DIGIarena.e15.cz

Carl de Keyzer: Magnum mě motivuje

Po skončení tohoto rozhovoru mi v hlavě vytanula otázka. Mohou být fotografie Carla de Keyzera vnímány jako dokument?

Nebo bychom na ně měli spíše nazírat jako na ilustrace té části příběhu, která fotografa vizuálně zaujala? Myslíte si, že na záběrech z ruských vězeňských táborů je poznat, že vznikaly s jistou dávkou nadsázky? Nebo jste si díky nim udělali o daném tématu nepřesný obrázek? Jedno však při pohledu na de Keyzerovy snímky zůstává jisté. Je to skvělý fotograf. To mimochodem uznala i agentura Magnum. 

Kdy jste se poprvé blíže seznámil s agenturou Magnum?
V osmdesátých letech jsme s jedním kolegou založili v Gentu fotografickou galerii, kde jsme vystavovali snímky některých fotografů z této agentury. Zprvu jsme se soustředili hlavně na mladou generaci, do níž tenkrát patřili Belgičan Harry Gruyaert či Francouz Patrick Zachmann. Později jsme se odhodlali vystavovat i práce fotografů slavnějších jmen: Henri Cartier-Bressona, Raymonda Depardona. Díky těmto výstavám jsem se spřátelil se Zachmanem a Gruyaertem. Ti představili mou práci dalším členům agentury a v roce 1990 jsem byl nominován na členství.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Zona, 2003

Co pro fotografa znamená, když je nominován na člena agentury? Má pak jistotu, že se jednou stane členem plnohodnotným?
Ke členství v agentuře Magnum vedou tři kroky. Nejdřív jste, jak jsem se již zmínil, na členství nominováni. Po dvou až čtyřech letech máte možnost stát se členem přidruženým a teprve po dalších přibližně třech letech plnohodnotným členem. Pokaždé musíte předstoupit před porotu, která se skládá ze stávajících členů agentury a schvaluje vaše přijetí. Pro nominaci a přidružené členství stačí 50 procent hlasů všech fotografů přítomných na jednání, chcete-li se stát členem plnohodnotným, musí s tím souhlasit 70 procent porotců. Takže pokud jste na členství pouze nominován, nemáte žádnou jistotu, že se za nějakých šest, osm let opravdu jedním z fotografů agentury Magnum stanete.

Kolik ze členů agentury bývá na jednání o přijímání nových fotografů přítomno?
Kolem třiceti až čtyřiceti fotografů, což je přibližně 80 procent z celkového počtu členů. Ti ostatní se nedostaví obvykle proto, že pracují na nějaké reportáži.

Jaké další povinnosti fotografové v agentuře Magnum mají?
Pokud se stanete přidruženým členem, musíte značnou část toho, co si fotografováním vyděláte, agentuře odevzdat. Tato částka činí něco kolem poloviny vašich příjmů. Peníze od fotografů potřebuje agentura ke svému provozu, používá je například na platy zaměstnanců. Pro mladého fotografa tedy není členství v agentuře finančně zrovna nejvýhodnější. Navíc se musíte účastnit různých zasedání, která se třikrát až čtyřikrát do roka konají v Londýně, Paříži či v New Yorku. A když se stanete plnohodnotným členem, může se stát, že budete jednou či vícekrát zvolen viceprezidentem nebo dokonce přímo prezidentem agentury. Tato práce je převážně manažerská: schvalujete všechna důležitá rozhodnutí, jednáte s různými lidmi.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Zona, 2003

Teď jste vylíčil veškeré nevýhody, které členství skýtá. Být součástí agentury Magnum však má i své světlé stránky.
Jistě, být fotografem agentury Magnum je velmi prestižní záležitost, nejen proto, že stát se členem rozhodně není jednoduché. Jako člen agentury lépe proniknete do obecného povědomí. Hodně fotografů navíc pracuje na dlouhodobých projektech, většinu času tráví někde na cestách. Po tu dobu jsou tu čtyři kanceláře (v Paříži, Londýně, New Yorku a Tokiu, pozn. redakce), které se starají o prodej vašich fotografií, zajišťují vám výstavy. Velký tým se soustředí na to, aby se lidé o vaší práci dozvěděli. To se běžnému fotografovi stát nemůže. Pro mě osobně je také důležité, že mě Magnum motivuje, abych dělal nové věci, abych pokračoval ve své práci. Za tu dobu, co jsem v agentuře, jsem publikoval devět knih. Kdybych členem nebyl, myslím, že by jich bylo mnohem méně.

Pomáhala vám agentura i s produkcí knih?
Ne, vše jsem si hradil sám, také jsem si vše sám připravil a produkoval. Agentura mi ovšem v poslední době pomáhá hledat vydavatele knih, což jsem dříve také dělal sám. A navíc zajišťuje výstavy mých snímků, a to není zanedbatelná práce.

Podporuje někdy Magnum fotografy finančně?
Žádný fotograf nedostane od agentury přímou finanční podporu. Některé projekty však bývají hrazeny muzei či různými dalšími institucemi. Fotografové mohou požádat agenturu, aby jim zprostředkovala přihlášení do podobných programů.

Přes agenturu Magnum se dostáváme k vaší práci. V polovině 90. let jste nafotil cyklus zachycující postkomunistické evropské země. Proč jste nefotil východní Evropu hned na přelomu 80. a 90. let, kdy zde docházelo ke změnám režimu?
Na začátku devadesátých let jsem vytvořil knihu o pádu komunistického režimu v Sovětském svazu. Pochopitelně by bylo zajímavé navštívit tehdy i ostatní země východního bloku, ale já jsem se rozhodl, že ještě pár let počkám. Chtěl jsem totiž zdokumentovat přechod od komunismu ke kapitalismu. Ten, myslím si, nebyl na počátku devadesátých let ještě tak dobře patrný. V devadesátém čtvrtém byly podle mě vlivy obou systémů v rovnováze. Ve všech zemích východní Evropy jsem stále vnímal hodně vnějších rysů komunistického systému.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Zona, 2003

Jaké například?
Téměř všechny instituce třeba ještě fungovaly podobně jako za socialismu. Ale ve východních zemích se již začaly objevovat prvky kapitalismu. Začaly se otevírat nové obchody, lidé se jinak oblékali, opravovaly se fasády domů, po ulicích jezdila nová auta, kolem sebe jste viděli stále více reklam. Tato kombinace dvou systémů se mi zdála zajímavá. Něco podobného by šlo nafotit možná ještě v devadesátém osmém, ale dnešní Praha nebo Varšava už s komunismem nemají nic společného.

Takže se do Prahy nebo do Varšavy občas vracíte?
Párkrát jsem byl v Budapešti a ve Varšavě. Do Prahy jsem se od roku 1995 nedostal, ale doufám, že se letos zúčastním vernisáže své výstavy pořádané Pražským domem fotografie.

Kolik času jste dokumentováním postkomunistických zemí strávil?
Přibližně devět měsíců, ne však souvisle. Tři měsíce jsem cestoval po Polsku, pak jsem se vrátil domů. Později jsem strávil asi týden v Česku a na Slovensku, pak tři měsíce v Maďarsku a v Bulharsku.

Když jste tenkrát cestoval po východní Evropě, jak jste věděl, kam máte jet? Měl jste nějaký pevný plán, nebo jste získával tipy od místních lidí?
S místními obyvateli jsem příliš nemluvil, protože v devadesátém čtvrtém ještě nežilo ve východním bloku mnoho lidí, kteří by uměli anglicky. V Čechách jsem se sem tam setkal se staršími lidmi, kteří uměli německy, v Rumunsku se občas dalo domluvit francouzsky. Anglicky umělo pár mladých lidí, ale ne moc. Pevný plán jsem také neměl, spíše jsem vyhledával situace, kde se něco důležitého dělo, které byly symbolické pro tento přechod. Fotil jsem místa, kde se srocovalo hodně lidí, například volby, ale také oslavy církevních svátků.

Přesto jste musel nějak zjistit, kde se právě nějaké oslavy konají.
Pomáhala mi bývalá přítelkyně. Ta se mnou kromě Bosny a Srbska, kde tenkrát zuřila válka, celou východní Evropu procestovala. Já jsem přes den fotografoval a ona obcházela informační centra, se slovníkem v ruce vysedávala po knihovnách, a snažila se zjistit, kde se co zajímavého děje. Večer jsem se sešli a ona mi řekla: „Podívej, v sobotu večer se tento týden otevírá tam a tam nová diskotéka, v neděli zase nový supermarket.“

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu East of Eden, 1996

Z těchto snímků jste vytvořil knihu Na východ od ráje (East of Eden), která je doplněna různými texty, mimo jiné i od Václava Havla. Znáte se s ním?
Nikoho ze spisovatelů, jejichž texty jsou v knize zahrnuty, neznám osobně. Texty vybírala bývalá přítelkyně, která je historička a přečetla desítky knih od českých, polských, albánských autorů. Při výběru se snažila, aby texty obsahově korespondovaly s názvem knihy, Na východ od ráje. Ten neodkazuje, jak by se mohlo zdát, na Steinbeckovu knihu, ale na vyhnání z ráje, kterým má být nová sjednocená západní Evropa. Na tento titul jsem natrefil v Maďarsku. Jeden autor komiksů tam vydal stejnojmennou knihu, která se zabývala snem zemí bývalého východního bloku o dosažení ráje, tedy kapitalismu. Pochopitelně, že je to myšleno ironicky.

