DIGIarena.e15.cz

Fotografie jsou obrazy

Málokterý český fotograf splňuje romantickou představu o klasickém dokumentaristovi lépe než Karel Cudlín. Jeho byt v ošuntělém činžáku na pražských Vinohradech je zaslíbený fotce.

Během mé návštěvy se na podlaze sušila řada čerstvě nazvětšovaných snímků, na stolku leželo několik fotoaparátů Leica. Jediné, co rušilo jinak dokonalou kulisu obydlí profesionálního dokumentaristy, byl novotou zářící počítač.

Přístrojem, který bych ve vašem bytě neočekával, je počítač s Photoshopem…
Nevím, proč bych se měl držet jen filmu a ručního zvětšování. Je pravda, že s profesionální prací na počítači začínám, ale už teď vidím, že pro určitá zadání jsou digitál a počítač tím nejlepším řešením.

Zkusíte fotografovat barevný dokument?
Barevný dokument je těžká disciplína ke které je potřeba jiný přístup. Utvrdil jsem se o tom i před chvílí. Digitálně jsem nafotografoval zakázku pro jednu firmu. Banální barevné snímky. V počítači jsem je převedl na černobílou škálu, zvýšil kontrast a vznikly obrazy s mnohem intenzivnější atmosférou.

„Barevný“ dokumentarista musí uvažovat jinak než ten, kdo pracuje na černobílý materiál.
Je hodně důležité, aby fotografie nebyla samoúčelně barevná. Zvlášť u dokumentu jsem přesvědčený, že barva musí přinášet nějaké nové významy.

Klepněte pro větší obrázek
z cyklu Východ Evropy po pádu komunismu

Pozorujete nějaký rozdíl mezi prací s digitálem a filmovým aparátem?
S digitálem častěji exponuji a možná méně o kompozici přemýšlím. S touto nadprodukcí je spojen i druhý rozdíl: okamžitá chuť kontrolovat snímky na displeji a promazávat nepotřebné záběry. Místo abych se zabýval fotografováním, ztrácím čas a soustředění kontrolou údajů, které nejsou důležité.

Kromě digitálního fotoaparátu teď zkouším práci se středním formátem. S Mamyiou vyfotím za hodinu dvě políčka, s kinofilmem deset a s digitálem třeba padesát.

Co vás přivedlo k práci se středním formátem?
Chuť vyzkoušet něco nového. Středoformátový aparát je upřímnější vůči fotografovaným lidem – nikde ho neschováte, prostě všichni vědí, kdy a koho fotíte.

Stal jste se fotografem kvůli rodičům?
Rodiče chtěli, abych se stal lékařem. Z mé strany byla přihláška na FAMU trochu truc.

Hned po škole jste dostal prestižní nabídku pracovat v Mladém světě. Jak k ní došlo?
Byla to reakce na mou absolventskou výstavu v pražské galerii Fotochema.

Klepněte pro větší obrázek
z cyklu Izrael

I v dalších letech jste se věnoval žurnalistické fotografii – pracoval jste v legendárním deníku Prostor a v Lidových novinách.
Prostor byl jedním z mála míst, kde mohl dokumentarista skloubit práci a volnou tvorbu. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil noviny, kde by byla fotografie tak doceňovaná a respektovaná. Za to je třeba složit poklonu vůdčím osobnostem obrazového oddělení Prostoru Pavlu Štechovi, Zdeňku Lhotákovi a vedení redakce.

Proč jste po pádu železné opony vyrazil právě na východ?
Na Ukrajinu jsem jel poprvé v roce 1991 s filmařem Vojtou Dukátem. Rychle jsem si tuto zemi oblíbil. Vesnice, hospody, kostely, náměstí, to vše kdysi vznikalo kvůli lidské potřebě komunikovat. Na Ukrajině je tato komunikace stále živá.

Sledovali jste při práci na Ukrajině nějaký plán?
Jediným konceptem našich cest bylo nejezdit naslepo, ale na konkrétní akci – dušičky, senoseč, náboženskou pouť, folklorní festival. Ne vždy jsme ale přivezli fotografie právě z této akce. Občas se nám stalo, že nejlepší záběry vznikly například během poruchy auta.

Klepněte pro větší obrázek
z cyklu Izrael

Proč jste začal fotografovat dění v pražské židovské obci?
Byla to součást mého fotografického zájmu o obnovu náboženského života ve východní Evropě. Pro mě je nejjednodušší fotografovat v prostředí, které je mi blízké a o kterém cítím, že do něj patřím.

V roce 1998 vám Argo vydalo knihu Izrael [50]. Jste s ní stále spokojený?
Určitě bych ji dnes udělal jinak. Nebylo by tam tolik věcí, které jsou na první pohled vizuálně atraktivní. Místo těchto motivů bych publikoval fotografie, které by víc odpovídaly mým současným představám o dobré fotce. Nebo bych se do úvah nad výběrem záběrů zamotal tak, že by žádná publikace nevznikla.

Ale nezměnil jsem se jen já. Řada míst v Izraeli (stejně jako u nás) prochází rychlou proměnou. Tady i tam se projevuje globalizace stíráním typických rysů země, které nahrazuje všesvětově univerzální vzhled. Tady i tam řadu míst zaplavuje uniformní krabicová „architektura“ skladů, továren a nákupních center. Je to zcela nový trend, a proto tato tvář Izraele v mé knize vůbec není.

Jak jste se dostal k fotografování prezidenta Václava Havla?
Hodně mi v tom pomohli kolegové Tomki Němec a Pavel Štecha. Byla to vzácná zkušenost. Vyměnil jsem svá tradiční místa a motivy za naleštěné paláce a setkání politiků.

V současnosti pracujete na realizaci grantu pražského primátora. Už víte, co budete fotografovat v rámci zadání Kultura v Praze?
Toto téma jsem se rozhodl zpracovat šířeji, bude to nejen o „velkém“ umění, ale o obecné kultuře města. Fotografuji kulturu prodeje, kulturu života, kulturu bydlení nebo předvolebního boje.

Klepněte pro větší obrázek
z cyklu Váleční hrdinové v postsovětském světě

Zjednodušil jste si takto práci?
Rozhodně je složitější fotografovat nekonkrétní a neohraničené téma. Vyfotografovat soubor z konkrétního prostředí – například z divadla – je mnohem jednodušší, než na pár desítkách snímků ilustrovat pokud možno úplnou zprávu o kulturním stavu města.

Dlouhá léta fotografujete ve východní Evropě a v Izraeli. Jaké to je opět fotografovat Česko?
Pro mě není snadné fotografovat západní civilizovaný svět, do kterého už naše země patří. Na rozdíl od míst, kde nejsou média tak vlivná, mají Západoevropané více tváří. Já vnímám minimálně dvě – běžnou a „pro focení“. Na snímcích pak většinou nenajdete autentické obličeje, ale ideální představu fotografovaných o tom, jak mají vypadat.

Zkoušel jste vytvářet dokument o životě v západní Evropě?
Z krátkodobých pobytů na Západě jsem si přivezl názor, že je to tam milé, upravené, ale pro mě často nefotogenické. Navíc je to hodně usazená společnost, není tam takový kvas jako v Izraeli nebo ve východní Evropě.

Karel Cudlín se narodil 28. června 1960 v Praze. Po úspěšném zakončení FAMU vystřídal několik reportérských zaměstnání – v časopisu Mladý svět, tiskové agentuře ČTA, deníku Prostor a v Lidových novinách.

Od roku 1996 je na volné noze. Karel Cudlín je považován za jednoho z nejlepších českých dokumentaristů. Před rokem 1989 vytvářel sociální fotografické cykly, po převratu v jeho tvorbě dominovala témata uprchlíci a odchod sovětské armády z Československa. V 90. letech začal dokumentovat život pražské židovské komunity, fotografoval v Izraeli a v postkomunistické východní Evropě. Mezi roky 1996 a 2003 patřil do skupiny fotografů prezidenta Václava Havla. V jedenácti ročnících soutěže Czech Press Photo získal 8 prvních, 5 druhých a stejný počet třetích míst. V roce 2004 obdržel podruhé grant pražského primátora na realizaci projektu Kultura v Praze.

Klepněte pro větší obrázek

V současnosti pracuje s fotoaparáty Leica M6, M4 a Nikon F90. Ve volné tvorbě digitální fotoaparáty nepoužívá, vlastní je však kvůli komerčním zakázkám. Používá Nikon D70 a uvažuje o modelu D200. Nejoblíbenějším objektivem Karla Cudlína je leicovská klasika – 35 mm. Zoomy a jiné ohniskové délky používá pouze pro zakázky.

Co vás jako dokumentaristu zajímá na Izraeli?
Izrael je skvělá země, protože se tam dá cestovat v čase. Relativně malé území obývají ortodoxní Židé, komunity žijící současnějším životem, národnostní skupiny z Jemenu, Etiopie nebo z bývalého Sovětského svazu. Vedle sebe žijí Židé společně s křesťany a muslimy.

Jak se díváte na „důkazní“ sílu fotografie, na objektivitu snímků třeba z palestinsko-izraelského konfliktu?
Lidé mají tendenci hledat v dokumentu pravdu. Nerozlišují dvě věci – subjektivní obrazy a objektivní realitu. Fotografie je skutečnost interpretovaná myšlením, zkušenostmi a záměrem fotografa.

Mě zajímají fotografie jako obrazy, jejich zpravodajská hodnota pro mě není tak důležitá.

Klepněte pro větší obrázek
z cyklu Východ Evropy po pádu komunismu

Sledujete v současné žurnalistické a dokumentární fotografii nové trendy?
S oblibou se teď používá způsob kompozice bez odstupu. Nazval bych to reality-fotografií – objektiv 12 mm nalepený na obličej, nesmírně protažená perspektiva, hlavní motiv odpíchnutý od zbytku scény, silná deformace tváře i okolí.

V západních médiích se už naplno prosazují fotografie v podstatě anonymních fotografů, které byly během nějaké tragédie pořízeny fotomobilem.
Být ve správný čas na správném místě, to je základní pravidlo žurnalismu. Zde nejde o fotku, ale o událost. Nepovažuji se za žurnalistického fotografa, a tak necítím tento vývoj jako nějakou hrozbu pro svou práci.

Když to přeženu, tak za čas získá hlavní cenu Czech Press Photo snímek z bezpečnostní kamery umístěné na pouliční lampě v místech, kde se stane něco strašného...
Už tu byly vítězné fotografie, jejichž jedinou kvalitou byla náhodná přítomnost fotografa na místě, kde se topil slon při povodni.

Je pro vás důležitý úspěch v soutěžích?
Pomáhá mi hlavně psychicky. Je to skvělý pocit, když se mi potvrdí, že se mé práce líbí. Ale aby to nevypadalo, že pracuji jen pro úspěch v Czech Press Photu. Smyslem mé fotografické tvorby není první místo v soutěži, ale naplnění života nějakou novou kvalitou.

Jak byste charakterizoval místa a situace, která vás fotograficky oslovují?
Pro mě je důležité, aby mi bylo fotografované téma nebo prostředí lidsky blízké. Nehledám bídu ani ošklivost, ale tradiční mezilidské vztahy.

Jsou dva druhy živé fotografie. V jednom případě se díváme na fotku jako na obraz a až potom se zajímáme o to, co je na ní za událost. Druhý způsob práce toto pořadí priorit převrací. Svou tvorbou se snažím sledovat první přístup.

Která fáze práce dokumentaristy je pro vás nejzajímavější?
Pro mě je nejdůležitější šance vidět a zažít věci, které bych bez fotoaparátu neobjevil. Potkávat zajímavé lidi a zajímavá místa. A každá taková příležitost ve mě zanechala krásné vzpomínky, ať to bylo fotografování Václava Havla, života v Izraeli nebo při reportáži o hrobech československých legionářů v Rusku.

Klepněte pro větší obrázek
z cyklu Východ Evropy po pádu komunismu

Mou ambicí není měnit svými fotografiemi svět. Chci ukazovat krásné obrazy lidí, věcí a situací, i když třeba vznikly v prostředí pro nás chudém. V řadě mých fotografií vytvořených mimo naši kulturní oblast lze najít spoustu pozitivního, i když se neodehrávají podle našich pravidel a vzorů.

Co si pamatuji, nevídám vás mimo dům bez fotoaparátu.
Na rozdíl od fotografů, kteří oddělují každodenní život a „akci“, fotografuji pořád. Věci, které je dobré zaznamenat, se dějí každý den. Jsou kdekoli za dveřmi mého bytu – dvacet metrů nebo tisíc kilometrů odtud. Nejlepší fotky často vzniknou, kdy nic nečekám a neplánuji.

Mimo Czech Press Photo své fotografie prezentujete výjimečně.
Vystavuji tehdy, když mám co ukázat. A hlídám si, abych sám sebe nevykrádal, protože není důvod objevovat objevené.

I mnoha galeriím by prospělo, kdyby tu a tam na dveře vyvěsily ceduli Zavřeno – nemáme nic nového. Je jasné, že naše společnost by to nepřijala – jejím motorem je neustálá produkce. Já si ale mohu dovolit říct „nic nového jsem neudělal, a tak vám nic neukážu“.

Původní rozhovor časopisu DIGIfoto.

Další článek




celkem 3 komentáře

Nejnovější komentáře

díky tomáš 20. 5. 2007, 15:26
Re:vyborne honza 4. 5. 2007, 17:27
vyborne Andrej 29. 3. 2007, 09:40

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?