DIGIarena.e15.cz

Cesta za sluncem

Rozvadov – Mnichov – Innsbruck – Trento. Rytmus, který zněl v itineráři nejednoho Čecha. Každoročně strávíme hodiny času na cestě za sluncem. Postáváme v sobotní zácpě v okolí Mnichova s ostatními odpočinku chtivými Evropany.

Nedočkavě vyhlížíme zlom oblačnosti nad Brennerským průsmykem, hltáme očima dramatickou změnu krajiny v horách severní Itálie a trochu nesměle se pokusíme o své první „bondžorno“ při tankování benzínu u Bolzana.

Ještě máme před sebou stovky kilometrů dálnice A22 než dorazíme na oblíbené jadranské pobřeží s centrem v Rimini a mnozí z nás ani netuší, jaký skvost se skrývá za horským hřbetem Monte Balda po naší pravé ruce.

Staromilci, vyznavači map, již tuší, co mám na mysli. Jezero Lago di Garda vyhloubené Adižským ledovcem v dobách, kdy po lidech v této krajině nebylo ani vidu ani slechu, Gardské jezero připomínající svým tvarem žárovku s baňkou v jižní nížině a pomyslným závitem v rozeklaných skalách na severu. Podobných jezer sice naleznete v oblasti Dolomit hned několik, ale „Garda“ je z nich asi nejznámější a také nejsnáze dostupné. Pokud se nechcete ubytovat na jihu v oblasti města Garda, které dalo jezeru jméno nebo v centru vinařů Bardolinu, můžete se vydat z A22 pod úrovní Trenta vpravo ve směru k Mori, Nago a Torbole. Kolem jezera je velká ubytovací kapacita, vybere si nenáročný kempař (například v Porto di Brenzone) i dáma s fénem a róbou v obrovském kufru.

Klepněte pro větší obrázek
Canon EOS 450D, Sigma 50–150 mm F2,8 EX DC HSM APO, 1/50 s, F22, ISO 200, ohnisko 50 mm 

Protože s manželkou patříme do druhé skupiny, měli jsme již zajištěný hotel jménem Drago v oblasti městečka Assenza. Orientace je zde pro řidiče ztížená, jednotlivé osady na sebe navazují roztahujíce se podél silnice do šíře, sevřeny prudkými svahy hor z jedné a břehem jezera na straně druhé. Tady se hodí navigace nebo kvalitní navigátor na sedačce spolujezdce. Italské značení je nepřehledné.

Na útrapy více než 700 km dlouhé cesty jsme rázem zapomněli při pohledu na mírně zčeřenou hladinu jezera s plachetnicemi pohupujícími se v přístavu pod naším balkónem, to vše na pozadí strmých skal protějšího břehu.

Průzkum okolí

Je sobota a podle předpovědi by zítra mělo být hezky. Vrháme se na mapu a plánujeme průzkumnou trasu na neděli. Máme s sebou podrobnou padesátku z německého nakladatelství Kompass, ale v recepci hotelu se dá najít spousta map okolí sponzorovaných místními obchodníky. Turistické cesty tu vymezuje bílo červená značka s číslem. Vybíráme si číslo 659 startující nedaleko za hotelem.

Klepněte pro větší obrázek 
Počasí mi v Bardolinu příliš nepřálo – plechová nezajímavá obloha, žádné stíny, žádný kontrast. Díky festivalu vína naštěstí vše zachránily vyzdobené prodejní stánky vinařů. Canon EOS 450D, AF Tamron 17–50 mm F2,8 IF SP, 1/320 s, F8, ISO 200, ohnisko 34 mm

Přesto, že místa již znalí sousedé z hotelové restaurace nás večer upozorňovali na náročnost cest stoupajících k téměř dvoutisícovým vrcholům, měníme v neděli ráno přímou stezku 659 za traverzující číslo 1. Úzká, kamenitá asfaltka sevřená navigacemi z místního bílo šedého kamení stoupá prudce vzhůru. Několikrát nás překvapí kvílící motor Suzuki Jimny táhnoucí svého pána vzhůru do nejvyšších „podlaží“ městečka. Zanedlouho však zůstáváme sami se svým dechem na kamenité stezce kamzíků divoce se klikatící směrem k Pala di S. Zeno.

Mám syndrom prvního dne a fotografuji jezero na každé zastávce. Měním objektivy, dlouhá Sigma přitáhne tečky domů pod námi na břehu jezera, do základního Tamronu zase dostanu i část horské vegetace. Manželka začíná brblat, ani mapou slibované vrcholové kapličky a romantické výhledy nezabírají. Naštěstí změnu z 659 na zabijáka č.1 navrhla sama. Nakonec to stálo za to – výhledy, základy někdejších staveb i dochovaný kostelík na kótě 900 m n. m. Cesta odtud milosrdně klesá do Malcesine, ještě prohlídka města s historickým hradem Scaligero a teď už jen plážová promenáda do Assenzy. Chyba, cesta se klikatí přes poloostrůvky a odbíhá od přímky silnice. Ale co, kilometr sem, kilometr tam, našim nohám už stejně dnes nic nepomůže.

Klepněte pro větší obrázek 
Canon EOS 450D, AF Tamron 17–50 mm F2,8 IF SP, 1/250 s, F8, ISO 200, ohnisko 21 mm

Volné pondělí

Pondělní deštivé ráno nás přibilo k postelím. Díky za něj, na nohách rozbolavělých včerejší túrou bychom nedošli ani do místní sámošky. Odpoledne se mírně vyjasnilo a tak korzujeme alespoň po členitém chodníku při břehu Gardy. Fotím plachetnice a romantické molo pod dramatickou oblohou. Trochu kýč, ale kterému suchozemci by ta scenérie neučarovala.

Klepněte pro větší obrázek
Canon EOS 450D, AT-X Tokina 11–16 mm F2,8 PRO DX, 1,3 s, F18, ISO 100, ohnisko 11 mm

Monte Baldo

Monte Baldo 1 720 m n.m, hladina jezera 67 m n.m – úchvatné převýšení. Díky lanovce z Malcesine to zvládneme levou zadní. V úterý ráno necháváme auto v podzemních garážích a jdeme do fronty na lístky. My, těsní pamětníci front na banány, maso a vlastně na všechno jsme téměř zapomněli, že se na něco může čekat hodinu. Na schodech v budově lanovky se stáváme součástí dynamicky se strkající hmoty rozpohybované pubertální německou třídou středoškoláků.

Představuji si, co se s touto hmotou odehraje, až zavěšeni na laně ztratíme pevnou půdu pod nohama. Před manželkou udržuji kamennou, sebejistou tvář – nemá ráda výšky. Konečně letíme nad krajinou, zhoupnutí po přejetí každého podpěrného sloupu je odměněno křikem žen a žaludkem postupujícím o schůdek výš… Hýkající gymnazisti mají z lanovky naštěstí respekt.

Klepněte pro větší obrázek 
V útrobách Arény se můžete dotknout gigantických kamenných kvádrů ve zdech a překladech chodeb. Toto dílo dávných stavitelů dodnes žije! Canon EOS 450D, AT-X Tokina 11–16 mm F2,8 PRO DX, 1/80 s, F6,3, ISO 200, ohnisko 11 mm

V horní stanici nás čeká změna. Chladný jiskřivý vzduch nás donutí nasadit čepice a bundy zapnout ke krku. Po pravé ruce o dvě stovky výškových metrů vyšší Monte Telegrafico se sněhovou čepicí, vlevo cesta na vyhlídku a stráň s instruktory a žáky paraglidingové školy. Sledujeme paraglidery, mocným trhnutím zvedající padáky do výše a po několikametrovém běhu se vydávající do hlubiny nad hladinou jezera.

Od kamaráda, parapilota, vím, že se základní třídou padáků lze ze svahu bezpečně poslat i pytel brambor, já to ale rozhodně zkoušet nebudu. Držíme se při zemi a po nedělním výletu na částečně již zregenerovaných nohách brázdíme hřeben zpět k telegrafní hoře. Nedokážu si představit, že bych v údolí zapomněl polarizační filtr a na řadu přichází také má oblíbená širočina – 11–16mm Tokina.

Na závěr kávička, štrůdl, napsat pohledy v horské restauraci vedle lanovky a vzhůru dolů! Ženy opět křičí za každým sloupem a za chvíli jsme v Malcesine. Celkové náklady: parkovné 10 EUR, dvakrát zpáteční lanovka po 18 EUR, káva a pohledy 12 EUR. Nezapomenutelné výhledy na jezero k nezaplacení!

Sirmione

Na středu máme v plánu výlet lodí do Sirmione. Lodní doprava je na Lago di Garda hustá, lodě jezdí i z Malcesine, my ale vyrážíme autem na jih do Gardy. Výlet spojíme s krátkým průzkumem městečka. Jako obyčejně máme zpoždění, díky tomu si ale připisujeme půl hodiny na procházku ulicemi a vychází na nás ta rychlá z (tří typů střídajících se) lodí. Přesto, že jde o patrový výletní parník, řítíme se osmdesátkou s trupem lodi zvednutým šikmo nad hladinu jako na malém sportovním člunu.

Sirmione je městečko na dlouhém úzkém poloostrově v baňce té pomyslné ledovcové žárovky. Ročně jej navštíví statisíce turistů, manželka je skeptická – nemá ráda turistické fabriky. Vykopávky římských staveb v severní části poloostrova navštěvujeme vlastně náhodou – hledáme záchod. O to víc jsme nadšeni. Dochovalo se zdivo, vysoko zaklenuté průchody schodišť rámují výhledy na jezero. Z nalezených olejových lamp a úlomků keramiky v muzeu pak můžeme snít příběhy, které se v těchto zdech možná odehrály.

Klepněte pro větší obrázek 
Přístavy výletních jachet v Sirmione jsou čistě turistická záležitost. Podél pobřeží Gardy ale narazíte na opravdová „parkoviště“ člunů denně využívaných místními k běžné dopravě. Canon EOS 450D, AF Tamron 17–50 mm F2,8 IF SP, 1/200 s, F9, ISO 200, ohnisko 17 mm

Samo Sirmione nám nabídne jen typickou restauraci orientovanou na lhaní turistům o italském stylu a chutích. Za dvě porce trpkého vína a gnochi, které i já uvařím lépe, zaplatíme 50 EUR a jdeme ještě na chvíli do ulic. Pořizuji záběry vodního hradu Rocca Scaligera ze 13. století, které přede mnou již pořídily tisíce fotografů a odjíždíme na pomalé lodi směrem ke Gardě. Fouká vítr, pravda, je už konec září.

Molina

O vinařské oblasti nad Veronou víme díky vzdělávacím večerům pořádaným plzeňským Domem vína. Pár lahviček chutné Valpolicelly z místních vinic jsme již vypili, není ale nad to, podívat se zde osobně. Proto ve čtvrtek vyrážíme ve směru na město Affi a dále do jižní vstupní brány našeho dnešního zastavení, městečka San Pietro in Cariano. Díky pomatené navigaci jedeme úzkými traverzujícími uličkami a přes hřeben hor vlevo před Gardou, přes městečko Castion Veronese, motáme se v dopoledním provozu kolem Affi a nakonec překvapení velikostí San Pietro in Cariano hledáme pomoc v místním infocentru. Na dotaz, zda je v okolí něco zajímavého dostáváme v odpovědi půlhodinový referát zakončený sloupem letáčků a prospektů vesniček se středověkými kostely, světoznámými vinaři a přírodními parky.

Klepněte pro větší obrázek
Canon EOS 450D, AT-X Tokina 11–16 mm F2,8 PRO DX, 1/160 s, F10, ISO 100, ohnisko 11 mm

Vybíráme Parco delle Cascate – vodopády u vesnice Molina. Po slabé půlhodince stoupání autem přijíždíme do Moliny. Již z dálky se snažíme rozpoznat, proč jsou střechy místních domů zvláštně šedé stejně jako stěny. Až z blízka vidíme, že jsou zhotoveny z velkých kamenných desek, podobně jako ploty kolem místních zahrádek. Kamene je zde sice dost, i tak ale překvapí to „plýtvání“, kdy kdejaká cesta za městečko je ohraničena kamennými bloky o velikosti až dvou metrů čtverečních. Samotný park se stezkami kolem rozmanitých vodopádů prorážejících cestu oblými skalisky nám zabere i s focením na stativu kolem tří hodin. Manželka trpělivě snáší mé neustálé šroubování neutrálně šedých a polarizačních filtrů, rozkládání a skládání trojnožky.

Cestou zpátky se ještě pokusíme na doporučení příjemné dámy z infocentra vyhledat nějakého vinaře v San Floriano. Volba padá na vinařství Manara, kde po ochutnávce nakupujeme karton lahodné Valpolicella Classico Superiore 2007 po šesti eurech za láhev.

 

Čím se fotilo

Základ fotovýbavy tvořila digitální zrcadlovka Canon EOS 450D, na které jsem střídal objektivy AT-X Tokina 11–16 mm F2,8 PRO DX, AF Tamron 17–50 mm F2,8 IF SP a Sigma 50–150 mm F2,8 EX DC HSM APO. Nepostradatelným byl rovněž stativ a sada neutrálních šedých a polarizačních filtrů.

