DIGIarena.e15.cz

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

To ale onen rozměr romantiky netvoří. Paradoxně stejně, jako ho netvoří kolébavý zvuk kolejí. Myslím, že ono kouzlo dělají tři skutečnosti. Tou první je, že vlak má jasně dané koleje a řád. Nemůže jet jinudy, téměř nic ho nemůže překvapit.

Jde o téměř fatalistický způsob přepravy, spojený s pocitem jistoty místa i času, kterého se nám v postmoderní společnosti tak nedostává. Pohodlí tedy nespočívá v místu v kupé, ale v tom, že se nemusíme o nic starat a cesta ubíhá bez ohledu na cokoli. Nutno říci, že se někdy takto svěřit do péče někoho či něčeho je jistě příjemné a pochopitelné.

Druhým prvkem jsou místa, kterými vlak jede – zatímco silnice jsou typicky nevzhledné, vlak jede často krajinou s podivuhodnou malebností a krásou. Místy, která běžně nejsou vidět, světem, o kterém si téměř říkáme, že již neexistuje. Střídají se pole a louky, lesy a města. Svět, na který se díváme z nadhledu vlaku a železničního náspu – tak akorát vysokého, abychom měli nadhled, ale ne tak, aby z toho byla závrať.

Třetím prvkem je tradice. Vlak je spojen s velkou kulturní vrstvou, knihami, filmy, legendami. Železnice byla tím, co zmenšilo svět. Již není třeba jít pěšky nebo jet na koni několik dní tam, kam dojede vlak. Tato prostorová komprese byla zásadní pro vnímání světa. Vlak nás odveze za pár hodin do míst, která vypadají jinak než náš domov, mluví se v nich jiným jazykem, platí zde jiné zákony. Jako by představoval stroj času, přístroj na změnu kulturního kontextu, proměnu všeho.

Klepněte pro větší obrázek
Passenger, foto: MarcelKolacek

Vlak je také místem sociálním. Můžeme v něm jet s přáteli, ale také jsme zde s cestujícími, které jsme si nevybrali. Nemáme možnost ovlivnit, s kým pojedeme. Vstupujeme do – často dlouhé – sociální interakce, ze které nelze utéct a nedá se před ní schovat.

Muž na snímku Passenger spojuje všechny výše uvedené charakteristiky. Sedí ve vlaku zatím sám, hledí do dálky, čeká, co se ním stane a kam ho zaveze. Ušmudlanost a drsnost celého snímku pak snadno odkazují k dobrodružství a neznámému.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je Marcel Koláček, k dalšímu pěknému cestovatelskému úlovku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Michal Balada nabízí pohled na polární záři na dalekém severu. Barevný, ostrý snímek ... ISLAND ... se pohybuje na hranici mezi dokumentaristickým a časopiseckým ilustrativním snímkem.

Klepněte pro větší obrázek
...ISLAND..., foto: miiiba

Jaký je život v kavárně za sklem? Prosklené kavárny, které odstraňují bariéru mezi privátním prostorem místnosti a veřejným místem, ulicí, jsou nesmírně zajímavým fenoménem, ale také lákavým fotografickým objektem. Do bytí člověka uvnitř přicházejí stíny a odlesky zvenčí, tak jako u Jokr7 a jeho fotografie bedekr malostranský.

Klepněte pro větší obrázek
bedekr malostranský, foto: jokr7

Hra černé s bílou, vertikály, přitažlivost výšek a tajemství věží a výtahových šachet. To jsou hlavní ingredience, ze kterých subal konstituoval svůj snímek Asi do věží.....

Klepněte pro větší obrázek
Asi do věží, foto: subal

Balian si hraje s černobílou geometrií baroka, hledá symetrii, stíny, krásu. Vstupuje do dialogu stavby s člověkem. Snímek z Kuks nese prostý deskriptivní popisek – Baroko. Baroko je zde vnímané jako existenciální dotek, nikoli baroko adjektivní a akcidentální kulisa světa.

Klepněte pro větší obrázek
Baroko, foto: Balian
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát