Pnutí mezi vztahem jednice a společnosti je v dějinách přítomno zcela od počátku. Kdo je důležitější? Koho upřednostnit? Kdo nese zodpovědnost? To jsou jen některé otázky, které nás při takto postaveném dilematu mohou napadnout
Známá biblická scéna popisuje, jak jeden ze žalobců Ježíše říká, že je přece dobré, aby jeden člověk zemřel za lid. Jeden člověk je přece méně než dva nebo celé zástupy, bylo by tedy správné ho obětovat. Toto kolektivistické pojetí morálky může být v mnohém problematické, ale je lákavé v tom, že umožňuje snadno řešit velké společenské problémy.
Primát společnosti není nepochopitelný. Jen málo kdo z nás by přežil delší dobu na pustém ostrově, člověk je tvor společenský a ostatně také ke svému rozmnožování – tedy prodlužování své existence – potřebuje druhé lidi. S ohledem na poznatky okolo dědičnosti bychom dokonce mohli říci, že čím bude společnost rozmanitější a pestřejší, tím by měla být zdravější (pokud nepočítáme přínosy kulturní či intelektuální, tak tento argument by měl jistě zaznít). Jakkoli kolektivní morálka není ve společenském diskursu preferovaná, je v jisté formě užívaná. Například omluvami papeže za upálení mistra Jana nebo třeba ústy německého presidenta vůči obětem koncentračních táborů. Jakkoli je zřejmé, že dané osoby za dané historické události nikterak osobně zodpovídat nemohou, je vnímané jako vhodné, když omluvu formují.
Na druhou stranu ani etika individualistická není prosta problémů. Pokud bychom měli uvažovat o člověku, jako o jedinci nezávislém na okolí, zcela od něj izolovanému, který s ním interaguje jen velice povrchně a vlastně nezaujatě, byly bychom v etice vyhraněného utilitarismu vlků z wallstreetu, pokud si můžeme půjčit tuto metaforu – nešlo by nám o nich víc, než o vlastní – čistě soukromé – blaho.
Cest, jak z tohoto pnutí ven je více. Jednu z možných variant nabízí například pragmatismus. Jedinec je v něm konstituován vazbami s okolím. Osobnost se utváří právě tím, jakým způsobem interaguje s druhými, jak se vyrovnává s vlivem prostředí. Někdy se v tomto kontextu hovoří o ekologickém paradigmatu. Člověk v něm neexistuje jen sám o sobě, ale ve vztahu ke svému prostředí.
Marko Rupnik rozlišuje mezi individuální a personální. Individuální odkazuje k onomu individualismu, jisté bezohlednosti a sobeckosti. Individualista je zahleděný jen sám do sebe. To je také faktor, který limituje jeho štěstí a růst. Personalista vnímá (silněji než pragmatik) existenci vlastního já a zodpovědnost za něj. Současně si je ale vědom toho, že osobnost utváří vztahy. Diferencuje tedy mezi osobou a osobností.
Snímek :(, jehož autorem je Balian, odkazuje k jistému zármutku nad zánikem. Co je smrt? Pro Individualistu absolutní konec, pro kolektivistu změna čísla v počtu populace. Pro ostatní cokoli mezi tím. Kamenné hlavy jsou bez naděje. Není nic, co v co by mohly doufat, co by mohlo vylepšit jejich životní úděl. Dokud je však člověk živ, naděje je to poslední, co mu zbývá. Jak píše ve své básni z vězení Jirous: „Píseň si zpívám jeden takt, s ďáblem se nesmí sjednat pakt“ a jinde „kdybych to nebral religiózně, bylo by mi zde věru hrozně“.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Snímek Na Křížovém vrchu nabízí pohled k barokním pramenům naší kultury. Snad žádný jiný sloh se nezapsal v českém prostředí ani tak výrazně stavitelsky, ani kulturně či společensky, kontroverzně. A přesto fotka ukazuje jeden z klíčových aspektů baroka – touhu zakoušet krásu, jako bychom už v nebi byli. Autorem snímku je xfiala43.
Na Křížovém vrchu, foto: xfiala43
A když už jsme u krásy, tak toto téma reflektuje také snímek Němý svědek prvních lásek ...., jehož autorem je veteran05. Mlčenlivá paměť místa, arteficiální biografie, prostor pro fantazii. To vše se fotograf snažil otisknout do svého lavičkového zátiší.
Němý svědek prvních lásek, foto: veteran05
Zoran 2 pokračuje ve svém cyklu snímků mapujících život lidí na vesnici. Těžkými fotografiemi, kterými se vrací výtvarně, kompozičně i tematicky o nejméně půlstoletí nazpět vytváří důležitou interpretační vrstvu jistého společenského bytí. Fotografie nese název Vo vlastnom domove.
Vo vlastnom domove, foto: Zoran 2
A na závěr ještě jeden makrosnímek – Mlsouni od suggy jsou příběhem jedné jahody a komunity mravenců.
Mlsouni, foto: suggy