DIGIarena.e15.cz

Dokud nejde o zdraví...

Kolikrát v životě každý z nás riskoval zdraví své i jiných jen proto, aby zachránil něco mnohem méně cenného. Třeba svůj fotoaparát.

Jsou samozřejmosti, o kterých sice mluvíme, ale ve skutečnosti na ně nemyslíme. Kolikrát v životě každý z nás riskoval zdraví své i jiných jen proto, aby zachránil něco mnohem méně cenného. Třeba své auto, hodinky nebo třeba fotoaparát?

To, co jsem považoval za dlouhodobé chronické nachlazení, mě přivedlo až na lůžkovou část naší nemocnice. Jsem tady už týden mezi lidmi mnohem staršími a hlavně nemocnějšími než já.

I zde občas sluníčko na některé stěně vytvoří zajímavou kompozici k potěše mého oka i čipu fotoaparátu, ale lidi kolem sebe si netroufnu oslovit a požádat, abych je směl fotografovat. Na to si tu připadám pořád jen jako návštěvník z jiného světa, jako na nějaké exkurzi, ze které já se každým dnem můžu vrátit domů, zatím co oni – nebo alespoň část z nich – je doma už méně než tady. Nejsem k nim dost blízko a - na druhou stranu - ani nemám dostatečný odstup k něčemu tak neskutečně intimnímu.

Fotoaparát po většinu času zahálí a stejně tak i já.

Po týdnu konečně nějaké rozptýlení z ubíjející jednotvárnosti. Vyšetření v jiné nemocnici. Že nejsem tak docela v úplné psychické pohodě, mi bylo jasné už z toho, že můj fotoaparát zůstal v nočním stolku, zatímco já už seděl v sanitce na trase Česká Lípa – Ústí nad Labem. Ne, že by se za jízdy dalo zrovna dobře fotografovat, ale připadám si bez té světlo lapající škatulky jako bych nebyl kompletní, byť ji mám jen jako neužitečnou zátěž.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
1. Čím dál tíž se dejchá... 2. Severní cestou z Maconda pohledem J.A.B.

Po celonočním dešti byl zamračený den a vršky kopců Českého středohoří lemující údolí Ploučnice, mizely v nízké oblačnosti. Ale i tak byl z okna sanitky krásný pohled na krajinu oblečenou do jarně strakaté škály barev. Od tmavých smrkových jehlic, po svěží světlou zeleň právě narozených bukových listů. A v tom všem - jako třešinky na dortu - rozkvetlé ovocné stromy. Podél cest, v zahradách kolem domů a hlavně zbytky sadů ve stráních, z nichž dávno zmizela stavení i celé osady a jen touto dobou kvetoucí stromy prozrazují místa, která nejprve ztratila své dědičné hospodáře a nakonec i budovy, jež zde stávaly mnohdy po celá staletí.

V hlavě se mi vybavují desítky podobných obrázků a myšlenky se začínají chmuřit jako to nebe nad krajinou. Sanitka míjí další a další podobná místa a já najednou zjišťuji, že se přes to všechno, usmívám.

Jak myšlenky těkaly od zapomenutého fotoaparátu v nočním stolku, přes rozkvetlou krajinu za oknem, až k těm polozapomenutým osadám, vybavila se mi vzpomínka, která oba ty okruhy nějak spojovala.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
1. Více světla! 2. Pink - Bohemian Rhapsody

Nedaleko České Lípy je na řece Ploučnici místo, kde vodáci trénují závody na divoké vodě. Přímo na břehu řeky stojí starý, z části opuštěný, mlýn a několik domů jako pozůstatek dávné osady. Před dvěma lety, zhruba ve stejnou roční dobu, se do těch míst vypravila moje žena na fotografický lov cvičících vodomilů a vzala s sebou našeho, tehdy devítiletého, syna. Na rozdíl ode dneška svítilo sluníčko, bylo sice chladno, ale ne natolik, aby se nedalo pobýt chvilku někde u vody. Odpoledne se sklonilo k večeru a žena se synem se vrátili.