Setkal jste se u nás s nějakými fotografy?
Znám se samozřejmě velmi dobře s Josefem Koudelkou. Z dalších českých fotografů znám jen Vladimíra Birguse.

Dnes se tedy do Česka vracíte s výstavou fotografií z cyklů Zona a God, Inc. Proč byly pro výstavu vybrány právě tyto dvě série?
Tento výběr jsem nedělal já. Nabídl jsem několik svých prací, kromě cyklu Zona a God, Inc., například také sérii Homo Sovjetikus nebo snímky z Indie. A někdo z pražských či brněnských kurátorů vybral právě ty dva vystavované.

Mají Zona a God, Inc., podle vašeho názoru něco společného?
Ne mnoho. Ale moje fotografie často zobrazují nějaký systém. Zachycují určité místo nebo zemi, například Sovětský svaz. Tam lidé vymysleli systém, o kterém se domnívali, že bude řešením všech společenských problémů. Ale takový systém nikdy není perfektní, některé problémy řeší, jiné, mnohem závažnější, vytváří. Původní komunistické ideje v Sovětském svazu byly krásné, plné ideálů, ale v průběhu času se zhroutily. Něco podobného se dá pozorovat i v cyklu God, Inc. Ten zachycuje skupiny lidí, kteří v Americe propadli nějakému náboženství. Nejdříve jen hledali boha, ale nyní se chovají fanatičtěji než mnozí stoupenci islámu, a tak systém těchto náboženských komunit nefunguje. Stejně tak ruské věznice nefungují podle systému, podle kterého fungovat měly.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu God, Inc., 1992

Dalo by se říci, že vaše snímky z obou sérií spojuje také silná vizuální stránka?
Určitě. Zajímá mě, jak daný systém vypadá vizuálně, jak působí navenek. Například na komunismu mě zaujala vizuální působivost socialistického realismu. V Americe to zase bylo vizuální propojení komerce s náboženstvím.

Ze dvou sérií, které prezentujete na výstavách v Brně a Praze, mě upoutal především cyklus Zona. Jak jste se k jeho fotografování dostal?
Pořádal jsem seminář v Krasnojarsku pro pár místních fotografů. V rámci semináře jsem s těmito fotografy navštívil první vězeňský tábor. Jeden z nich pracoval pro místní noviny a uměl anglicky. Zeptal jsem se ho, jestli takových vězení existuje na Sibiři více. Když mi odpověděl kladně, požádal jsem ho o pomoc. Tak začala naše spolupráce. Navštívil se mnou všechny tábory a i on v nich vytvořil cyklus fotografií.

Vědělo vedení vězeňských táborů předem, že přijdete?
Většinou ano. Jen občas je překvapilo, když otevřeli dveře a za nimi jsme stáli my s povolením od generála. Viděli jsme něco mezi pětačtyřiceti, padesáti tábory. Na konci jsme však začali navštěvovat speciální gulagy a bylo stále obtížnější a obtížnější se dostat dovnitř. Ani generál už nechtěl vydávat další povolení ke vstupu. Celkem jsem v Rusku na tomto projektu strávil sedm nebo osm měsíců, z nich jsem ale mohl fotografovat pouhých devadesát hodin. Někdy jsme museli čekat dva, tři týdny, než jsme dostali povolení a mohli navštívit další tábor.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu God, Inc., 1992

Jak reagovali vězni, když vás uviděli s fotoaparátem?
Prvních řekněme deset táborů, které jsme navštívili, byla zařízení, kam pravidelně chodí ruský tisk, ale také zahraniční velvyslanci a média. V těchto táborech jsem měl pocit, že vězni vnímají focení jako určitý způsob zábavy, rozptýlení a dobrodružství. Ale v dalších táborech to bylo jinak, v nich ještě nikdy žádná návštěva nebyla. Ve většině případů nikdy neviděli neruského fotografa a často se také stávalo, že nikdy neviděli žádného fotografa. Lidé nám najednou chtěli vyprávět své někdy až bizarní příběhy. Ze začátku jsem s nimi chtěl nahrávat rozhovory a nosil jsem s sebou videokameru a diktafon, ale po pár návštěvách mi bylo jasné, že se to dozorcům nelíbí. Po hodině, někdy už po půlhodině jsme museli odejít a já jsem pochopil, že nemám dostatek času na to, abych dělal všechno, co bych chtěl.

Vzpomínáte si na některý z příběhů?
Byl jsem v jednom táboře s tím svým kamarádem fotografem. Stáli jsme tam ještě s velitelem tábora a se dvěma dozorci, a vtom k nám přistoupil jeden starý vězeň, který mi chtěl něco říct. Nemluvím moc dobře rusky, ale trochu rozumím, takže jsem mu odpověděl, ať to řekne tomu fotografovi. Vyprávěl mu, že musí nutně zavolat do Ženevy a mluvit s někým z komise pro lidská práva, protože je už třicet let ve vězení a teď nechce, aby ho pustili ven. Pomyslel jsem si, že je to pochopitelné. Třicet let seděl ve vězení, mezitím se venku změnil systém, sovětský režim, který ho odsoudil, už dávno neexistuje, vždyť on by nebyl vůbec schopen se venku zorientovat, takže mu možná bude lépe ve vězení. Připadalo mi to jako hezký příběh, ale pak mi ten fotograf řekl, že ten vězeň je trochu blázen. Vězni prý mají dovoleno se občas dívat na televizi a on viděl ve zprávách, že ve světě jsou záplavy (bylo to v roce 2002, kdy problémy s velkou vodou řešila i Praha, pozn. red.). A on si myslel, že když ho pustí, tak se okamžitě utopí, protože celý svět je pod vodou.

Carl de Keyzer

Belgický fotograf Carl de Keyzer začal svoji kariéru roku 1982 jako učitel fotografie na Královské akademii výtvarných umění v Gentu. Na počátku devadesátých let ho agentura Magnum nominovala na členství, v roce 1994 se stal členem plnohodnotným. Svou práci publikoval v nespočetných časopisech (Photo, European Photography, Life magazine, The Guardian, Le Monde) i knihách.

Žije v Belgii, značnou část roku mu však zabere práce na fotografických projektech v nejrůznějších koutech světa. Na přelomu letošního a loňského roku byly dva z jeho cyklů k vidění v brněnském Domě umění, výstavu bude reprízovat Pražský dům fotografie.

Klepněte pro větší obrázek

Carl de Keyzer nejdříve fotografoval s aparátem Makina Plaubel 6 × 7 s pevným 55mm objektivem. Potom přešel na Mamiyu 6 × 7 se 65mm objektivem. Nyní fotografuje snímky na zakázku digitálně na Canon EOS 1Ds Mark II, zatímco pro své soukromé projekty používá středoformátovou Mamiyu 645 AFD.

Jaký dojem ve vás vězeňské tábory zanechaly?
Ty první byly víceméně tábory modelové. Všechny zdi byly nově vymalovány, továrny, které byly součástí táborů, efektivně produkovaly zboží.

Když jsem tuto sérii uviděla poprvé, byla jsem překvapena, že život ve vězení na nich někdy vypadá veselejší, než jsem si představovala. Dobře to ilustruje například fotka s koněm ze sněhu.
Ano, ty výjevy jsou trochu zavádějící. Musíte pochopit, že se jednalo o návštěvy v doprovodu, takže jsem neměl naprostou svobodu. Kolem mě se neustále točilo čtyři, pět lidí, kteří se mi snažili ukázat jen ta nejkrásnější místa. Došlo mi, že tady žádné mrtvoly nenafotím, a reagoval jsem tím, že jsem začal přehánět. Ty pozitivní situace a krásná místa jsem fotil ještě pozitivnější a krásnější. Proto se lidé, když tyto snímky vidí, ptají, zda jsou ty vězeňské tábory ve skutečnosti opravdu tak pěkné. A já odpovídám, že ty snímky jsou příliš barevné, příliš krásné na to, aby to mohla být pravda. A že to bylo mým záměrem. Jenže na konci jsem přišel do táborů, ve kterých neexistovala žádná pravidla. Najednou jsem v nich ucítil bídu a utrpení. Nebyly tam nemocnice, žádné léky, jen čistá bída. Tam to bylo složité udržet svou ideu přehánění a focení táborů krásnějších, než ve skutečnosti byly.

Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 2/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88

Klepněte pro větší obrázek

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

opradu nadhera brutal 1. 12. 2007, 20:00
Re: nic moc zozo 28. 11. 2007, 20:36
Re: nic moc USER47 28. 11. 2007, 17:53
Re: nic moc Karel 28. 11. 2007, 15:15
nic moc Stach 28. 11. 2007, 13:16

Další podobné články

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.