Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné láhve tvrdí, že je vítací typ, tedy člověk, který se rád vítá, v čemž je ale skryt poměrně obsáhlý osobnostní program. Vítání někoho, je totiž obvykle procesem silně odtrženým od běžného bytí.
Vítají se hokejisté, kteří vyhrají zlaté medaile, významná osobnost, která přijede do města nebo třeba občánci na radnici. Nemusí tedy jít v žádném případě vždy o akt pozitivní. Všechny tři příklady jsou od sebe velice odlišné, ale skrývají jisté strukturní podobnosti.
Předně vítat někoho, neznamená, mu ukazovat svět, takový, jaký je – je to slavnost. Vytržení se ze všednosti, která odkrývá zcela jinou myšlenkovou strukturu, to, co bylo v době slavnosti ukazováno jako skutečné, by druhý den vypadalo jako přepjaté. To ale neznamená, že by se v aktu vítání neprojevovala jistá autenticita – jde o spojení toužení a sentimentu, jisté splnění očekávání, touhy po tom, aby celý svět již od zítřka začal vypadat jinak.
Vítání je spojené s novým začátkem, jako by chtělo ukázat, že staré pominulo, je odloženo a již není třeba se k tomu vracet. Jde o nový začátek spojený s reálnou a často upřímnou touhou po změně – zítra to již bude dobré, jiné, hlubší. Vítání ale vždy má jistý ráz přepětí, protože se musí z pořadí všednosti něčím vyčlenit, musí získat charakter mimořádnosti či slavnostnosti. A současně, vítání je vždy spojené s očekáváním nějaké budoucnosti, nemá smysl někoho vítat jen pro jeden okamžik, významem vítání je otevřít budoucnost něčemu novému.
Vítejte, foto: doloman
Okamžik vítání není primárně karikaturou současnosti, ale projekcí budoucnosti. Immanuel Kant, který údajně nikdy neopustil Královec, doma vždy vítal hosty, kteří přicházeli z ciziny. Vždy na ně byl připraven. Vítání má tedy temporální charakter. První fází je příprava samotného slavení, která musí brát v potaz minulost a kontext, ale současně být spojena s předsevzetím změny. Ta je kondenzována do jediného okamžiku, který jako by odemykal budoucnost, nebo alespoň vysněnou budoucnost.
O člověku se někdy říká, že je homo festivalus – to, co dělá člověka člověkem, co ho odlišuje od všech ostatních zvířat je právě charakter slavení. Všechna zvířata mají jeden den jako druhý – neumí dělit na všední a svátky. Svátek, totiž předpokládá schopnost reflexe minulosti a konstituci budoucnosti. To, co činní člověka člověkem nemusí být práce, jako proces jeho neustálého přetváření interakcí se světem, ale spíše schopnost slavit, jako moc vykročit z pravidelnosti a řádu práce. Homo festivalus je vykročením proti homo faber, je opozitem schopnosti slavit k možnosti pracovat.
Když Bůh v první knize Bible – Genesis – říká, že stvořil člověka ke svému obrazu, první, co dělá je, že slaví sobotu, odpočinek. Člověk i Bůh jsou těmi, kdo vykračují ze všednosti. Kdo dokáží vítat, jako jistý ontotvorný proces. Vítání zde nikdy není jako něco, co by bylo dopředu dáno, ale je vždy sociální konstrukcí – někdo musí vítat někoho.
Snímek Vítejte od dolomana, jako by překračoval tento rámec. Ukazuje postavenou slavobránu, která zde již stojí bez lidí. Sociální kontext je dán sentimentem vzpomínek, přivítání se děje v tichu, obrací se do minulosti, nutí zavřít oči, které ale někdy budeme muset otevřít a vstoupit. Vstoupit do prostoru otevřené budoucnosti.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
František Mikuš nabízí ve svém snímku až na vrcholky hor ... krásu abstrakce, jemnosti, nádechu. Chce nechat diváka, aby si sám utkal ve své mysli, co je skutečnost, co opravdu vidí.
PHOTOEXTRACT memories jsou dílem Josefa Jeřábka, který snímek zachycuje v jistém kontextu a procesu své tvorby. Tvorby, kterou – na rozdíl od slavného přístupu Martina Heideggera – spojuje se sebou samým, s reflexí svého bytí a nazírání na svět.
PHOTOEXTRACT memories, foto: jerabek-josef
Navyy se na snímku . . . dívá na dívání. Sleduje pohled pohledu. A přesto se nesetkávají. Fotografie je důsledně konstruována do úhlopříčky, aby umožnila tomuto hledění prostor a nechala i diváka, aby se sám podíval do dálek.
. . . foto: navyy
A na závěr ještě jedna hra stínů a skutečnosti, v představení, ve kterém o pravdu nejde, ale iluze se cení. Taková je fotografie U Berousků od hotmandarin.