DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: como te gusta el blues perezoso

Z hodin na Fakultě informatiky si vzpomínám na rýmovačku vyučujícího programování: „Kdo má dobrý vkus, programuje v C++, kdo má vkus slabší, tomu Cčko stačí.“ Tato jednoduchá veršovánka ukazuje, jak problematické je to s vkusem.

Vkus, jako vytříbený cit na kvalitu či estetiku, není něčím samozřejmým – každý ho získáváme postupně svou životní zkušeností. Je přitom zajímavé, že jde o jednu z mála oblastí, kde se ve společenském diskurzu silně prosazuje pragmatismus, jako filosofický směr určující to, jak o vkusu uvažujeme.

Vkus není, řekli bychom s Williamem Jamesem, něčím, co by bylo možné přirovnat ke stavbě domu z cihel. Nejde o aditivní veličinu s jasně danými a již na věky neměnnými kameny, stavbu, od které je možné odejít a zase se k ní vrátit.

Se vkusem se to má jinak. Každá naše zkušenost je vetkávána do sítě vztahů těch předchozích, můžeme ji reflektovat, asociovat k dalším. Zde platí, že dvakrát se do jedné řeky nevstoupí, i stejný fenomén bude v časovém odstupu nahlížený jinak a bude dávat člověku značně odlišný vjem. Zde je také pramen toho, že naši síť vkusu můžeme jemnocitně zkvalitňovat a rozvíjet, krmit skutečnou kvalitou, ale také poměrně snadno pokazit nebo zcela nechat upadnout.

Také je jasné, proč může mít vkus každý jiný – nikdo nemá dvě stejné zkušenostní sítě, nemá stejné vnímání barev a chutí, stejně dobrou nebo selektivní paměť, stejnou hormonální rovnováhu. A tak se vkus může individuálně barvit a strukturovat, dle biografie každého jedince.

Klepněte pro větší obrázek
como te gusta el blues perezoso, foto: rudych

Fotografie je obvykle vnímaná jako jisté zachycení části skutečnosti. Možná ne objektivní, celistvé a nepokřivené, ale do velké míry právě v realitě opřené. Fotoaparát neprodukuje nic jiného, než co mu dopadající fotony o vhodné vlnové délce umožní. Snímek como te gusta el blues perezoso je ale jiný. Rudych nabízí svůj nezaměnitelný výtvarný i kompoziční rukopis, který se opírá o specifické vidění světa a jeho subjektivní interpretaci, která se zpětně promítá do toho, jak daný snímek vypadá.

Ať už si pohodu nebo dovolenou představuje člověk jakkoli, tak Rudych volí specifický způsob, jak se o své prožívání podělit. Současně dává také jasnou a srozumitelnou nabídku – jak vnímáme svět my? Do jakých barev bychom ho rádi oděli?

Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.

Ten co nevede až... otevírá prostor pro fantazii – kam si každý stavíme žebřík? Kam bychom chtěli vystoupat? Výše zmiňovaný James by asi podotknul, že s každým schůdkem bychom žebřík měli přestavět – uvidíme dále, zahlédneme nové možnosti. To ale neznamená, že by člověk neměl začíst s výstupem. Naopak, pragmatismus je akce. Autorem snímku je Balian.

Klepněte pro větší obrázek
Ten co nevede až..., foto: Balian

Výtvarně ne zcela dotažený či zdařilý snímek, ale obsahem určitě zajímavý nese název ... a jeho autorem je asile. Ukazuje kříž, který se sklání k mouše. Nebo kříž, který se hroutí pod tíhou času a světa?

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: asile

Do světa nebezpečí zve promart. Nabízí černobílý snímek s potápěči a žralokem v dynamicky poetické nebezpečně přitažlivé atmosféře, s očekávatelným názvem – Čas na oběd.

Klepněte pro větší obrázek
Čas na obed, foto: promart

A když už jsme u toho strašení, tak může jistě potěšit i dobrý postřeh od babyvrba – Klášterní zjevení.

Klepněte pro větší obrázek
Klášterní zjevení, foto: babyvrba
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

:-D Dekuji velmi za vybrani mojeho vytvoru … Rudy Chorvat 10. 7. 2018, 18:34

Další podobné články

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.

Zkázonosné selfie. Návštěvnice muzea poškodili obrazy Dalího a Goyi

Zkázonosné selfie. Návštěvnice muzea poškodili obrazy Dalího a Goyi