DIGIarena.e15.cz

Ani skvělé fotografie nezachrání hloupou výstavu

Je senzační mít peníze. A ještě lepší je, když se jich alespoň kousek použije nejen pro sebe, ale i na veřejně prospěšnou věc.
Ani skvělé fotografie nezachrání hloupou výstavu

Finanční skupina PPF přesně tohle činí a pečlivě si buduje svoji sbírku špičkových českých fotografií. Jednak ví, že bude dobře vnímána jako jeden z mála českých mecenášů umění a jednak dobře ví, že se takovéto sbírky lety zhodnocují a vlastně se nakonec může ukázat, že to naopak byla výhodná investice.

V oblasti fotografie je PPF vnímána jako nejsilnější a nejcílevědomější uskupení, které takto usilovně a s takovou silou si na tomto poli svoji sbírku buduje. V současnosti vlastní skupina PPF již přes 1200 fotografií od celkem 80 autorů, neboli v průměru 15 fotografií od jednoho autora. Sbírka nemalá, navíc díky zastoupeným jménům, které tvoří dějiny české fotografie i impozantní. Ostatně stačí jmenovat namátkou zastoupené autory: František Drtikol, Jaromír Funke, Emila Medková, Václav Jirásek, Václav Chochola, Karel Plicka, Tereza Vlčková a je jasné, že se pohybujeme v těch nejvyšších patrech české fotografie. Ve spojení s pražskou Špálovou galerií, kterou si od města pronajala, a ve spolupráci se zajímavými kurátory, se navíc cíleně chce snažit profilovat jako významný hráč na českém písečku.

Klepněte pro větší obrázek 
Ivan Pinkava: A potom poznají, koho probodli (1997)

To vše, a říkám to skutečně a hluboce s úklonem, je činnost nesmírně bohulibá a záslužná. A také chytrá, protože ač dělá mnoho pro veřejnost, zároveň je PPF stále moudře vlastníkem sbírky a tedy v účetních knihách skupiny je to stále aktivum. Jenže. To bychom nesměli být tady doma, aby se i do takovéto profesionální práce nevloudilo nějaké to ale. I když v tomto případě spíše ALE. Zajímavé je, že zakopaný pes není v kvalitě sbírky, nebo v její nahodilosti. Prostě leží jen v té fázi poslední, která by celé snažení měla logicky završovat. V prezentaci díla odborné i laické veřejnosti. V té části, v oné „poslední míli“, která je tou částí nejdůležitější, protože díky ní vzniká veřejný ohlas na její filantropii a tedy i zakládá základy pro pozitivní vnímání PPF. Protože je-li výstava úspěšná a respektovaná a je-li i navštěvovaná, teprve tehdy z toho získává PPF nejvíce: svůj konzervativní goodwill. Pověst firmy, o kterou usiluje.

Výstava, která toto vše by měla nést, právě teď probíhá v prázdninových dnech 1. července až 31. srpna. PPF nabízí návštěvníkům možnost shlédnout ve Špálově galerii první část své sbírky na výstavě zvané „Obrazy z dějin české fotografie“. Kurátorem výstavy plné úctyhodných jmen je známý český fotograf, kurátor a teoretik fotografie, pan Josef Moucha. Vše tedy přesně podle not jednoho z nejsilnějších a nejprofesionálnějších podniků tady v zemi. A přeci: ouha. Třikrát ouha.

Klepněte pro větší obrázek 
Adolf Novák: Malíř Jakub Bauernfreund (1932)

Víte, kdo by se rád nepochlubil. Z tohoto pohledu lze snad PPF chápat. Jenže, znáte to. Je pochlubení se a pochlubení se. Kurátor Moucha tohle chlubení pojal švihácky jak na poděbradské lázeňské sezóně. Za málo peněz málo muziky. V jednom tvůrčím vzepětí vzal vidle a prostě ty obrázky na zeď naházel. Přesně podle kurátorského hesla Daniely Mrázkové tak dobře známého z každoročního Czech Press Phota: kde je hřebíček, tam věšte. Ubohé a nevinné fotografie bez jakéhokoli řádu a smyslu naházel na stěny, s popisky a citáty, zařazením a vysvětlením se nikterak nepáral a k dokončení katastrofy ještě přidal do recepce opuštěnou a zívající kustodku. Inu, pro celkovou atmosféru provinčnosti a dojmu vesnické výstavky školních prací našich roztomilých ratolestí už nemohl učinit více. Práce lajdácká, práce natolik jdoucí proti zájmu diváků, že když jsem se tam procházel, byl jsem v celé té obrovské galerii po celou dobu sám. Bez jediného dalšího návštěvníka. Kdo by se také o takto koncipovanou výstavu zajímal, že?

Byla to prostě hrozná prohlídka. Místo radosti z vynikajících nashromážděných obrazů jen chuť pelyňku. Cítil jsem, jak se na mne PPF vytahuje, že „ona to tedy má“ a zároveň cítil to opovrhování mnou jako divákem, kdy mne nechala výstava jen vrženého před obrazy, bez jakéhokoli vodítka. Ano, odešel jsem zcela zbytečně s pocitem nafoukanosti toho, kdo to připravil.

Klepněte pro větší obrázek 
Václav Chochola: Věšák (1944)

A přitom by mi stačilo tak málo. Stačilo mi jen rozbít monotónnost zavěšených obrazů citáty, vsadit pověšené fotografie do souvislostí, vysvětlit vazby, sdělit směry pohybu těch děl. Prostě mne nechat si udělat obrázek o tom, proč a jak a kudy se ta fotografie ubírala. Moderní nároky na výstavu, to už prostě dávno nejsou jen pověšená jména, která táhnou. Moderní výstava, to je kumšt sám o sobě. To je hledání vyššího smyslu v těch pověšených obrazech, to je koncepce, to je plán, to je jednota završená svorníkem. A hlavně, to je pokora před divákem. Snaha ho vtáhnout do příběhu výstavy a spolu s ním si aktivně hrát. Teprve pak jsou lidé ochotni slyšet a dívat se.

Tady se nestalo nic. Tady to byla výstava upjatého štábního kapitána. A tak PPF za velké peníze místo velkolepého předvedení skvělých fotografií vlastně jen vypustila pšouk. Ale třeba to byl záměr. Ukázat, že za své peníze a ze skvělých věcí může klíďo píďo nainstalovat i zcela nepovedenou výstavu.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).

Další článek




celkem 6 komentářů

Nejnovější komentáře

Lidi si vzdycky mysleli, ze zeme spociva na … rabur 10. 10. 2011, 18:51
já osobně byl naopak rád, že mě neustále neo… Jim 10. 10. 2011, 18:43
Zajímavý pohled na výstavy jako takové. A zá… Lubo Michlík 3. 8. 2011, 09:32
kecy v klecy neumím nic než nadávat 31. 7. 2011, 00:16
chtěl jsem tam jít... :)) kubuthor 30. 7. 2011, 14:06

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát