Svět pod vodní hladinou je vizuálně velmi přitažlivý a stále, navzdory obrovskému množství pořízených fotografií, působí osvěžujícím dojmem a zvláštně přitažlivou atmosférou. Samozřejmě, je rozdíl, budete-li se potápět v rybníce a pózovat vám budou maximálně ojeté pneumatiky, nebo zamíříte do teplých krajin za chobotnicemi. Fotografování pod vodní hladinou je záležitost pro nadšence, protože nejde jen o pouhá stisknutí spouště. Potápěčské dovednosti se musí snoubit s odpovídajícím vybavením i vhodně vybranými lokalitami – o to zajímavější jsou fotky v případě, že se skutečně povedou. Také zde je více než patrný boom digitálních technologií, které v některých specifických oblastech (například hloubkové fotografii) už zcela dominují.
Pod vodou, nad vodou. Takto bývá vyzbrojen náruživý fotograf podmořského světa: Olympus
C-5050 náležitě zabalený do vodotěsného pouzdra PT-015 stejné značky.
Pohled z rybí perspektivy (foto: Jim Lyle)
Pokud máte k dispozici digitální fotoaparát, s velkou pravděpodobností se můžete pustit i do fotografování pod vodou. Pod hladinou se totiž používají stejné přístroje jako při „suchozemském“ focení; totéž platí i o digitálních videokamerách. Rozdíl je pouze v nutnosti jejich ochrany před vodou a – v případě, že plánujete sestupovat do větších hloubek – také před jejím narůstajícím tlakem. Dokonce i v ponorkách pracujících v hloubkách potápěčům běžně nedostupných se fotí (filmuje) obvyklými přístroji, pouze náležitě dovybavenými či se speciálně upraveným ovládáním. Ale to je svým způsobem logické, jediný rozdíl oproti běžnému použití představuje voda.
Nezbytná jsou tedy speciální vodotěsná pouzdra, která zajistí ochranu vůči vodě i vlhkosti. V současnosti sice jsou na trhu dostupné digitální fotoaparáty označené jako Water Resistant (například Pentax Optio 33WR), ovšem to neznamená, že byste se s nimi mohli vrhnout do hloubek. Jsou odolné pouze proti postříkání či krátkodobému ponoření, používat je pod vodou se však buď nedoporučuje, nebo případně rovnou zakazuje – nemusíte se s nimi ovšem bát fotit v dešti. Do světa pod hladinou se ale dostanete pouze s fotoaparátem ukrytým ve speciálním pouzdře.
Vypadá jako ryba s dobráckým obličejem, ale zdání klame: na sasance
(Epicystis crucifer) odpočívá mořský ráček neboli garnát (Thor
amboinensis). (foto: Jim Lyle)
Přestože jsou na trhu k mání i pouzdra (respektive „igelitové sáčky“) za pár stokorun, vyplatí se investovat do plnohodnotného plastového obalu. Ty obvykle umožňují ponor až do hloubky 40 metrů, bývají ovšem poměrně nákladné. Není výjimkou, že se cenově vyrovnají samotným přístrojům, často jsou i několikanásobně dražší. V cenových relacích odpovídajících profesionálnímu použití pak jsou k mání hliníková či dokonce titanová pouzdra určená pro práci v extrémních hloubkách.
Většina výrobců digitálních fotoaparátů a kamer nabízí vlastní pouzdra určená pro konkrétní modely či modelové řady, zároveň jsou na trhu dostupné konkurenční výrobky od specializovaných firem. Vybírat je vhodné nejen s ohledem na cenu. Ne všechna pouzdra totiž dokážou nabídnout možnost ovládání všech funkcí přístroje, případně rozšíření například o externí světelný zdroj (více najdete na webech Seapix a Digideep).
Pokračování 2 / 3
Sviť měsíčku, sviť
Voda není vzduch a jinak se v ní šíří světlo – a právě světelné podmínky jsou pro každé fotografování klíčové. Pod vodou dochází už při vzdálenosti dvou až tří metrů od fotografovaného objektu k úbytku barev a zřetelnému zmatnění. To sice může překonat použití blesku, ovšem znalci nevyrazí pod vodu bez patřičného externího světelného zdroje. Takové nasvícení dokáže divy: zvýrazní krásné barvy a vyzdvihne detaily. Víte, jak vypadá akvárium nasvícené zářivkou? A víte, na co byste neměli také nikdy zapomenout? Připoutat si pouzdro s přístrojem k tělu. Při plavání jsou totiž občas třeba obě ruce a pokud budete stále křečovitě svírat fotoaparát, tak jej zaručeně jednou upustíte. Pochopitelně nad největší hloubkou...
Takovou krásu pod hladinou rybníka asi nespatříte. Moře je zkrátka moře
(foto: Jim Lyle)
Vraky a žraloci
Ponořit se pod hladinu místního rybníka a fotit kapry mizející v rozvířeném bahně je zajímavé, ale prakticky téhož můžete dosáhnout i o Vánocích ve vaně. Pokud vás fotografování pod vodou chytí, dříve či později zatoužíte vydat se na Cozumel a portrétovat tamní korálové útesy tepající exotickým životem. Velmi populární mezi skutečnými fajnšmekry potápění je ale fotografování vraků lodí: často jde o démonická místa, vzdálená turistickému ruchu.. V takových případech už nevystačíte s nejjednodušší výbavou, sestupuje se často do větších hloubek. Výsledky ale stojí za to. Podívejte se například na stránky Deep Image, případně si prohlédněte vítězný záběr soutěže o nejlepší digitální podvodní fotografii roku 2003 pořádané na stránkách Wrecks On Line.
Foto: Dave Read
Když vraky, tak nejslavnější z nich, Titanic. Ten sice není obvyklým místem výletů svátečních potápěčů, ale nepřímo pomáhá v rozvoji digitálních záznamových technologií. Když jej v roce 1997 znovu zpopularizoval James Cameron ve stejnojmenném filmu, byly digitální pouze nezbytné triky. O čtyři roky později se ale vydal přímo k vraku se záměrem natočit trojrozměrný dokumentární film Ghosts of the Abyss. Tentokrát se vše snímalo digitálně ve velmi vysokém rozlišení, protože film byl určen pro velkoformátová kina IMAX. Stereoskopické snímání zajistil pár speciálně pro toto natáčení zkonstruovaných zařízení, která vždy spojovala dvě špičkové digitální kamery Sony HD-950, náležitě upravené pro umístění do speciálně vyvinutého titanového pouzdra – zajímavě je také to, že do pouzdra byla zabudována optika a snímač CCD, ale snímaná data byla přenášena a zpracovávána až v ponorkách. Titanic leží na dně v hloubce 4 kilometrů, takže vodní tlak tam dosahuje bezmála půl tuny na centimetr čtvereční. Pouzdra si s ním ale poradila, ostatně byla konstruována na hloubku až 14 kilometrů (kdyby na Zemi taková byla). Enormní zájem o ně projevila také americká armáda...
Pokračování 3 / 3
Pán žraloků
Camerona ale v jeho zájmu o Titanic inspiroval jiný vizionář, Američan Emory Kristof. Tento dlouholetý fotograf časopisu National Geographic je považován za jednoho z největších novátorů na poli digitálního fotografování a filmování pod vodní hladinou. Jeho fotografie mnohokrát obletěly svět, včetně vůbec prvních velkoformátových záběrů Titanicu (1985), populární je také jeho 14minutový snímek zachycující Titanic poprvé v trojrozměrném podání (1991).
Kristof již delší dobu pracuje výhradně s digitálními technologiemi, které uzpůsobuje svým potřebám. Dobře známá je například jeho práce na vývoji podmořského osvětlení HMI, dálkově ovládaných robotických ponorek a vůbec na rozvoji digitálních možností záznamu ve velkých hloubkách. Proslul také díky svému systému Ropecam, což vlastně není nic jiného než dálkově ovládaná digitální kamera spouštěná do mimořádných hloubek na „laně“. Pochopitelně, Kristof nesedí jako rybář na lodi a nečeká na okamžik, kdy do záběru vpluje osamocená ryba, ale pomocí důmyslného zařízení vypouštějícího návnadu je láká. Tak se mu například podařilo vyfotit unikátní snímek svačícího šestimetrového žraloka v hloubce dvou kilometrů.
Pokud se vám zdá divné, že se v souvislosti s ním místo fotoaparátů zmiňují kamery, nejde o chybu. Oblíbil si totiž snímat statické obrázky pomocí digitální kamery systému HDTV ve vysokém rozlišení. Ostatně, profesionálové často používají k fotografování právě špičkové kamery.
Foto: Marc Pelissier
Temné hloubky
Obrovský svět pod hladinou pochopitelně zkoumají také početné vědecké týmy. Pro ně se přechod na digitální technologie stal nutností a patřičné vybavení dnes už patří ke standardu, i když někdy se paralelně používají také klasické fotografické postupy. Proslulý americký oceánografický institut Woods Hole (WHOI) používá při svém výzkumu několik ponorek. Automatické na dálku řízené moduly, jako například Argo II nebo JasonII/Medea, obvykle pracují s digitálními kamerami nebo sonary. Černobílá digitální kamera slouží jako pomocná a zaznamenává v obraze údaje o hloubce ponoru, rychlosti a času, zatímco o samotné snímání se starají dvě až tři barevné digitální kamery špičkové kvality (s jedním a třemi CCD). Každých 8–10 vteřin dochází k automatickému fotografování v rozlišení 1 024 × 1 024 pixelů.
Foto: Marc Pelissier
Vlajkovou ponorkou je ovšem Alvin, která je jako jediná obsluhována přímo tříčlennou posádkou. Na její palubě je k dispozici hned pět digitálních fotoaparátů různých značek: Canon G2, Olympusy D300L a 620DL, HP 912 a Nikon D1 (rozlišení od 1 024 × 768 do 2 272 × 1 704 pixelů). Tyto přístroje jsou ale určeny pro manuální focení z výhledů, nejsou tedy umístěny vně ponorky. Tam jsou instalovány profesionální digitální videokamery Sony a také digitální fotoaparát spojený s mechanickou paží sloužící k nabírání vzorků hornin a vrtání. Tento 3,3megapixelový model byl vyroben ve spolupráci s firmou DeepSea Power & Light. Mimochodem, také Alvin a jeho posádky už dobře znají vrak Titanicu.
Digitální fotografování a filmování pod vodní hladinou se používá také například při vytváření digitálních 3D map, při kontrole mostních pilířů a hrází. Je rovněž jedinou alternativou při vývoji biometrických podvodních robotů schopných samostatné navigace.
Pokud jste se dosud pod hladinu s foťákem neponořili a třeba ani neumíte plavat, vyzkoušejte aspoň netradiční, ale o to zajímavější focení 50/50. Půl objektivu pod hladinou, půl nad ní. Krása. Ale nezapomeňte na pouzdro!
(článek byl uveřejněn v časopise DIGI 3/2004)
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně