DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Balkónová partitura aneb melodie ticha

O hře a pravidlech, která se mohou objevit uvnitř systému, o notách, které lze sbírat s otevřenýma očima dítěte. Zkrátka o tom, co vše se můžeme naučit díky několika paprskům slunce.

Hra je něčím, čím se člověk učí. Komenského škola hrou není chaotickou anarchií, za kterou je někdy schovávána, či odstraněním řádu. Možná spíše naopak. Komenský si totiž velice dobře uvědomuje, že hra je pro učení ideální nástroj. Spojuje pravidla, motivaci, smysl pro spravedlnost, lehkost a niternost.

Abychom si mohli zahrát hru, musíme se naučit její pravidla a nepodvádět. Proto jsou všichni tak pohoršeni tím, když se ukáže, že nějaký sportovec podváděl. Podvod znamená, že nehrál hru, a dokonce obvykle i to, že to těm ostatním úmyslně pokazil. Současně platí, že čím má hra přísnější a jasnější pravidla (a často také čím je komplikovanější), tím lépe si zahrajeme.

Když je člověk malý, učí se v podstatě pouze hrou, a to ještě velice speciální. Zatímco běžné hry jsme zvyklí hrát podle předem daných pravidel, která přichází jako něco z vnějšku, tak dětská hra je jiná. Její pravidla jsou konstruována samotným kontextem a situací, promítá se do ní fantazie, sny, pravidla se v ní tak objevují zevnitř.

Klepněte pro větší obrázek
Balkónová partitura, foto: babyvrba

Právě tato schopnost tvořit pravidla zevnitř systému je asi klíčovým poznávacím znamením těch, kteří jsou označováni jako hraví. Gamifikace, tedy přinášení herních prvků do situací, kde se běžně nevyskytují, pak jen dokládá to, že právě hra je pro řešení řady problémů nebo učení zcela zásadní činností. Ztratit schopnost hrát si je tak pro lidství netriviální problém. V tomto kontextu je také jasný koncept školy hrou, jde o školu, kde se učíme tak, jak je nám blízké a jak nás to baví. Pokud člověk nemá k učení se vlastní motivaci, tak se stejně nic nenaučí, i kdyby se učitel předřel.

Fotografie Balkónová partitura zachycuje myšlenkovou hravost autora. Snad na zdrobeném kování unifikované fasády s balkóny nebylo nic speciálního. Snad by bylo možné ji přejít bez povšimnutí jako jednu ze stovek jiných. A přesto, když na dům zasvítilo slunce, našel babyvrba v hlavě melodii, ono pravidlo zevnitř. Svým snímkem ukazuje, že tam někde venku je hra, kterou bychom měli hrát, protože je zábavná a pěkná. Ukazuje, že nalezená pravidla a vztahy umožňují odkrýt něco, co je pod povrchem věcí a nasadit si brýle, kterými vidíme svět skutečně jiný. To, co zachycuje ve hře, jinak sdělit nelze.

Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Potká se volavka, kontejner a metr. Takto nemusí začínat postmoderní vtip s absurdní zápletkou, ale právě takový je snímek shimmella z italského Janova. Hravý, lehký, s přesným okem. A důvod, proč nese název -3 je více než zřejmý.

Klepněte pro větší obrázek
-3, foto: shimmell

Ivan 76  si se snímkem Keď kvapka ožije. hraje s fantasií svou i diváka. Nechává ho přemýšlet, projektovat, rozpohybovat abstraktní objekt. Poutá k němu oči i mysl. Snímek je součástí širšího podobně koncipovaného cyklu.

Klepněte pro větší obrázek
Keď kvapka ožije foto: Ivan 76

Studí mě noha, zebe mě nos, protože v té zimě stojím bos... je fotografie s hravým lámáním obrazu, s lehkostí netradičního pohledu, která pěkně staví do protikladu dokumentaristickou faktografickou přesnost snímku a zkušenost člověka, který ví, že lampa se takto vlnit nemůže.

Klepněte pro větší obrázek
Studí mě noha, zebe mě nos, protože v té zimě stojím bos, foto: No21

Na závěr ještě jeden pohled na stéblo trávy od db strenického.

Klepněte pro větší obrázek
,, foto: db strenický
Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát