Byla jsem v Černobylu a pojedu tam znovu… [cestopis]

Pokračování 2 / 8

U běžných cestovek nehledejte

Zásadní otázkou pro nás byla cesta – jak se do Černobylu a Pripjati dostaneme. Bez průvodce a potřebného povolení je vstup nemožný. Oblast je totiž hlídána armádou a policií. U běžných cestovních kanceláří zájezd tohoto typu nenajdete. Existují i drahé cestovní kanceláře, které sice zprostředkují komfortní, nejlépe leteckou dopravu a kvalitní ubytování, ale na samotný Černobyl a Pripjať mají vyhrazený pouze jeden den. Zbytek zájezdu je spíše o poznávání Kyjeva.

Podařilo se nám najít jednu, již na první pohled výjimečnou, slovenskou „cestovní kancelář“ s názvem Chernobylwel. Lišila se od ostatních obzvláště tím, že nabízela celé dva dny strávené v zóně, včetně přespání v dvouhvězdičkovém černobylském hotelu. Jejich upoutávka zněla víc než lákavě a jako účastník expedice můžu potvrdit že i pravdivě:

• 300 a více úchvatných fotografií
• 200 opuštěných objektů
• 150 projetých kilometrů
• 40 dechberoucích zastávek
• 7 dozimetrických kontrol
• 4 mikrosieverty nasbírané během výletu
• 2 nezapomenutelné dny
• 1 profesionální průvodce

Po této zajímavé upoutávce začala naše komunikace s cestovkou. Potěšila nás rychlost a vstřícnost odpovědí, až si nakonec získala naši důvěru, a to i přesto, že se předem platila pouze doprava do Kyjeva a zpět. Samotný zájezd se platil až cestou do Kyjeva, ve vlaku.

Autem, autobusem, vlakem

Naše cesta do Černobylu začínala v Bratislavě. Z Brna jsme vyrazili s větší rezervou, hodinu po půlnoci. Autem. S mírnými obavami zůstalo zaparkované na neplaceném parkovišti v Bratislavě. Zde nás čekal minibus se slovenským průvodcem Dominikem, abychom se přibližně kolem páté hodiny ranní mohli vydat na šestihodinovou cestu do Užhorodu. Původně jsme zde měli nastoupit do vlaku, ale zastihlo nás zdržení na ukrajinské hranici, a proto se nástup přesunul do Mukačeva.

Pokračování 3 / 8

Na vlastní kůži jsme poprvé poznali ukrajinské silnice a ujistili se jak skvělé silnice máme v Česku. Vlakové nádraží v Mukačevu se tak stalo naší přestupní stanicí. V odpoledních hodinách nás čekal nástup na noční lůžkový vlak směr Kyjev, kterým jsme cestovali přes čtrnáct hodin.

Ukrajinský vlak je zážitek sám o sobě. Každý vagón má svou průvodčí či průvodčího, kteří se starají o pohodlí cestujících. Cestou jsme pravidelně chodili pro místní pivo až do doby, kdy došly zásoby v našem i dalších přilehlých vagónech. Ukrajinci zřejmě nepředpokládali, že pojedou Češi …

Před námi byla ještě dvouhodinová cesta minibusem do černobylské zóny. Během ní nám průvodce rozdal pokyny co vše se v zóně smí a nesmí. Zákázáno bylo například kouřit v otevřených prostorách, požívat alkoholické nápoje či odnášet jakékoliv předměty.

Příjezd do vnitřní zóny

Po více než hodině jsme se dostali ke střežené hranici zóny, kde proběhla kontrola pasů a povolení. Poté jsme mohli pokračovat zónou směrem k hotelu. Po příjezdu do hotelu nás čekalo ubytování a rychlá sprcha po dlouhé cestě, abychom se mohli co nejdříve vypravit do kdysi žijícího velkoměsta.

Jelikož jsme se na exkurzi rozhodli vydat v půli října nevědíc, že topná sezóna na Ukrajině začíná koncem října, byla v hotelu téměř stejná zima jako venku. V ten moment se snad každý ze skupiny zamyslel nad spaním v mikinách a svetrech. To se pro nás stalo samozřejmostí. Po příchodu na pokoj nás hned zaujala hotelová okna, kde chyběly otevírací páčky a ještě z nich vedly podivné, nejspíš signalizační dráty, které by nás prozradily, kdybychom se je pokusili otevřít.

Po vykonání všech ubytovacích procedur jsme tedy vyrazili na exkurzi do Pripjati se dvěma průvodci. Ukrajinským, bez něhož by nebylo možné se v zóně pohybovat a naším slovenským průvodcem a zároveň překladatelem Dominikem. Cestou se naskytla příležitost na fotografování Dugy neboli Černobylu-2, což byly vojenské radarové systémy pro sledování sovětských balistických raket, vytvořené v sedmdesátých letech.

Pokračování 4 / 8

Pripjať je město duchů

Následoval přesun po zpevněné silnici směr Pripjať. Objevilo se nádherné panorama černobylské elektrárny v celé své kráse, včetně nedostavěných bloků pět a šest a přilehlých chladících věží, v příznivém světle na fotografování

Projíždějíc kolem červeného lesa (říká se mu tak proto, že do něj po havárii dopadlo velké množství radioaktivního spadu v okolí 10 km od elektrárny a stromy se zbarvily do temně rudé barvy v důsledku hynutí na následky ozáření) jsme dorazili na první pripjaťskou fotozastávku u monumentu „Pripjať“, u nějž jsme pořídili první ze dvou společných skupinových fotek.

Dále byl na pořadí tzv. „most smrti“. Z něj je přímo vidět na černobylskou elektrárnu. Po výbuchu se na něm údajně sešli lidé a sledovali hořící čtvrtý blok. Dostali zde smrtelnou dávku radiace. Mikrobusem jsme popojeli dále a svižnější procházkou prohlédli márnici, nemocnici, přístav, hausbót, kino Prométeus. Nedá se říct, že bychom se na exkurzi někam hnali, avšak, abychom stihli vidět co nejvíc, musel nás průvodce Dominik občas trochu popohánět. Hlavně ty z nás, kteří hodně fotili a tím nechtěně zdržovali skupinu

Obědová pauza nejen pro nás

Přesunuli jsme se do budovy, jejíž součástí byla jídelna. Prošli jsme dozimentrickou kontrolou, abychom se mohli naobědvat. Ještě chvíli nám bylo umožněno zůstat v areálu černobylské elektrárny a nakrmit ryby v jednom z kanálů patřících k uměle vybudovanému rybníku. Ten sloužil k ochlazování reaktorů.

Další polovinu dne jsme začali prohlídkou zříceniny školy. Rozbitými okny bylo vidět do pětadvacet let opuštěné učebny. Představa, že děti učebnu opustili v zápalu učení před pětadvaceti lety byla zvláštní. Nostalgická. Na lavicích leží v prachu učebnice, knihy, na tabulích nejde přehlédnout rozepsané věty, slova.

Pochopili jsme proč již v době naší návštěvy, přesně od 1. dubna 2012, platil zákaz vcházení do budov a na střechy panelových domů.

Pokračování 5 / 8

Leninova třída a hlavní náměstí

Pokračování hlavní třídou V.I. Lenina na hlavní náměstí s přilehlými budovami – hotel Polissia, kulturní dům Energetik, restaurace, supermarket. Opět se nám promítly nostalgické záběry, jak asi hosté hotelu trávili svůj čas v Pripjati.

Dnešní prohlídka byla u konce. Za tmy jsme dorazili do blízkosti hotelu a ještě se zastavili v obchodě pro suvenýry, někteří pro občerstvení na večer a do jídelny na večeři. Co se týče kvality a kvantity zdejšího jídla, za sebe říkám, že jsem byla maximálně spokojená. Plná penze po celou dobu pobytu, jídlo chutné, skládalo se z několika chodů.

Večerka v deset?

V hotelu skládajíc se z více oddělených budov, byla večerka ve 22:00 hodin. Do té doby museli být všichni účastníci zájezdu ve své části hotelu.

V noci se nesmělo vůbec vycházet z hotelu, který byl uzamčen. Přes den samozřejmě jen v doprovodu průvodce v rámci exkurze. Volně se pohybovat po Černobylu tedy nebylo vůbec možné. Po bujarém večírku v hotelu bylo ráno těžké vstát a po snídani vyrazit k úložišti radioaktivního odpadu a na hřbitov vysoce kontaminované vojenské techniky, která po havárii odklízela trosky, ležící kousek od černobylské elektrárny.

Lunapark, stadión, bazén

Po návštěvě autobusového nádraží jsme se vydali do lunaparku, jehož slavnostní otevření se mělo konat v rámci oslav 1. máje 1986. Rezivějící autodrom, ruské kolo, houpačky a dětský kolotoč se však svého zprovoznění nikdy nedočkaly. Průvodce nám říkal, že nebude trvat dlouho a ruské kolo se zřítí.

