DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne – o zármutku nad zánikem

Pnutí mezi vztahem jednice a společnosti je v dějinách přítomno zcela od počátku. Kdo je důležitější? Koho upřednostnit? Kdo nese zodpovědnost? To jsou jen některé otázky, které nás při takto postaveném dilematu mohou napadnout

Známá biblická scéna popisuje, jak jeden ze žalobců Ježíše říká, že je přece dobré, aby jeden člověk zemřel za lid. Jeden člověk je přece méně než dva nebo celé zástupy, bylo by tedy správné ho obětovat. Toto kolektivistické pojetí morálky může být v mnohém problematické, ale je lákavé v tom, že umožňuje snadno řešit velké společenské problémy.

Primát společnosti není nepochopitelný. Jen málo kdo z nás by přežil delší dobu na pustém ostrově, člověk je tvor společenský a ostatně také ke svému rozmnožování – tedy prodlužování své existence – potřebuje druhé lidi. S ohledem na poznatky okolo dědičnosti bychom dokonce mohli říci, že čím bude společnost rozmanitější a pestřejší, tím by měla být zdravější (pokud nepočítáme přínosy kulturní či intelektuální, tak tento argument by měl jistě zaznít). Jakkoli kolektivní morálka není ve společenském diskursu preferovaná, je v jisté formě užívaná. Například omluvami papeže za upálení mistra Jana nebo třeba ústy německého presidenta vůči obětem koncentračních táborů. Jakkoli je zřejmé, že dané osoby za dané historické události nikterak osobně zodpovídat nemohou, je vnímané jako vhodné, když omluvu formují.

Na druhou stranu ani etika individualistická není prosta problémů. Pokud bychom měli uvažovat o člověku, jako o jedinci nezávislém na okolí, zcela od něj izolovanému, který s ním interaguje jen velice povrchně a vlastně nezaujatě, byly bychom v etice vyhraněného utilitarismu vlků z wallstreetu, pokud si můžeme půjčit tuto metaforu – nešlo by nám o nich víc, než o vlastní – čistě soukromé – blaho.

Klepněte pro větší obrázek
:(, foto: Balian

Cest, jak z tohoto pnutí ven je více. Jednu z možných variant nabízí například pragmatismus. Jedinec je v něm konstituován vazbami s okolím. Osobnost se utváří právě tím, jakým způsobem interaguje s druhými, jak se vyrovnává s vlivem prostředí. Někdy se v tomto kontextu hovoří o ekologickém paradigmatu. Člověk v něm neexistuje jen sám o sobě, ale ve vztahu ke svému prostředí.

Marko Rupnik rozlišuje mezi individuální a personální. Individuální odkazuje k onomu individualismu, jisté bezohlednosti a sobeckosti. Individualista je zahleděný jen sám do sebe. To je také faktor, který limituje jeho štěstí a růst. Personalista vnímá (silněji než pragmatik) existenci vlastního já a zodpovědnost za něj. Současně si je ale vědom toho, že osobnost utváří vztahy. Diferencuje tedy mezi osobou a osobností.

Snímek :(, jehož autorem je Balian, odkazuje k jistému zármutku nad zánikem. Co je smrt? Pro Individualistu absolutní konec, pro kolektivistu změna čísla v počtu populace. Pro ostatní cokoli mezi tím. Kamenné hlavy jsou bez naděje. Není nic, co v co by mohly doufat, co by mohlo vylepšit jejich životní úděl. Dokud je však člověk živ, naděje je to poslední, co mu zbývá. Jak píše ve své básni z vězení Jirous: „Píseň si zpívám jeden takt, s ďáblem se nesmí sjednat pakt“ a jinde „kdybych to nebral religiózně, bylo by mi zde věru hrozně“.

Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Snímek Na Křížovém vrchu nabízí pohled k barokním pramenům naší kultury. Snad žádný jiný sloh se nezapsal v českém prostředí ani tak výrazně stavitelsky, ani kulturně či společensky, kontroverzně. A přesto fotka ukazuje jeden z klíčových aspektů baroka – touhu zakoušet krásu, jako bychom už v nebi byli. Autorem snímku je xfiala43.

Klepněte pro větší obrázek
Na Křížovém vrchu, foto: xfiala43

A když už jsme u krásy, tak toto téma reflektuje také snímek Němý svědek prvních lásek ...., jehož autorem je veteran05. Mlčenlivá paměť místa, arteficiální biografie, prostor pro fantazii. To vše se fotograf snažil otisknout do svého lavičkového zátiší.

Klepněte pro větší obrázek
Němý svědek prvních lásek, foto: veteran05

Zoran 2 pokračuje ve svém cyklu snímků mapujících život lidí na vesnici. Těžkými fotografiemi, kterými se vrací výtvarně, kompozičně i tematicky o nejméně půlstoletí nazpět vytváří důležitou interpretační vrstvu jistého společenského bytí. Fotografie nese název Vo vlastnom domove.

Klepněte pro větší obrázek
Vo vlastnom domove, foto: Zoran 2

A na závěr ještě jeden makrosnímek – Mlsouni od suggy jsou příběhem jedné jahody a komunity mravenců.

Klepněte pro větší obrázek
Mlsouni, foto: suggy
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Warm-up – o barvách a nejen jejich teplotě

Fotografie týdne: Warm-up – o barvách a nejen jejich teplotě

Jazykové pojmenování barev je zajímavým fenoménem. Podle jedné z teorií se do jazyka barvy přidávají postupně. Každý jazyk potřebuje mít diferenci mezi bílou a černou, později přidá červenou, pak zelenou a žlutou a šestá barva je modrá.

Lecia Oskar Barnack Award 2018 oznámila jména dvanácti finalistů

Lecia Oskar Barnack Award 2018 oznámila jména dvanácti finalistů

Fotografie týdne – o tom, že místo nemusí být vždy zeměpisné určení

Fotografie týdne – o tom, že místo nemusí být vždy zeměpisné určení

Otázka „Kde jsi?“ se na první pohled může zdát banální. Asi každý čtenář těchto řádků ví, kde se právě nachází, že sedí v kavárně, doma či v tramvaji. Jenže zde začíná první potíž. Být někde je vztažené k subjektu a jeho vztahu k okolí.

Sony World Photography Awards 2019 startuje

Sony World Photography Awards 2019 startuje

Mileniálové jako oběť technologického pokroku?!

Mileniálové jako oběť technologického pokroku?!

Jak zní fotografie? Odpoví vám projekt Sound Photography

Jak zní fotografie? Odpoví vám projekt Sound Photography

Fotografie týdne: Nadhled – s ním jde všechno snadněji

Fotografie týdne: Nadhled – s ním jde všechno snadněji

Nejdůležitější ctností pro život ve společenství lidí je nadhled. Co si pod ním představit? Předně je třeba říci, že mít nadhled neznamená být nezúčastněný nebo apatický. Nadhled není ignorací nebo nezájmem.

Po 45 letech končí Shutterbug s tiskem svého magazínu, zaměří se jen na web

Po 45 letech končí Shutterbug s tiskem svého magazínu, zaměří se jen na web