Byla mi učiněna nabídka napsat sloupek do časopisu, který se specializuje na fotografie, ba co víc: na digitální fotografie. Ale já jsem přitom proti fotografiím, respektive proti tomu, aby byly všude a mohl je pořizovat každý! Ty vaše digitální fotoaparáty jsou prostředkem k tomu, aby cena fotografie, tedy její hodnota, její „vzácnost“, klesla na nejnižší míru, právě na takovou, jakou představují pořizovací náklady toho aparátu.
Schopnost zhotovit snímek se pak blíží umění rozsvítit žárovku nebo si zapnout knoflík od kalhot. Navíc, co to je za foťák, který se drží před nosem a hledí se do něj z dálky, a ne tak, jak se správně má, tedy s jedním okem zavřeným a druhým přitisknutým k bakelitu či jinému materiálu?!
Typický škleb a deformované oko, jež charakterizovaly fotografy staré školy, tak pomalu mizí, jako už dávno skoro zmizely takové věci mého dětství jako byly fešácké expozimetry v krabičce se šňůrkou, vzácný artikl dovážený ze Sovětského svazu, nebo zvětšováky, jejichž vyduté plechové tělo stálo obklopené kádinkami, v nichž se rozpouštěly krystaly vývojky a ustalovače. Kdo nezná ten magický zážitek, v němž se bílý osvícený papír ponoří do lázně a za chvíli se na něm začnou rýsovat první kontury a obrysy, neví, co to je „dělat fotky“. Neví, co to znamená vidět stav zrodu, tedy porod snímku, protože fotografování je vlastně jistým druhem erotického úkonu s následkem těhotenství. Obraz je nejprve semenem světla skrz optiku počat, pak ve vlhku a temnotě vyvoláče, vlastně fotografické dělohy, přeměněn na embryonální negativ, z něhož pak opět proudem světla na citlivou stranu papíru nanešeny ony ukryté světlé a tmavší skvrny, zachycující okamžik fotografova činu, koitu řekněme.
Jsem si skoro jist, že fotografové, profesionálové, ale i amatérští, kteří tyto úkony od začátku do konce prováděli, si byli jejich plodivého a sexuálního významu dobře vědomi. A stejně tak o nich smýšlelo také jejich okolí: ti muži - protože v těch dobách šlo o činnost především mužskou - měli pověst zasvěcenců, podivuhodných šarlatánů, nebezpečných, ale podmanivých svůdců. Byli to muži tajemství, oplodňovači chemických vrstev a alchymističtí porodníci světla. Stáli trochu na okraji slušné společnosti, ale hrdě, znalí své ceny.
Automatické foťáky, fotolaby, masové cvakání a laciné vyvolávání banálních fotek z pláže, a nakonec ty vaše digitály, to vše ale znamenalo jejich konec, podobně jako zaniklo mnišské umění rukopisné po vynálezu knihtisku. Věnujme jim krátkou vzpomínku.
Jiří Peňás, redaktor kulturní rubriky časopisu Týden
Foto: Markéta Baňková
Jiří Peňás se po prolistování tištěného DIGI přesvědčil, že máme fotografii rádi právě pro její magii – jakkoli onen rituál odehrávající se v temné komoře nahradila moc jedniček a nul. Počínaje říjnovým číslem se proto v kulturní mozaice budete setkávat s jeho sloupky, ve kterých představuje fotografické portréty sobě blízkých lidí.