DIGIarena.e15.cz

Christopher Morris: Zachycuji nejhorší podobu člověka

S Christopherem Morrisem, jsem se setkal na jednom z ročníků Czech Press Phota. Jen stěží bych odhadl, že tento nenápadný muž prošel za posledních dvacet let nejhoršími světovými konflikty.

Jeho burcující snímky ukazují nejzazší polohy lidského jednání. V posledních letech pak s jistou ironií sleduje americkou společnost.

Vzpomenete si na svůj první snímek?
Můj první snímek? To by bylo těžké. Když mně bylo dvanáct, vyfotografoval jsem černobílý esej o malé vesnici na Filipínách, kde jsme bydleli. Snímky většinou zachycovaly děti hrající si na ulici.

Za svoji práci jste získal řadu ocenění, mimo jiné i Zlatou medaili Roberta Capy. Ovlivnil vás zásadně právě Capa?
Myslím, že Capa měl nepřímý vliv na všechny válečné fotografy. Tedy alespoň principem, který zdůrazňoval: že dobrý snímek musí být pořízen uprostřed událostí. Nejvíc na mě však zapůsobila práce Dona McCullina z vietnamského Hue.

Klepněte pro větší obrázek
Opuštěný bílý kůň v Bagdádu, duben 2003

Na jednom místě říkáte, že chcete svědčit o historii. Proč jste si vybral právě temné stránky lidské duše?
Temné stránky lidské duše, to je silný výrok! Ke konfliktům mě to táhlo, protože se podle mého soudu jedná o nejčistší formu fotografie. Zachycujete nejhorší podobu člověka. Muže, kteří se pokoušejí se navzájem zabít. Velmi tragické a zlé.

 

CHRISTOPHER MORRIS

Narodil se v Kalifornii roku 1958. Je zakládajícím členem dnes již legendární fotoagentury agentury VII. Za posledních dvacet let prošel otřesnými konflikty v Afghánistánu, Jugoslávii, Iráku, Čečensku a na řadě dalších míst. V posledních pěti letech pak pro časopis Time s fotoaparátem sledoval prezidentství George W. Bushe. Za svoji práci získal množství ocenění

 

Zřejmě krajně zjednodušující poznámka: jak se vyrovnáváte s utrpením a smrtí bezbranných dětí?
Nikdy se mně nepodaří se s tím vypořádat. Právě tohle mě ve skutečnosti nutí se do nebezpečných situací znovu a znovu vracet.

Bylo by možné nastínit „obyčejný den“ válečného fotografa uprostřed konfliktu?
Když se probudíš, zkus přijít na to, jak se situace od včerejška změnila. Sežeň si kávu, a pak se odhodlej začít s pořizováním nových snímků. Většinou najdeš skupinu místních bojovníků, kteří ti dovolí, abys s nimi pracoval.

Klepněte pro větší obrázek
Příznivci prezidenta George Bushe naslouchají jeho ekonomickému programu. Sděluje pracovníkům továrny Ruiz Foods v kalifornské Dinubě, že jeho cílem je pomáhat menšinám a malým firmám, jako je právě Ruiz, výrobce hotových mexických jídel. Říjen 2003.

Říkáme, že žijeme v poklidné Evropě. Smutnou ironií však je, že teprve před nedávnem ustal boj na Balkáně. Co si vybavíte při vzpomínce na válku v Jugoslávii?
Tu strašnou stupiditu! Válka zahájená sedláckou mentalitou, na níž se přiživovala nacionalistická pýcha. Naprostá destrukce národa, lidí, kultury.

A jak byste shrnul své zkušenosti z Jugoslávie?
Nejprve začal chorvatský konflikt. V té době jste měli přístup ke všemu, co bylo potřebné. Neexistovala struktura kontroly médií. Jednoduše jste zajeli do některé vesnice nebo města v první linii a našli zdejšího velitele, byl-li tam nějaký. Totéž platilo i v Bosně poté, co se konflikt rozšířil i tam. Později však začalo být mnohem složitější proniknout k bojovníkům. Potřebovali jste povolení, které bylo v podstatě nemožné získat. Všechny strany konfliktu byly se zajímaly především o propagandu a bezpečnost.

Domníváte se, že bylo možné zabránit vzniku této války?
Nejspíš nebylo možné zabránit tomu, aby propukla. Západ však jistě mohl do války vstoupit a zastavit ji mnohem dříve, než se nakonec stalo.

Klepněte pro větší obrázek 
Američtí vojáci z pěchotní jednotky Charlie Company projíždějí na cestě do Bagdádu kolem výbuchu. Duben 2003.

Člověk si dokáže jen stěží představit, že by navštívil Groznyj během bojů mezi ruskou armádou a Čečenci. Jak byste vystihl podmínky pro práci právě tam?
Tohle je jedna ze vzpomínek na fotografování ve válce, kterou si zvlášť hýčkám. Právě tam jsem se nejvíce přiblížil práci Dona McCullinse ve vietnamském Hue. Stále se s ním ale naprosto nemohu měřit.

V té době nebylo na celé planetě nebezpečnějšího místa. Rusové se pokoušeli obsadit centrum města, především prezidentský palác. Používali k tomu letadla, dělostřelectvo, tanky a pěchotu. Za tři týdny bylo město v troskách. Je třeba si uvědomit, jak obtížné bylo tento konflikt zachytit. Jak se vůbec dostat do města, kde se vyspat, najíst, jak odsud dostat film, jak zůstat naživu – a samozřejmě jak udělat dobré snímky, tedy proniknout dostatečně blízko k událostem, aniž by u toho člověk byl zabit.

Dostal jste se v Grozném do bezprostředního ohrožení vlastního života?
Ve všech konfliktech, jsou-li zachycovány pohotově, jste blízko smrti. V Grozném to bylo mnohokrát.

Klepněte pro větší obrázek
Američtí vojáci z pěchotní jednotky Charlie Company vlečou na severním okraji Bagdádu tělo zabitého civilisty. Duben 2003.

Mohl byste být konkrétnější?
Jedna z mých raných fotografií ukazuje amerického vojáka během panamské invaze. Řve o pomoc. Byli jsme kvůli ostřelovači přes hodinu přitisknutí k zemi. Kolem vojáka je dalších asi dvacet zraněných civilních obyvatel. Většina z těch, kdo kolem mě leželi, byla nakonec ostřelovačem zasažena. Někteří zemřeli. Tenkrát to bylo blízko, velmi blízko.

Kde jsou vaše limity osobního bezpečí, které nepřekračujete?
Pokud se domnívám, že budu zmrzačen nebo zabit, stáhnu se zpět. Ve válečném konfliktu však rozhodně nemáte nad událostmi kontrolu. Důležité je neudělat fatální chybu.

Jeden z vašich snímků „Připraven k válce“ ukazuje vojáka, na jehož helmě je nápis: „Anděl smrti.“ Smrt zde tedy naplno vítězí.
Vojáci často přicházejí se zvrácenými prohlášeními. Co by si tak asi měli na své helmy napsat? Přicházím v míru?

Klepněte pro větší obrázek
Americký voják volá na lékaře, a snaží se pomoci panamským civilistům zraněným během intenzivní přestřelky. Prosinec 1989.

Co se stává s obyčejnými muži, když kráčejí do války?
Stávají se uvážlivějšími, před jejich očima se otevírá pravdivá povaha člověka. Více porozumějí světu, v němž žijeme. Totéž se týká i válečných fotografů.

Ve své nedávné práci jste se zaměřil na G. W. Bushe. Jak byste vystihl jeho prezidentství?
Ubohé.

Co tím myslíte?
Slovníková definice tohoto slova (poor – pozn. redakce) říká: horší, než je obvyklé, nízkého nebo podřadného standardu.

Do Iráku jste se dostal do společně s americkými vojáky. Neomezovalo vás to nějak?
Právě naopak. Když chcete něco nebo někoho dokumentovat, nejlepší cesta je stát se součástí svého subjektu. Žít s nimi a poznávat je. Otevírá se tak vyšší míra důvěry. Během invaze jsem viděl a fotografoval situce, u nichž vím, že objevit se na scéně jako neznámý fotograf, v žádném případě by mě nenechali je snímat.

Jak byste postihl současnou politickou situaci v Iráku z vaší vlastní perspektivy?
Do toho nemám dostatečný vhled. Mohu jen říct, že jednoho dne lidé v Iráku přijdou na řešení.

 

ČÍM FOTOGRAFUJE CHRISTOPHER MORRIS

V současné době pracuje Christopher Morris s digitální zrcadlovkou Canon Mark 1 Ds Mark II. K ní používá jediný objektiv, Canon 24–70 mm F2,8. S nostalgií vzpomíná na černobílou fotografii, na staré, mechanické přístroje. Rozhodně se mu však již nestýská po skladování a archivaci všech analogových materiálů ani po potížích spjatých s nutností dodat je včas klientům.

 

Jak s odstupem hodnotíte fotožurnalistickou agenturu VII?
Jsme ve skutečnosti fotografická rodina. Na něčem se neshodneme, dohadujeme se a diskutujeme o problémech, ale pak se obejmeme a usmíříme. Jsme všichni velmi blízcí přátelé, kteří milují fotografické řemeslo.

V agentuře VII se nepochybně sešly rozdílné osobnosti. Patří k nim i český fotograf Antonín Kratochvíl. Co si myslíte o jeho práci?
Kratochvíl pro mě byl jedním z hlavních důvodů, proč se připojit k VII. Jeho samotného i jeho práci mám už dlouho rád.

Klepněte pro větší obrázek
Americký prezident George Bush, s viceprezidentem Dickem Cheneym a ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem po boku, hovoří s novináři na cestě před svým rančem ve Crawfordu v Texasu. Srpen 2004.

Vaše snímky ze severní Koreje nám ukazují velice zvláštní svět. Jaká je vaše zkušenost s touto totalitní zemí?
Velmi malá. Byl jsem tam jen jednou, na čtyři dny.

Fotografoval jste obyčejné Korejce. Mohl jste s nimi hovořit?
Ne, byl jsem striktně kontrolován. Jediný kontakt jsem měl se svými tělesnými strážci.

V první polovině 20. století vedlo šílenství první světové války mimo jiné k expresionismu ve výtvarném umění i literatuře. Dnes je válka doménou válečných zpravodajů a fotografů. Myslíte si, že svým fotoaparátem můžete přinést hluboké, symbolické poselství o lidské povaze? Je právě to vaším cílem?
Můj cíl byl původně o něco sobečtější. Ale vždycky jsem chtěl šokovat své publikum, aby porozumělo tomu, jak temná a zlá je válka. Tomu, že válka je opravdu živoucí horor. Tomu, že by nikdy neměla přijít znovu, ale pokaždé se to stane.

Klepněte pro větší obrázek
Čečenský bojovník prchá z Prezidentského paláce v Grozném. Leden 1995.
 

Článek vyšel v časopise DIGIfoto 1/2008

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Njn. to je tak když někdo (fotograf) bere JP… Daemonius 22. 7. 2013, 17:38
Možno strašné udalosti, ale tieto foto pre m… Ondrej 21. 7. 2013, 21:37

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát