DIGIarena.e15.cz

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

To ale onen rozměr romantiky netvoří. Paradoxně stejně, jako ho netvoří kolébavý zvuk kolejí. Myslím, že ono kouzlo dělají tři skutečnosti. Tou první je, že vlak má jasně dané koleje a řád. Nemůže jet jinudy, téměř nic ho nemůže překvapit.

Jde o téměř fatalistický způsob přepravy, spojený s pocitem jistoty místa i času, kterého se nám v postmoderní společnosti tak nedostává. Pohodlí tedy nespočívá v místu v kupé, ale v tom, že se nemusíme o nic starat a cesta ubíhá bez ohledu na cokoli. Nutno říci, že se někdy takto svěřit do péče někoho či něčeho je jistě příjemné a pochopitelné.

Druhým prvkem jsou místa, kterými vlak jede – zatímco silnice jsou typicky nevzhledné, vlak jede často krajinou s podivuhodnou malebností a krásou. Místy, která běžně nejsou vidět, světem, o kterém si téměř říkáme, že již neexistuje. Střídají se pole a louky, lesy a města. Svět, na který se díváme z nadhledu vlaku a železničního náspu – tak akorát vysokého, abychom měli nadhled, ale ne tak, aby z toho byla závrať.

Třetím prvkem je tradice. Vlak je spojen s velkou kulturní vrstvou, knihami, filmy, legendami. Železnice byla tím, co zmenšilo svět. Již není třeba jít pěšky nebo jet na koni několik dní tam, kam dojede vlak. Tato prostorová komprese byla zásadní pro vnímání světa. Vlak nás odveze za pár hodin do míst, která vypadají jinak než náš domov, mluví se v nich jiným jazykem, platí zde jiné zákony. Jako by představoval stroj času, přístroj na změnu kulturního kontextu, proměnu všeho.

Klepněte pro větší obrázek
Passenger, foto: MarcelKolacek

Vlak je také místem sociálním. Můžeme v něm jet s přáteli, ale také jsme zde s cestujícími, které jsme si nevybrali. Nemáme možnost ovlivnit, s kým pojedeme. Vstupujeme do – často dlouhé – sociální interakce, ze které nelze utéct a nedá se před ní schovat.

Muž na snímku Passenger spojuje všechny výše uvedené charakteristiky. Sedí ve vlaku zatím sám, hledí do dálky, čeká, co se ním stane a kam ho zaveze. Ušmudlanost a drsnost celého snímku pak snadno odkazují k dobrodružství a neznámému.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je Marcel Koláček, k dalšímu pěknému cestovatelskému úlovku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Michal Balada nabízí pohled na polární záři na dalekém severu. Barevný, ostrý snímek ... ISLAND ... se pohybuje na hranici mezi dokumentaristickým a časopiseckým ilustrativním snímkem.

Klepněte pro větší obrázek
...ISLAND..., foto: miiiba

Jaký je život v kavárně za sklem? Prosklené kavárny, které odstraňují bariéru mezi privátním prostorem místnosti a veřejným místem, ulicí, jsou nesmírně zajímavým fenoménem, ale také lákavým fotografickým objektem. Do bytí člověka uvnitř přicházejí stíny a odlesky zvenčí, tak jako u Jokr7 a jeho fotografie bedekr malostranský.

Klepněte pro větší obrázek
bedekr malostranský, foto: jokr7

Hra černé s bílou, vertikály, přitažlivost výšek a tajemství věží a výtahových šachet. To jsou hlavní ingredience, ze kterých subal konstituoval svůj snímek Asi do věží.....

Klepněte pro větší obrázek
Asi do věží, foto: subal

Balian si hraje s černobílou geometrií baroka, hledá symetrii, stíny, krásu. Vstupuje do dialogu stavby s člověkem. Snímek z Kuks nese prostý deskriptivní popisek – Baroko. Baroko je zde vnímané jako existenciální dotek, nikoli baroko adjektivní a akcidentální kulisa světa.

Klepněte pro větší obrázek
Baroko, foto: Balian
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.