Lyžařské středisko Popova Šapka je bez sněhu smutné a nehostinné místo. Ovšem rčení, že „tady zdechl pes“, zde není na místě. Spíše naopak. Volně pobíhajících psů všech ras a rozměrů je tu snad až příliš.
Ihned po příjezdu na místo jsme obklíčeni velmi nesourodou, ale naštěstí nijak agresivní smečkou. Tři nejsilnější a nezničitelní z nich nás pak doprovázejí přes hory celé tři dny. Prostě taková příjemná česko-makedonská rodinka…
Pohoří Šar planina bylo a asi ještě dlouho bude nepříliš navštěvovaným horských celkem na severozápadě Makedonie. Na tomto stavu se podepsala především málo bezpečná hranice s výbušným Kosovem. Dnes je sice naštěstí už vše jinak, ale oblast je stále určena spíše dobrodružným a nebojácným povahám.
Úlevný úsměv v mé tváři je znamením, že po dvou dnech bloudění v horách Korabi jsme konečně objevili cíl – nejvyšší vrchol pohoří. Do setmění již mnoho času nezbývalo a tak šikmé paprsky slunce krásně vykreslily nádherně formované pohraniční štíty. Nikon Coolpix L100, 1/365 s, F7, ISO 80, ohnisko 28 mm
Šar planina znamená Pestré hory, což je název vcelku výstižný. Mohutný hlavní hřeben, dlouhý více než osmdesát kilometrů, může sice díky profilu spíše oblých travnatých hor působit poněkud monotónně, „pestrost“ pohoří ale zachraňují jak členité boční doliny se strmými skalnatými srázy, tak především neobyčejně bohatá květena. Zvláště na jaře se hory doslova rozhoří záplavami květů. Konec května, ale spíše červen je pak ideálním obdobím, kdy Pestré hory zcela souzní se svým poetickým názvem.
Národní park Shar-planina
Nebo také Národní park Šara byl vyhlášen na území o rozloze 390 km². Leží především na území Kosova, ale v budoucnu má být rozšířen na sousední Makedonii, kde má společně s NP Mavrovo tvořit jeden obrovský chráněný prostor.
Na území parku najdeme na 2 000 druhů rostlin, z nichž 20 je endemických. Největší chloubou parku jsou porosty balkánských borovic, ať již borovice rumelské nebo borovice Heidrechovy. Milovníci skalniček zde především na jaře mohou spatřit úplné záplavy nádherně modrých ramondií srbských.
Titov vrv
Pohoří Šar planina rozhodně neoplývá turistickou infrastrukturou. Hlavní hřeben je sice jednoznačně rozlišitelný a dobře patrný, ale na nějaké turistické značky zde příliš nespoléhejte. Zcela jiná situace je v oblasti nejvyššího vrcholu pohoří – 2 747 m vysokého kopce Titov vrv (ano, „vrv“ je makedonský výraz pro „vrch“), tyčícího se nedaleko orientálně vyhlížejícího města Tetovo. Místní agilní turistický spolek zde v nedávné době pečlivě vyznačil několik turistických stezek, které nás spolehlivě dovedou nejen na vrchol samotný, ale také do několika atraktivních míst v jeho okolí.
Doklad o tvrzení, že psi šarplaninci nejsou žádnými palácovými psíky ke hraní je zřejmý z této fotografie. Pes o velikosti poníka s hlasem závodního osmiválce si velmi pečlivě hlídá své stádo (Korabi, Albánie). Nikon Coolpix L100, 1/500 s, F7, ISO 140, ohnisko 41 mm
Na značenou stezku narazíme hned v blízkosti nevábného, stále velmi „komunisticky“ vyhlížejícího střediska Popova Šapka. Na vrchol Titov vrv vedou odtud hned dvě varianty výstupu – jedna míří k vrcholu přes otevřený větrný hřeben Caripašina planina, druhá, snadnější a objektivně i atraktivnější trasa vede dlouhým traverzem východními svahy. Atraktivnější především díky neuvěřitelným záplavám květů, které v podobě jakýchsi magických kruhů lemují cestu. Tyto přepestré obrazce nadchnou především fotografy, neboť nenajdeme mnoho podobných míst v horách. V závěru se pak stezka napojí na hlavní hřeben a přechodem skalních vrat (opět krásná fotografická témata) vyjdeme k polorozpadlé stavbě bývalé meteorologické stanice, korunující nejvyšší vrchol pohoří.
Za časů bývalé Jugoslávie byl Titov vrv třetím nejvyšším štítem v zemi (po Triglavu a Korabu), dnes se kvůli rozpadu státu posunul jen na území Makedonie (správně však FYROM, neboť Řekové nikdy neuznali existenci tohoto názvu) na druhé místo. Výhled z vrcholu je ryze „balkánský“ – hory od obzoru k obzoru, temně zelená údolí, strakaté skály a tyrkysové slzy jezírek pod barokně načechranými mraky na obloze. Naši společnost doplňuje trojice hafanů, kteří se vydali na nelehkou cestu s námi. Na to jsme na Balkáně (ale také např. z italských Apenin) zvyklí. Ostatně není se čemu divit, psům se v naší společnosti očividně líbí a dobře daří. Tu dostanou kus salámu, tam dožerou konzervu či zobnou nějakou laskominu. Na oplátku pak očekáváme obranu před medvědy nebo toulavými psy, kterých je v pohoří dost a dost (a ve skutečnosti to opravdu tak funguje).
Podvečer v albánské vesnici Radomirë byl ve znamení prvních, navíc neobyčejně atraktivních pohledů na vytouženou hradbu pohoří Korabi. Nikon Coolpix L100, 1/115 s, F3,8, ISO 80, ohnisko 41 mm
Pro sestup z vrcholu volím zajímavou trasu přes nádhernou, skalními věžemi lemovanou dolinu Lešnica. Zde si daly dostaveníčko snad všechny krásy pohoří. Neskutečné žluté koberce květin, tráva do půlky pasu, brody přes divoké potoky, sladká nejistota z věcí příštích, neboť kde má tato cesta cíl, to lze jen odhadovat. Naštěstí po několika dobrodružných hodinách jsou tu první stavení, první lidé a také první civilizace.
Není Korab jako Korab
Pohoří Korabi bylo donedávna zemí naprosto uzavřenou a nepoznanou. Hory, tvořící hranici mezi Makedonií a Albánií, byly nedostupnější než tibetské planiny. Pouze jednou ročně byly dveře do nich pootevřeny pro masový mezinárodní výstup na nejvyšší vrchol. Ty doby jsou již naštěstí pryč. Dnes nám nikdo nebude bránit v relativně svobodném pohybu v tomto nádherném a stále ještě tajemném koutu Balkánu.
Doslova magické kruhy kosodřeviny a fialových květů v makedonských horách Šar planina lemovaly na mnoha místech pěšinu k nejvyššímu vrcholu Tito vrv. Nikon Coolpix L100, 1/360 s, F7, ISO 80, ohnisko 28 mm
Zatímco z makedonské strany musíme vyplnit registraci u pohraniční policie (osada Stezimir), k výstupu z albánské strany nebudeme potřebovat vůbec nic. A to je přesně ten impulz, který rozhoduje o dalším horském cíli při putování balkánským venkovem. Dostat se dnes do Albánie je snadné, navíc také levné. Z ČR tam docestujeme jednoduše vlakem přes Bělehrad do makedonského Skopje, odkud pokračuje na jih k hranicím hned několik autobusových spojů.
Čím se fotilo?
Na cestách mi opět dělal společnost ultrazoom Nikon Coolpix L100. Jisté nedostatky, které má, vyváží jeho nízká hmotnost a rozměry, což je pro trek ideální.
Naštěstí v Albánii, ostatně tak jako jinde na Balkáně, vše funguje. Proto stačí domluvit odvoz do hor a po pár hodinách je tu vesnice Radomirë, choulící se u paty nejvyšších albánských hor (cesta z ČR přímo pod Korab zabere cca 28 hodin). Lidé jsou tu vstřícní, milí a pohostinní, a tak hned první den neodmítáme pozvání nejen na slušné a svou chutí nijak neurážející pivo Tirana, ale také na nocleh do místní výrobny sýrů.
O pohoří Korabi se toho z oficiálních zdrojů příliš nedozvíme. Solidní mapy zatím nebyly vydány, informace jsou kusé nebo spíše žádné. Zde, více jak kde jinde, musíme spoléhat na improvizaci, domorodce a jejich rady. A v tom je právě kámen úrazu. Ne že by se místní lidé v horách nevyznali, ale pro ně je Korabi úplně vše. Takovou maličkost, že pouze jeden vrchol toho jména je nejvyšší, vůbec nezaregistrovali. Převedeno do praxe to znamená, že po dvou dnech výstupů na hned několik „korabů“ zjišťujeme, že ani jeden z nich nebyl ten pravý skalp. Na druhou stranu to však vedlo k takřka dokonalému poznání pohoří a výletům do míst, kde mnoho lidí, a cizinců zvláště, nebylo. Hory jsou i přes pokročilou dobu (červen) ještě dosti zasněžené, a tak všechny výstupy a přechody mají navíc vcelku zimní charakter.
Díky bloudění na albánské straně hor Korabi jsme takřka dokonale poznali neznámé a půvabné kouty tohoto zapomenutého koutu Balkánu. Nikon Coolpix L100, 1/350 s, F7, ISO 80, ohnisko 28 mm | Kotlina Panair s meandry jarních potoků byla velmi zvláštním místem. Jakoby ani nepatřila na Balkán, spíše bych ji zařadil někam do Skandinávie (makedonská strana Korabi). Nikon Coolpix L100, 1/270 s, F8,6, ISO 80, ohnisko 67 mm
Ovšem největší nebezpečí pohoří Korabi nespočívá v neschůdném terénu, sněhových polích či v bloudění. Skutečnou hrozbou jsou především psi. Zde to ovšem není žádná rumunská směska, ale impozantní plemeno šarplaninec, které svou mohutností a vzrůstem připomíná spíše štěkajícího koně. Setkání s těmito ostražitými a agresivními strážci stád není příjemné. Naštěstí takřka vždy jsou v blízkosti pastevci, kteří dokáží rychle psy zpacifikovat.
Po dvou dnech bez nalezené cesty je skutečný Korab konečně nalezen a posléze také snadno zdolán. Na vrcholu vítá poutníka hraniční kámen s jasným nápisem a s udanou kótou (2 764 m). Ovšem zlezením nejvyššího vrcholu Albánie a Makedonie dobrodružství nekončí. Spíše naopak. Sestup či spíše sjezd do až seversky působící kotliny Panair je skutečným vyvrcholením přechodu – desítky meandrujících potoků, tisíce krokusů, strmé vápencové štíty. Korabi zde ukazuje zcela odlišnou tvář.
Tento skalní monolit na makedonské straně Korabi byl tak trochu zjevením. V těchto travnatých a spíše pasteveckých horách nenajdeme mnoho podobných míst. Nikon Coolpix L100, 1/750 s, F7, ISO 80, ohnisko 28 mm
Zde se konečně ocitáme v srdci divokých hor, které v přelidněné Evropě najdeme snad už jen na Balkáně nebo na chladném severu. Především pak rozlehlá dolina Fusha i Korabi, lemovaná nádherně formovanými skalnatými horami, splní snad všechny horalovy sny. Fotografové zde zcela jistě rychle zaznamenají úbytek volného místa na paměťových kartách.
Vegetace vegetuje, až oči přecházejí, silně zkrasovatělý vápenec vytváří díky dutinám a bizarním tvarům svébytný fantaskní svět. Kouzlo překrásného místa narušují jen tlupy šarplaninců, před nimiž se musíme mít skutečně na pozoru! A na závěr snad ještě jedno varování. Pohoří je královstvím hadů. O setkání s impozantními zmijemi o rozměru hasičské stříkačky rozhodně není nouze.
Článek vyšel v časopise DIGIfoto 4/2010