Snímek o ochotě podívat se na svět vzhůru nohama a zůstat sám v žitém nepohodlí. Vztah mezi uniformitou a individualitou je něčím, co dělí společnost a do velké míry i jedince v průběhu jeho života.
„Držet hubu a krok“ či „zajet na chatu“ byly strategie, jak se vyhnout problémům, nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, a i když je dnes společenské klima do velké míry jiné, stále zde rozměr jisté společenské konformity je. Ostatně je to právě ona, která drží společnost jako celek do velké míry po hromadě a umožňuje reálné vyhranění se a individualizaci.
Bytí v průměru se zdá být jako výhodná strategie, jde o přístup, který jako by snižoval osobní nasazení a míry vlastní angažovanosti, člověka zbytečně nevyčerpávala, dávala mu dost sil na to, aby se staral především o svoji rodinu. Vše ostatní je druhotné. Jan Patočka tento přístup označuje jako předhistorický – dějiny lidství či civilizace se píší až tam, kde osobní nasazení pro polis převáží před pohodlím a oním nevyčníváním.
Naopak – autentické bytí znamená provokovat, pochybovat, hledat, objevovat, prát se, být nepříjemný k sobě i společnosti. Jen takovým způsobem hledání pravdy lze dosáhnout úspěchu. Tak zvaná alternativní kultura jistě nemusí (a snad ani nemá) všechny těšit, bavit, líbit se, avšak měla by klást otázky či připomínkovat realitu takovým způsobem, který bude vyžadovat odpověď. Buď ve formě agrese, kdy se chce společnost či jedinec takového hlasu zbavit, nebo ve formě aktivního hledání odpovědi, která může vše převrátit vzhůru nohama.
Tomáš Halík napsal knihu s názvem „Co je bez chvění, není pevné“, což nesporně charakterizuje jednu z možných odpovědí – nemusí jít o splynutí s alternativní kulturou či názorem nebo jeho nekritické přijetí, ale jeho seriózní analýzu. O kritický přístup, kdy si mohu ponechat své postoje, ale musím je znovu a hlouběji promýšlet.
Snímek -.--- zachycuje ženu, která svět převrací vzhůru nohama. Dívá se na něj právě opačně, než je běžné a zvyklé. A k tomu v takové krkolomné poloze. To nemůže být vůbec pohodlné? A přesto se postava nebojí být sama, odloučená od ostatních, vystavena nepohodlní, zbavená závětří, otočená hlavou dolů. Uprostřed ničeho, bez viditelného diváka.
Gratuluji Marcelovi Koláčkovi k mimořádně zajímavému, černobílému, minimalistickému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií z uplynulého týdne.
Jokr7 nabízí fotografii s názvem jak rozesmát plyšáka ?, která si krásně hraje s emocemi a příběhy lidí na ulici, současně je technicky velice dobře zpracovaná a v neposlední řadě – také díky tomu, že je focena skrze sklo zastávky – zajímavě pracuje s vrstvami. Téměř jako by zvala k různým interpretačním schématům či úvahám.
jak rozesmát plyšáka ?, foto: jokr7
Uhler se dívá na pole, pracuje s jejich poetičností, vlnitostí, barevností. S tím, že někam doprostřed nich je zasazená barokní kaple. Snad aby bylo sedlákům jasné, k čí slávě se všechny práce konají, kdo bude posledním soudcem, a že úroda nezáleží pouze na zemědělci ale na jevech, které nemůže ovlivnit. Takový je snímek Sv.Barborka.
Sv. Barborka, foto: Uhler
Zima již sice skončila v březnu, ale to nutně neznamená, že by se musela vzdát občasného doteku či zašimrání. Anebo nemohla tvořit krásu a malovat, jako v případě Zima se vrací.... od DagmarB.
Zima se vrací..., foto: DagmarB
A na závěr ještě jeden agrární snímek z pěšiny kolem pole – Dušan124 zachytil na fotografii ...cesta... kousek kvetoucího jara.
...cesta..., foto: dusan124