pokud to abonent zaplatí.…
Rozdělení úprav v digitální fotografii
1. Snímek fotografované scény, která reálně existovala
do této kategorie patří aranžované fotografie: zátiší, portréty, akty, skupiny lidí, stylizovaná „reportáž“, celá ateliérová fotografie.
2. Snímek scény, která reálně neexistovala
do této kategorie patří: retuše, montáže, vytvořené fikce, aplikace softwarových filtrů, zásadní změny barevných a jasových poměrů a zásadní změny perspektivy, které ovlivní charakter snímku. Sem patří i černobílá fotografie.
Dále je možné skupiny dělit
a. zřejmá manipulace, kterou divák rozpozná (měkká manipulace)
b. manipulace předstírající záměrně věrohodnost snímku (tvrdá manipulace)
I přes všechny možnosti manipulace dávám vždy přednost pečlivé kompozici a expozici v aparátu. To nevylučuje pozdější úpravy. Říkáme, že dobrý fotograf musí vidět fotografii. Přidal bych: vidět budoucí fotografii a to včetně eventuelních úprav, musí mít plán. Pro dobrý výsledek je důležitá fantazie a kreativita nikoli technika. Využijte i techniku k větší kreativitě!
Ukázky
Klasické aranžované fotografie kategorie 1a
Toto není náhodná fotografie koupající se dívky. Je to aranžovaný portrét, kategorie 1b
Montáž, kategorie 2a
Fotografie známého amerického fotografa Man Raye „le Violon d’lngres“ z r. 1924. Kategorie 2a. Autor byl pravděpodobně prvním fotografem, který nepovažoval fotografické médium za prostředek reprodukce reality a rozpoznal jeho potenciál
Původní neupravený snímek odpovídá realitě
Podstatnou jasovou a zejména barevnou úpravou jsem změnil realitu a docílil zajímavějšího obrázku. Kategorie 2b
Původní snímek
Retušovaný portrét. Dejte si oba obrázky nad sebe a přepínejte mezi nimi. Uvidíte, jak mnoho je toho změněno. Kategorie 2b
Původní snímek
Protože voda není náš živel, působí softwarové přidání vody tajemně a plaz nebezpečně. Je lhostejné, zda je plaz nebezpečný, dokonce zda vyhledává vodu. Samozřejmě obrázek nesmí být určen pro dokumentaci jeho života. Kategorie 2b v drsné formě