DIGIarena.e15.cz

Emoce v tváři na fotografii týdne

Člověk je tvorem rozumu i emocí a s obojím musí umět správě zacházet. Jaký by byl člověk, který by žil jen ve světě chladné racionálního kalkulu?

Při návštěvě v kojeneckém ústavu nás může zaujmout jedna nepříliš nápadná věc. Děti zde nepláčou (jistě existují i výjimky). Když spadnou, když po něčem touží, když mají hlad. Téměř v žádném podobném zařízení nepláčou, protože vědí, že tím nic nezískají. Již ve velmi útlém věku si člověk uvědomuje, jakým způsobem má či nemá smysl projevovat své emoce. Stejně zajímavé je, že se stále setkáváme s lidmi, kteří své emoce nezvládají ani v poměrně vysokém věku, a pak hořekují nad tím, že to či ono tak nemysleli.

Klepněte pro větší obrázek
Emoce; foto Libor Pawlas

 

Ať se nám to líbí nebo ne, člověk není tvorem vůle, který by se mohl dokonale ovládat a žít dokonalým životem racionálního kalkulu. Jistě můžeme polemizovat s tezí, že by podobný život byl dokonalý – chyběla by v něm krása či umění. Ty totiž s emocemi velmi úzce souvisejí. Když posloucháme Mozarta, jistě si můžeme vybavit řadu životopisných údajů, analyzovat styl, melodii, konkrétní výrazové prostředky nebo hovořit o dobovém kontextu. Ale to je málo. Mozart skládal emocemi a ty také chce u posluchače oslovit. To neznamená, že by neměl používat rozum, ale že by si měl být vědom toho, že krása je něčím více než jen souborem racionálně zapsaných not.

Muž na dnešní fotografii týdne je emocí plný. Pohled do jeho očí vyjadřuje to, co se ve staroslověnštině znamenalo slovo člvk – člověk, část, drobeček. Jako by byl jen částí, toužící po spojení s celkem, který možná ani neumí dobře pojmenovat, ale tuší, že jeho fragmentárnost bytí jej potřebuje. Je pohledem nenaplněnosti, směsicí bolesti i naděje, lásky i naprostého odloučení se. Je ukázkou toho, že jen rozum nedokáže člověku nabídnout vše, co pro své uspokojení potřebuje.

Libor Pawlas dokázal na snímku s názvem Emoce zachytit právě takového neúplného člověka. Snímek technicky velmi dobrý nabízí poutavou atmosféru, která vybízí k rozhovoru s mužem na snímku. Jen tak si sednout a chvíli tiše hledět do jeho očí. Gratuluji autorovi k zisku fotografie týdne a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších snímků, které přinesly uplynulé dny.

Klepněte pro větší obrázek
a p; foto mila...

Natažená ruka člověka čeká na odpověď. Dostane se jí? Nebo bude jen prosbou vyřčenou do ticha ranní mlhy, kterou odnese měnící se řeka? To jsou otázky, které nabízí pohled na velice zdařilou fotografii s tajemným názvem a p, jejímž autorem je mila...

Klepněte pro větší obrázek
Odalisque; foto Petr Vopěnka

I když se tato fotografie objevila již ve výběru nejlepších aktů z Digiareny, dovolím si ji připomenout také zde. Jedná se o odvážnou snahu zachytit fotografií to, co neoklasicistní mistři dokázali zachytit barvami a štětcem. První housle přitom hrají, tak jako v originálu, světla a stíny, které mistrně dokreslují hloubku celého díla. Takový je snímek Odalisque od Petra Vopěnky.

Klepněte pro větší obrázek
Rouška Veroničina; foto haiku

Existují snímky, ve kterých může každý spatřit něco jiného. Je zajímavé, jak se naše myšlenky, postoje či charakter do těchto obrazů promítají. Možná díky nim zjistíme i něco o sobě samotných. A tak umělecké dílo Rouška Veroničina od haiku. nemusí být jen souborem čar, které nic nezobrazují, ale každý z nás v nich může uvidět „svoji“ tvář.

Klepněte pro větší obrázek
Last...; foto Cako_SK

A na závěr ještě pohled na zapomenutou zastávku plnou absurdní atmosféry a pocitu zapomenutí světem. Právě takový je snímek Petera Čakovského, který nese název Last... 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus.

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Co je to čas? Dokud se mne na to nikdo nezeptá vím to, ale jakmile mám odpovědět, uniká mi to. Tak nějak by bylo možné parafrázovat slavný výrok, jehož autorem je Aurelius Augustinus.

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Podle Jana Patočky mají slova svět a světlo společný etymologický, ale také především myšlenkový, kořen. Svět je to, co je osvětlené, co se nám zjevuje, co můžeme poznat.

Fotografie týdne: Brázdy – O plánech, setí a hledění budoucnosti

Fotografie týdne: Brázdy – O plánech, setí a hledění budoucnosti

Pole je symbolem úrody a jisté emancipace člověka. Tím, že k nomádskému způsobu života přidal stavění obydlí a současně začal obdělávat půdu, tak vytvářel první kulturní strukturu a první města.