V latinském zpěvu Victimae paschali laudes je krásně vyjádřeno to, co je na Velikonocích přitažlivé pro věřící i nevěřící – totiž podivuhodná otázka smrti a zápasu s ní.
Smrt jako definitiva bytí, ohraničovala fenomén absolutna. Lidské myšlení má právě s tímto bodem přirozený problém. Co je to nekonečno? Jak si ho lze představit? Tak, jako si neumíme představit stvoření, tak máme problém také se vzkříšením, jde o pojmy, se kterými můžeme pracovat jen jako s obrazy.
Nikoli snad ve smyslu laciných analogií, kde si pod nimi může každý představit cokoli, ale s vědomím, že něco takového si představit nelze, neboť to stojí mimo naši lidskou zkušenost. Upozorňuje například Jan Sokol ve svém rozhlasovém zamyšlení o vzkříšení.
A skutečně, většina modelů poznání, jako je například korespondenční teorie, pracují s tím, že poznáváme na základě podobnosti. Co si ale počít s tím, když máme uvažovat o něčem, co je celou svou podstatou mimo náš zkušenostní rámec. Jistě si lze vypomoci pojmy, obrazy či formulacemi, které nám umožní si problém „ochočit“ či „ohraničit“, ale podstaty se dotkneme jen málo. Ostatně ani nekonečně malé, ani nekonečně velké nelze nějak přesně myslet. Singularity se v přírodě nevyskytují, jakkoli je do matematického popisu přírody umísťujeme často.
A tak slova z Victimae paschali laudis: „Se smrtí život utkal se, / v podivuhodném zápase, / Pán žití učinil ten div, / zemřel, a v slávě vládne živ“ jsou stále aktuální, ukazující na paradoxnost lidského myšlení, které s koncem a singularitou na jednu stranu analyticky počítá, ale současně si ji neumí představovat ani ji žít.
Snímek -/\- zachycuje člověka v prostoru. Organické bytí uprostřed geometrických struktur neadekvátních velikostí. Zachycuje jej jako narušení řádu a pravidelnosti. Snad právě tím, že zde se začíná opona hroutit, není symetrická, ale perspektivně zkosená, dole obnažuje cestu za sebe samu. Snímek zve k promýšlení nad tím, jak člověk ve své mysli vytvoří krásu geometrie, věčných, neměnný, dokonalých a přesných objektů. Tedy charakteristik téměř anti antropologických. Balian, jako by chtěl odkázat k tomu, že člověk je k této formě překračování neustále puzen – od nekonečných rozměrů po nekonečnost svého bytí. Od nekonečnosti epistemické či kosmologické k té ontologické.
Gratuluji autorovi ke kompozičně velice netradičnímu, ale zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Také obyčejná návštěva kavárny může být spojená s estetickým prožitkem, zachycením světa, z něhož něco zajímavého může být předáno druhým. Snímek Aprílové počasí - MoML 12. dubna 2017 pořídil Martin Březa v rámci svého fotografického deníkově narativního projektu.
Aprílové počasí - MoML 12. dubna 2017, foto: martin.breza
Přestože schody do nebe jsou nesporně v populární hudbě etablovanější a snad na první pohled i více romantické, než Schody do vody, tak v podání jarleleka mají nesporně své kouzlo. Fotografie velice zajímavě pracuje se zlatým řezem a říční hladina příjemně vede oči celou kompozicí.
Schody do vody, foto: jarlelek
Jak by asi mohlo vypadat prostředí, do kterého by se narodil Ježíš? Jakkoli se funkce tesaře společensky i obsahově silně proměnila, možná právě tak, jak ho zachycuje paklík v tradiční polské kompozici - syn tesaře.
syn tesaře, foto: shimmell
Na závěr ještě jeden snímek krajinářský nesoucí typický rukopis Marka Ujčíka. Morava kvetoucí je v jeho pojetí vlnící se, zelená, zalitá sluncem, vonící, černozemní, poeticky idylická a krásná.
Morava kvetoucí, foto: MarekUjcik