Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.
Zkušenost, že se tak děje, která je dána perspektivou, se ale v geometrii užít nedá. Jakkoli s ní máme běžnou, každodenní zkušenost a fotograf s ní musí počítat skoro vždy, tím rozhodujícím argumentem pro to, co se děje v nekonečnu, není.
A pak je tu ono samotné nekonečno. Antická filosofie či scholastika přišly s názorem, že nekonečna je záhodno dělit na dva druhy – aktuální a potenciální. S těmi potenciálními většinou velké problémy nejsou, protože se neaktualizují. Ty aktuální je pak třeba nějak vhodně ošetřit. Ostatně i klasická fyzika s nekonečnem běžně pracuje a fyzikální zákony se na nekonečných škálách chovají zvláštně. Ale příroda se nekonečnu vždycky nějak vyhne.
Nekonečno může v člověku vyvolávat úžas i jisté leknutí. Je zajímavé, že lidé, kteří s nekonečnem mají nějaký problém si jej většinou chtějí nějak představit. Právě ona představa je pak něčím, co je myšlenkově natolik zajme, že se nejsou schopni s nekonečnem nijak vypořádat. Naopak lidé, kteří s ním často pracují, si na něj docela snadno zvyknou. Není to číslo, jako každé jiné, chová se jinak, ale i tak se s ním dá běžně počítat, manipulovat, přemýšlet o něm.
Snímek Cesta nabízí pohled na dvě rovnoběžky – jedna je definovaná druhou, zdá se, že se protínají v nekonečnu, které ale není příliš daleko, jakkoli je ponořené do mlhy. Šálí nás smysly i mysl, vidíme svět v perspektivě, ale to, jak se má skutečně – věčně, neměně, geometricky – je nám dostupné jen skrze racionální úvahy.
Dívka na cestě jako by se do potenciálního nekonečna nořila. Sleduje možnosti své volby, ukazuje, že cesta není nikdy zcela konečná. Ať dojde kamkoli, bude mít silnice stále dvě postranní čáry, nikdy do nekonečna nedojde, nikdy se mu ani nepřiblíží. Pokud se ona změna neodehraje někde v její hlavě.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je KUbajsz k barevně i kompozičně zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
... a kdo mne přijme .... Tato novozákonní maxima je námětem snímku, na kterém jde žena do kostela. Snad již zvoní zvony, snad jde již po sté. Vedle sebe jsou hned dva a ona jistě ví, který je ten „její“. A možná se ptá, co znamená přijmout sebe samu, co znamená přijmout druhého. Autorem snímku je Sanju.
... a kdo mne přijme ..., foto: Sanju
Jokr7 pokračuje ve svém tradičním pouličním focení, hledání kontextů, situací a lidí. Snímek dnes jen psí je doslova přeplněný náměty, údivy, situacemi a obrazy, kterým se lze věnovat. A autor nechá diváka se ujíst. Snad jen s onou psí nápovědou.
dnes jen psí, foto: jokr7
březová VI se věnuje tématu, které má nespočet obrazových variací z minulého a předminulého století i fotografického ztvárnění. Přesto je dílo od Sunbird milé, barevně zajímavé, s nevšední impresí.
březová VI, foto: sunbird
Na závěr ještě jeden snímek. Nedělní. A neodvolám... od No21.
A neodvolám..., foto: No21