Z hodin na Fakultě informatiky si vzpomínám na rýmovačku vyučujícího programování: „Kdo má dobrý vkus, programuje v C++, kdo má vkus slabší, tomu Cčko stačí.“ Tato jednoduchá veršovánka ukazuje, jak problematické je to s vkusem.
Vkus, jako vytříbený cit na kvalitu či estetiku, není něčím samozřejmým – každý ho získáváme postupně svou životní zkušeností. Je přitom zajímavé, že jde o jednu z mála oblastí, kde se ve společenském diskurzu silně prosazuje pragmatismus, jako filosofický směr určující to, jak o vkusu uvažujeme.
Vkus není, řekli bychom s Williamem Jamesem, něčím, co by bylo možné přirovnat ke stavbě domu z cihel. Nejde o aditivní veličinu s jasně danými a již na věky neměnnými kameny, stavbu, od které je možné odejít a zase se k ní vrátit.
Se vkusem se to má jinak. Každá naše zkušenost je vetkávána do sítě vztahů těch předchozích, můžeme ji reflektovat, asociovat k dalším. Zde platí, že dvakrát se do jedné řeky nevstoupí, i stejný fenomén bude v časovém odstupu nahlížený jinak a bude dávat člověku značně odlišný vjem. Zde je také pramen toho, že naši síť vkusu můžeme jemnocitně zkvalitňovat a rozvíjet, krmit skutečnou kvalitou, ale také poměrně snadno pokazit nebo zcela nechat upadnout.
Také je jasné, proč může mít vkus každý jiný – nikdo nemá dvě stejné zkušenostní sítě, nemá stejné vnímání barev a chutí, stejně dobrou nebo selektivní paměť, stejnou hormonální rovnováhu. A tak se vkus může individuálně barvit a strukturovat, dle biografie každého jedince.
como te gusta el blues perezoso, foto: rudych
Fotografie je obvykle vnímaná jako jisté zachycení části skutečnosti. Možná ne objektivní, celistvé a nepokřivené, ale do velké míry právě v realitě opřené. Fotoaparát neprodukuje nic jiného, než co mu dopadající fotony o vhodné vlnové délce umožní. Snímek como te gusta el blues perezoso je ale jiný. Rudych nabízí svůj nezaměnitelný výtvarný i kompoziční rukopis, který se opírá o specifické vidění světa a jeho subjektivní interpretaci, která se zpětně promítá do toho, jak daný snímek vypadá.
Ať už si pohodu nebo dovolenou představuje člověk jakkoli, tak Rudych volí specifický způsob, jak se o své prožívání podělit. Současně dává také jasnou a srozumitelnou nabídku – jak vnímáme svět my? Do jakých barev bychom ho rádi oděli?
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Ten co nevede až... otevírá prostor pro fantazii – kam si každý stavíme žebřík? Kam bychom chtěli vystoupat? Výše zmiňovaný James by asi podotknul, že s každým schůdkem bychom žebřík měli přestavět – uvidíme dále, zahlédneme nové možnosti. To ale neznamená, že by člověk neměl začíst s výstupem. Naopak, pragmatismus je akce. Autorem snímku je Balian.
Ten co nevede až..., foto: Balian
Výtvarně ne zcela dotažený či zdařilý snímek, ale obsahem určitě zajímavý nese název ... a jeho autorem je asile. Ukazuje kříž, který se sklání k mouše. Nebo kříž, který se hroutí pod tíhou času a světa?
..., foto: asile
Do světa nebezpečí zve promart. Nabízí černobílý snímek s potápěči a žralokem v dynamicky poetické nebezpečně přitažlivé atmosféře, s očekávatelným názvem – Čas na oběd.
Čas na obed, foto: promart
A když už jsme u toho strašení, tak může jistě potěšit i dobrý postřeh od babyvrba – Klášterní zjevení.
Klášterní zjevení, foto: babyvrba