Odtud jsme se vydali na fotbalový stadion. Že jsme se ocitli na stadionu jsme poznali podle tribuny. V prostoru, kde kdysi býval trávník se tyčí vysoké stromy a tráva. Pak jsme se odebrali do budovy, kde je tělocvična a legendární bazén. Po příslibu, že se budeme chovat tiše průvodce udělal výjimku a dovolil nám vstoupit dovnitř.

Pokračování 6 / 8

Další byla na programu návštěva autoservisu a vrakoviště, prodejny potravin a nábytku a základní školy. Ve škole jsme prošli učebny. Na zemi a v policích v učebnách leželo velké množství učebnic a knih. Opět se na některých knihách nedaly přehlédnout komunistické motivy. V den katastrofy měli děti nácvik s plynovými maskami, které jsou doteď vidět na zemi

Ze všech koutů Pripjati na nás dýchala komunistická propaganda. Místnosti s obrazy Lenina či jiných osobností, komunistické znaky na budovách nešly přehlédnout.

Město pohltila zeleň

Necítíte se zde jako ve městě, ale spíše jako v lese. Kdysi frekventované chodníky a hlavní cesty zarůstají trávou a mechem, vysoké stromy a keře prorůstají prostorem sídlišť, místy i budovami.

Konečně naše cesta směřovala k největšímu lákadlu celé exkurze – do blízkosti čtvrtého reaktoru. Na tomto dechberoucím místě jsme pořídili druhou skupinovou fotku. V celém areálu černobylské elektrárny je povoleno fotit pouze čtvrtý reaktor. Cokoliv kolem IV. reaktoru a tehdy krátce rozestavěný sarkofág bylo přísně zakázáno fotografovat. Od samotného reaktoru jsme byli vzdálení přibližně 200 metrů.

Návštěva u Ivana Ivanoviče

Exkurze se blížila ke svému závěru. Zavítali jsme ještě do černobylské školky a na návštěvu domorodých obyvatel – k Ivanu Ivanoviči a jeho manželce, do jedné z černobylských vesniček jménem Paryšev, kde nyní žije celkem asi šest obyvatel.

Po vystěhování žili nějakou dobu v Kyjevě. Život zde neměli jednoduchý a tak se ke své spokojenosti rozhodli vrátit zpět do svého domova. Při loučení nám pan Ivanovič nabízel své nepojízdné auto bez levého zadního kola. Nikdo z nás se o ně k nevelkému údivu nepřihlásil.

Pokračování 7 / 8

Památník hasičům

Jedna z posledních zastávek pak byla u památníku hasičům, kteří likvidovali požár po výbuchu čtvrtého reaktoru netušíc o jak velkou katastrofu se jedná. Netušili že kolem nich hoří radioaktivní tavenina o teplotě přes 2000 stupňů celsia, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly.

Aniž by to věděli, celou situaci tak v dobrém úmyslu a vinou neinformovanosti zhoršovali. Neměli na sobě žádné ochranné pomůcky, respirátory ani obleky a tak dostali smrtelnou dávku radiace a bezprostředně po zásahu jich většina zemřela, ostatní o něco později.

Dnešní návštěva Černobylu je, za podmínek dodržení pokynů průvodce, bezpečná. Získaná dávka záření za celý pobyt se rovná jednomu rentgenu hrudníku v nemocnici.

Nikdy neříkej nikdy

Na závěr bych řekla snad jen jedno z mých hesel a vysvětlila důvod, proč bych se jím pro jednou neřídila: „Na světě je spousta míst k poznávání, tak proč jezdit dvakrát na jedno.” Toto tajemné místo mě však uchvátilo natolik, že je pro mě zatím jediným místem kam bych se ještě jednou v životě chtěla podívat. A aby to nebylo bez důvodu, jako důvod jsem si dala cíl vidět IV. reaktor pokrytý novým sarkofágem.

Sarkofág se staví několik set metrů od IV. reaktoru. Na něj se pak dostane po kolejích. Jeho úkolem bude neprodyšně uzavřít reaktor. Ukončení stavby se plánuje v roce 2015. Mohu tedy začít plánovat druhý a nejspíš poslední trip do Černobylu. I když ... další z mých hesel zní „Nikdy neříkej nikdy”.

Pokračování 8 / 8