Dita Pepe: Úspěch je pro mě past

Když jsme tuto schůzku domlouvali, děsila jste se, že budete muset odpovídat na otázky k souboru autoportrétů. Proč?
Mám pocit, že jsem se o těchto fotografiích hovořila snad stokrát. Připadám si jako dítě, které odříkává naučenou básničku. Když něco dělám, chci to dělat naplno. Tento soubor už naplno neprožívám.

Série autoportrétů – ženských i mužských – jsou uzavřené?
Úplně ne, připravuji z nich pro nakladatelství Kant knihu. Větší část jí naplním už existujícími pracemi, cítím ale, že několik snímků bych ještě chtěla doplnit.

Foto: Dita Pepe

Jak je soubor autoportrétů rozsáhlý?
Nejlepších fotografií je asi dvacet.

Foto: Dita Pepe

Byl na začátku vaší práce plán, jaké osoby, role a situace byste si chtěla vyzkoušet?
Ze začátku to byli lidé z rodiny a známí. Pak už šlo o nápady – řekla jsem si třeba , že bych se chtěla vyfotografovat s nějakou sportovkyní, ale neznala jsem nikoho, kdo by splňoval mou představu. Pomohli přátelé, doporučili mi dívku, kterou znáte z mé fotografie.

Fotografované zaznamenáváte v jejich intimním prostředí. Nevyvolají u nich vaše snímky zpětně obavu o ochranu soukromí?
Fotografovaným jsem svůj tvůrčí přístup upřímně vysvětlila. Říkala jsem jim, že postavení a role člověka ve společnosti je často náhoda. Že stačilo málo a mohla jsem být jejich sestrou nebo maminkou. Mohla jsem se narodit v jedné nebo druhé rodině, u Romů nebo u Čechů, mezi fotografy nebo mezi dělníky.

Váš projekt autoportrétů je tvárně vymyšlený. Dovedu si představit, že „fotograf-podnikatel“ by z něj mohl dalších několik desetiletí vytvářet bezobsažné odvary. Nebojíte se, že zabřednete do stereotypu?
Možná, že se mé další projekty nebudou líbit, bude mi chybět úspěch a já skutečně začnu dělat to, co popisujete. Jednou jsem se už ke svému původnímu projektu vrátila. Po ukončení souboru autoportrétů se ženami jsem vytvořila sérii snímků o své mamince. Byla to směs inscenovaných snímků a dokumentu, ale nesetkala se s takovým ohlasem.

Pokud by se měl tento projekt dále rozvíjet, jakým směrem by to bylo? Autoportréty s jinými etniky? Jiná náboženství? Vaše stylizace do mužů?
To je zatím otevřené. Pokud budu soubor autoportrétů rozvíjet mimo současné hranice, určitě až poté, co vyjde kniha. Uvažuji například o řadě portrétů s vlastníky zvířat.
V dalším připravovaném projektu jsem se inspirovala vlastním životem, měla by to být portrétní série o matkách ve věku okolo třiceti let. Také mě vzrušují osudy žen okolo šedesátky: mohou být v tomto věku čilé i strhané, záleží jen na jejich zdraví, životních osudech, štěstí. Určitě by to nemělo být pojato klasicky – bílá zeď a před ní tvář. Žádný Avedon.

 
Foto: Dita Pepe

Váš spolužák z ITF Karel Špoutil absolvoval inscenovanými portréty nahých motorkářů. Vás akt neláká?
Ani ne. Sama mám s nahotou problémy, nebyla jsem vychovaná v prostředí, kde by bylo normální vídět nahá těla. Kdybych fotografovala akty, styděla bych se za své modely.

Je pro vás fotografování příjemnou zábavou, nebo vážnou tvorbou, která má oslovit svět?
Asi půl napůl. Nejdůležitější při fotografování je pro mě kontakt s lidmi. Ten mě nutí něco dělat, nebýt v depresi, nefňukat. Na druhou stranu, když vidím, že se mé práce lidem líbí, cítím se být chycená v pasti. Předtím jsem byla při práci svobodnější.

Zajímají vás recenze vaší tvorby?
Z dobré recenze mám samozřejmě radost. A s vysloveně špatnou nemám zkušenost, nikdo mé práce vysloveně nestrhal. Mnohem důležitější než kritiky je, že dělám a že snad nepřestanu. Jasné ale je, že na sobě musím stále pracovat. Toužím nebýt závislá na lidech, moci si dělat, co chci, bez ohledu na názor okolí.

Foto: Dita Pepe

Přes Google jsem se snažil najít nějaký vysloveně kritický názor na vaší tvorbu. Jeden kritik říká: „velmi mi vadí portréty říznuté v úrovni kolen“.
Mně je jedno, kde fotografované řežu. Formální poučky pro kompozici jsou věcí z minulého století. Má-li pro mě nebe nebo obraz visící nad hlavou fotografovaného nějaký význam, pak řežu tam, kde to cítím jako správné. Holeň, lýtko, koleno, to je vážně nepodstatné.

V jednom rozhovoru jste řekla, že své fotografie považujete za druh terapie.
Fotografování mě nutí do kontaktu s okolím. Musím překonat nechuť se bavit s lidmi. Porazit touhu uzavřít se do sebe, do svého mikrosvěta. Při fotografování musím přemýšlet, hovořit a jednat tak, aby se se mnou lidé cítili dobře a zároveň abych i já měla příjemný pocit, abych nemyslela jen na druhé. A důležité pro můj dobrý pocit je, že když si něco usmyslím, také to dokážu.

Ve stejném rozhovoru tvrdíte, že vás všude provází strach. Z čeho?
Třeba z toho, že bych mohla špatně skončit. Z toho, jak je snadné přijít o všechny peníze, o partnera, dítě, o střechu nad hlavou... Sešup z normálního života do prázdnoty dokáže být strašlivě rychlý.

Ve svých autoportrétech si zkoušíte různé životní role. Chystáte si na nějakém autoportrétu vyzkoušet, jak byste prožívala právě takový sešup?
Když před časem můj partner natáčel dokument o bezdomovcích, chtěla jsem se k němu přidat. Naše dítě však tehdy bylo hodně malé, a tak jsem se do tohoto nemocemi prosáklého prostředí bála. Ale mám v plánu pracovat právě s lidmi na okraji společnosti.

Foto: Dita Pepe

Teoretická diplomka na umělecké vysoké škole je většinou vědecky pojatou analýzou tvorby významného fotografa nebo určitého období. Vy jste bakalářskou i magisterskou práci psala o sobě. Není to projev sebestřednosti?
Určitě! Tehdy jsem se hodně zaobírala tím, zda má moje práce smysl. Bylo to období obrovské nespokojenosti se sebou samou. První diplomka byla o komunikaci s lidmi, které jsem fotografovala, druhá popisovala to, jak jsem čerpala inspiraci k tvorbě ze života v Německu. Po narození dcery jsem si hodně věcí pro sebe vyřešila. Místo na sebe teď myslím na ni.

Proč myslíte, že jsou vaše snímky tak známé? Stojí za vaším úspěchem kvalitní propagace? Nebo jste se ve svých fotografiích dotkla něčeho citlivého a diváci to pochopili?
Důvodů je více. Určitě záleží i na dobré komunikaci s veřejností, vedoucí Insitutu tvůrčí fotografie Vladimír Birgus udělal pro zviditelnění mých snímků hodně. Institut pomáhá dohodnout termíny a místa výstav, to ale samozřejmě nedělá jen pro mne. O důvodech svého úspěchu nemám žádnou teorii, pravda ale je, že se moje snímky líbí nejen odborníkům, ale i lidem, kteří o sobě tvrdí, že fotografii nerozumějí.

Nezdržuje vás potřeba chystat jednu výstavu za druhou od tvůrčí práce?
Vím, že je to hrozné takto říct, ale ano. Při povídání o autoportrétech se už jen točím v kruhu. Vyjádřila bych to slovy Jiřího Davida: Je to jak jezdit po světě se cvičeným medvědem. Ale možná je to jinak, třeba jen nejsem zvyklá na úspěch a věci, které k němu patří.

Foto: Dita Pepe

Za posledních několik měsíců jsem slyšel od řady fotografů, že v průběhu let zvětšují formát výstavních fotografií. Čím to?
I já rozměr svých fotografií postupně zvětšuji. Je to logické, všechno v našem okolí je teď větší než dříve – billboardy místo plakátů, hypermarkety místo samoobsluh, mrakodrapy místo domků. Malé věci, přestože v nich může být sebeniternější myšlenka, máme tendenci nevnímat.

V posledních letech fotografujete v páru s Petrem Hrubešem.
Fotografujeme společně nejen současnou tvorbu – módní fotografii, ve dvojici jsme vytvářeli i mé poslední autoportréty s muži. Ke konci práce na tomto souboru jsem už byla hodně těhotná, nemohla jsem nic nosit a Petr mi pomáhal. Mrzí mě, že o Petrově spoluautorství na těchto souborech moc nehovoří. Kde to jde, tam zdůrazňuji, že jde o naše společné dílo. Hranice mezi mým a jeho vkladem do snímku je velmi neurčitá. Nelze například říct, že já fotografii vymýšlím a on technicky realizuje.

Spolupráce více autorů na společném fotografickém díle je pro mnohé nepochopitelná. Existuje názor, že autorem fotografií je ten, kdo mačká spoušť.
Spousta lidí to nechápe. Ale například naše spolupráce s Petrem pramení už z toho, že spolu žijeme. Naše fotografické vidění je velmi podobné, navzájem se doplňujeme. Rozdíly jsou jen v maličkostech, ale právě tyto nuance naši tvorbu obohacují a rozvíjejí.
Kdo mačká spoušť, to není vůbec důležité. Nemám dálkové ovládání fotoaparátu a prakticky každou fotografii ze souboru autoportrétů exponoval někdo jiný – třeba soused nebo tetička.

Zajímáte se o tvorbu jiných autorů?
Mám ráda Mary Ellen Mark, Dianu Arbus, Tinu Barney, Cindy Sherman, Nan Goldin a další. Také film mě hodně inspiruje, především Pedro Almodóvar.

Foto: Dita Pepe

Jak jste se dostala k fotografii módy?
Už během studií na gymnáziu, když jsem ještě vůbec nefotografovala, jsem si šila vlastní modely. V šedé, průměrné době totality jsem milovala dívčí časopisy typu Bravo Girl, prohlížela jsem je jak bibli. Když jsem po letech začala fotografovat, bylo to právě pod silným vlivem barevných kýčů z těchto magazínů.
Když jsme s Petrem žili v Německu, pravidelně jsme kupovali například italský Vogue, kde své práce otiskují nejlepší fotografové módy na světě. Tento časopis je už dnes pro mě moc konzervativní, existují ale jiné magazíny, například ID, W, Qvest, kde je k vidění volná tvorba fotografů, kteří prezentují oblečení, ne však komerčním způsobem.

Kolik spolupracovníků se sejde při fotografování vašeho módního snímku v exteriéru?
Profesionálové, kteří pracují pro bohaté firmy, vždy spolupracují s týmem. My žijeme v Ostravě, kde není dost odborníků, kteří by se živili třeba jen líčením modelek. A když už umějí líčit, taktak se uživí a nemají chuť pracovat na projektech, ze kterých nekouká zisk. Když vytváříme módu jako volnou tvorbu, nemůžeme dát spolupracovníkům moc peněz, spíš jim za odměnu nabídneme třeba fotografie. Koho neznáme, toho přesvěčíme svým maximálním nasazením pro věc.

Ostrava je zvláštní město a Ostraváci zvláštní lidé. Musí být těžké přesvědčit neprofesionální modely, aby vám pózovali...
V našem postavení je bezpodmínečně nutné lidi pro fotografování nadchnout, vysvětlit jim, jak nám na vytvoření snímku záleží. Ostrava je konec světa, tady lidé nemají myšlenky ani náladu na umění. Mají starosti, které se dotýkají jejich bezprostřední existence – jak uživit sebe a rodinu. Umění je luxus a módní fotografie, to je ještě další nadstavba nad „normálním uměním“. Proto, přestože tu právě dokončujeme rekonstrukci rodinného domku, uvažujeme o cestě na zkušenou do Berlína nebo do Londýna.

Pracovala jste někdy na černobílý film?
Během studií na vysoké škole jsem fotografovala černobíle. Na barvu jsem přešla, protože je realističtější. Černobílá fotografie se mi líbí, v barvě ale vidím mnohem více možností k vyjádření.

Štreit tvrdí, že barva ve fotografii je pro něj nadbytečná.
To je krásný příklad toho, jak jsou pohledy na uměleckou tvorbu subjektivní. A nejen na umění.

Vaše fotografické začátky na ITF, to byl klasický černobílý dokument, projekt Lidé Hlučínska.
Toto období pro sebe nepovažuji za zásadní, tehdy jsem fotografovala jako všichni ostatní. S odstupem cítím, že Jindřich Štreit je natolik silnou osobností, že většinu realizátorů projektu získal pro svůj fotografický styl. Vládnul černobílý dokument, který byl založen na zdánlivém nebo skutečném nezasahování do fotografované reality, a inscenovaná fotka byla v pozadí.

Tehdy se od fotografie žádalo, aby divák věřil, že snímek není manipulovaný.
Rozhodně. A nešlo jen o práci s fotografovanými, Jindra Štreit třeba zavrhoval blesk jako likvidátora atmosféry. A většina autorů jeho názor respektovala. Myslím, že se tehdy povyšovala forma snímku nad její obsah. Ale není to samozřejmě dobře ani špatně, jde o osobní pohled každého autora a také to silně podléhá vývoji.
Třeba budeme mít za čas plné zuby inscenované fotografie a vrátíme se k čistému dokumentu. V módní fotografii je tento trend cítit. Dnes autoři vytvářejí něco jako módní dokumenty na zcela amatérských základech, modelka má červené oči od blesku, na lesklých plochách jsou odlesky od světel, na pozadí tvrdé stíny. Zákazníci před časem řekli dost přeinscenovaným fotografiím, ze kterých jsou cítit velké peníze.
V Česku je módní fotografie v plenkách, originální díla začínají vznikat až v posledních letech. Skutečně dobrou módní fotku dělá až mladá a nejmladší generace –Štěpánka Steinová a Salim Issa, Adam Holý, Marek Novotný. Bohužel o tvůrčí pojetí módní fotografie je u nás minimální zájem, prakticky nebýt časopisu Blok, nebylo by kde tyto snímky publikovat.

Neubíjí vás, že se živíte fotografií?
Naštěstí se fotografií neživím. Před mateřskou mi na život přispívalo učení na střední škole, dnes výuka na ITF. Pár snímků jsem prodala – část sběratelům, část pro otištění v časopisech, ale nedá se říct, že by mě volná tvorba živila. Reklamu děláme společně s Petrem, ale já jsem teď na plný úvazek maminka malé Idy, ne fotografka.

Jak už jste zmínila, od letošního roku učíte po odchodu Blanky Chocholové na ITF. Proč?
Přenáším na této škole módní fotografii a portrét. Je to pro mě zajímavá zkušenost, ale cítím, že to není na doživotí. Až to mě nebo studenty přestane bavit, půjdu dál a budu dělat něco jiného. Učení je příjemné v tom, že se setkávám s lidmi o dost mladšími než já sama. Mají neustálené názory, jsou divocí a hodně inspirativní.

Čím fotografuje Dita Pepe?
Inscenované portréty se ženami fotografovala Dita Hasselbladem 2000 FC, objektivem Carl Zeiss Distagon 50 mm na formát 6 × 6 cm. „Pracovala jsem na barevný film, ale značku vám neřeknu, vždy to byl ten materiál, který měli v danou chvíli v prodejně.“ Dále využívá digitální přístroj Fuji S2 Pro a kinofilmovou kameru Nikon F801. Digitální technologie obsluhuje Petr Hrubeš, Dita zatím cestu k počítačům nenalezla. „Přestože je mi tato technika vzdálená, vidím v digitálních technologiích pokrok. Není třeba spěchat do minilabu, výsledek je vidět ihned. Šetří se čas, nervy i peníze.“ Černobílé zvětšeniny si zpracovávala sama, barevné nechává zvětšovat v minilabech v Ostravě a v Praze. V současnosti je jejím oblíbeným formátem výstavních zvětšenin čtverec metr na metr. Módu v exteriéru vždy dosvěcují, používají generátor Epado 4000ws a příslušenství Hensel Mono.

Na čem právě pracuje
Posledním projektem, který Dita Pepe a Petr Hrubeš vytvářeli, byla série módních snímků pro návrháře Pavla Ivančice. Při práci měli značnou volnost, protože Ivančicova kolekce Venus as a Boy nebyla komerční tvorbou a fotografie tak balancovaly na rozhraní zakázky a volné tvorby. „Modelku Kláru Issovou umístili do prostředí typické české rodiny.“ S Pavlem Ivančicem spolupracuje Dita s Petrem už od doby, kdy se na ně obrátil se zadáním nafotit svou praktickou diplomku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kolekci Bodysofa.