Manželka kulhala a synek se tvářil velice - vyjeveně.

„Co se vám stalo?“ Ptal jsem se s očima upřenýma na ženiny pod kolenem roztržené a zkrvavené kalhoty.

„Tati, to jsi měl vidět“, vyhrkl synek s námahou se zmítající někde mezi slibem, který evidentně mámě musel dát přede dveřmi, že o tom nebude mluvit a možností jako první poreferovat, co zažil a čeho byl tak plný.

„No tak copak se dělo?“ Opakoval jsem otázku.

Manželka mávla rukou, bylo jí jasné, že prohrála a nic neutají. S lakonickým prohlášením „foťák jsem neutopila“, kulhavě zmizela v koupelně.

Klepněte pro větší obrázek
1. Liberecké pohledy I.

„Tak dozvím se už konečně něco?“ Obrátil jsem se na syna.

„Maminka upadla, tati. Ve vodě.“

„Ve vodě? Vždyť není promočená.“ Tahal jsem z dítěte podrobnosti.

„No není. Tam jsou takový velký kameny a maminka na ně přeskočila ze břehu, aby mohla fotit ty lodě, co tam byly.“ Vyprávěl synek.

„No a co bylo dál?“

„Já chtěl jít za ní a ona mi to nedovolila. A ještě říkala, že kdyby spadla do vody, tak ať za ní nelezu, abych jí pomáhal, že tam moc vody není, že vyleze sama. A přeskakovala na ty kameny až daleko do proudu. A když se vracela, tak už byla skoro úplně u břehu a sklouzla jí noha na takovým ostrým kamenu a upadla na kolena. A jak měla v ruce foťák, tu ruku zvedla nad hlavu a nemohla si ji dát před sebe a spadla přímo na ten ostrej kámen. Já jsem se hrozně lekl a křičel jsem na ni, jestli je v pohodě a máma volala, že jo a pořád držela jednu ruku nad hlavou a tou druhou se opírala o ten kámen. Tak jsem křičel, ať jde na břeh a ona říkala, že hned, jen co přestane vidět barevný kolečka. A pak povídala: „Hele mládě, foťák je v pohodě, tak tátovi nebudeme nic říkat. On by se mi zase smál, že jsem kopyto.“ Já jsem jí to slíbil, ale hlavně jsem chtěl, aby už šla ke mně, Tam ti je, tati, hroznej proud a dělá to docela kravál, jak ta voda pění přes ty kameny, tak jsem měl takový divný pocit. Ne že bych se bál, ale takový to bylo divný.

A pak máma přelezla ty poslední kameny a pořád kontrolovala foťák a hrozně kulhala. Tak jsem se jí ptal, jestli se praštila hodně a ona se trochu smála a pak se koukla na tu nohu a řekla „tak tohle tátovi asi nezatajíme“… a začala se smát hodně.“

A to jsem už viděl, jak vyšla manželka z koupelny a na noze se jí šklebila díra, kterou prosvítala běl holenní kosti. Podívala se na mě a řekla: „Bude to asi chtít doktora, ale ten FOŤÁK JSEM NEUTOPILA!“. A tím dala najevo, že se už o tom nechce a tím pádem ani nebudeme bavit.

Dokud nejde o zdraví, nejde o nic. Fráze, kterou rádi a často používáme, ale majetek si velmi často chráníme více a mnohem důrazněji. Ležím na nemocniční posteli, v ruce zaraženou jehlu infuze, do nosu mi proudí kyslík z lahve a mám najednou nějak hodně času o tom všem přemýšlet...

František Richter

Poznámka: Přilozené fotografie se opět nevážou k příběhu výše. Jsou jen ukázkou toho, čím jsem se v nedávné době zabýval.

Další článek




celkem 10 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: bože už.... františek vrba 17. 7. 2010, 10:17
Re: ... loulou 13. 5. 2010, 14:35
... Fis 12. 5. 2010, 23:07
Re: bože už.... Bob 12. 5. 2010, 08:40
pekne qas 12. 5. 2010, 06:50

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.