Klepněte pro větší obrázek 
 

Bardolino a Verona

V pátek je zataženo jednolitou šedivou oblačností. Vyrážíme ve směru Garda, Bardolino a Verona. Zastávka v Bardolinu ve vinařském muzeu našeho oblíbeného pana ZENIho nezačíná dobře – trefujeme se přesně do polední siesty. Nevadí, jde se na průzkum veletrhu vína Festa del vino situovaného ve stáncích na pobřežním korzu Bardolina. Podlehnu volání italského prodavače a nakupuji dvě štangle salámu pokrytého bílou plísní po osmi eurech za půl kila (v Plzni je pak již smradlavé vyhazuji).

Klepněte pro větší obrázek 
Canon EOS 450D, AT-X Tokina 11–16 mm F2,8 PRO DX, 1/100 s, F13, ISO 200, ohnisko 15 mm

Uličky Bardolina jsou romantické, nahlížíme do interiéru románského kostela San Severo a dojem ze starých fresek na jeho stěnách nám nezkazí ani nevkusná prosklená turistická lákadla v přízemí kamenných domů nabízející módní kreace všeho druhu. Zeniho muzeum je již otevřené, ochutnáváme, nakupujeme, usmíváme se na kolegy Čechy dohadující se nad poměrem cena/výkon u jednotlivých vín. Spokojeni z nákupu kartonu Bardolino classico marogne vyrážíme do večerní Verony.

Jedu naslepo, značení cest je špatné, parkování ještě horší. Díky pomoci ochotného Itala, který mi do navigace naťukal adresu nonstop parkoviště se zanedlouho uhnízdíme poblíž Areny z roku 100 n.l. Je třetí největší na světě a pojme skoro dvaadvacet tisíc lidí. Za tucet eur obdivujeme místa kudy procházeli gladiátoři. Na podiu před námi probíhá zkouška dramatické opery, chvíli se díváme, ale pak vyrážíme do ulic města. Přesto, že je po sezóně, je historické centrum přeplněné turisty.

Zanedlouho toho máme dost, ještě shlédneme „zaručeně pravý“ Juliin dům a raději hledáme restauraci, kde bychom povečeřeli v pravém italském stylu. Svou směšnou angličtinou se ptám prodavačů, kde lze najít hospodu, kam chodí oni sami, která není pro turisty. Jeden z nich nás ochotně zavede o dvě ulice dál, kde povečeříme. Za svých 50 EUR dostáváme trpké víno, břečkovou polévku Minestrone ale i luxusně velký libový řízek. Alespoň ta atmosféra…

Klepněte pro větší obrázek 
Z dob „kinofilmových“ jsem na snímky spořivý. Necvakám, trpělivě čekám se zaostřeným objektivem než se TO stane. Než ale ti dva zapózovali podle mých představ, málem jsem vystál důlek. Canon EOS 450D, Sigma 50–150 mm F2,8 EX DC HSM APO, 1/320 s, F11, ISO 200, ohnisko 150 mm

Je pozdě, zpátky vyrážíme kolem deváté večer. Zapínám navigaci a pouze se pasivně nechám vést. Chyba. Když se potřetí vracím na stejné místo, kde jsem údajně špatně najel na obchvat, vypínám tu lhářku a naslepo jedu potmě a bez mapy, kam se mi zachce. Po dvaceti kilometrech ji zapínám a teď se ukaž! Jsme příliš na jihu, kousek od Sirmione, ale víme, kde jsme. Domů přijíždíme kolem půlnoci.

Riva del Garda a Cascata Varone

Sobotní balení není veselé. Ještě bychom se někam podívali a tak míříme do Riva del Garda, podívat se na vodopád Cascata Varone severozápadně od Rivy. Vodopád, který prorval skalou bizardní svislou jeskyni, je možné pozorovat na dvou místech v těsné blízkosti padající vody. Fotografuji přesto, že všudypřítomná vodní tříšť hrozí zničením objektivu i těla mého Canonu.

Klepněte pro větší obrázek
Canon EOS 450D, Sigma 50–150 mm F2,8 EX DC HSM APO, 1/200 s, F7,1, ISO 200, ohnisko 150 mm

Je čas odjezdu, nasedáme a vyrážíme. Fordka polyká kilometry „ádvacetdvojky“ směrem na sever a naše prodloužené léto zmírá, topí se v dramatické oblačnosti nad Alpami. Zpátky se jede vždycky hůř, jsem unavený a za Mnichovem již hulákám texty horáčkových písní, abych se udržel při vědomí. Do Plzně přijíždíme po půlnoci. Tak zas někdy Gardo!

Článek vyšel v časopise DIGIfoto 04/2011

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.