DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: CXI

Úvahy na tím, co je prostor a jak jej může člověk vnímat, provázejí lidstvo již poměrně dlouho dobu. Ať je povaha prostoru jakákoli, fotograf s ním pracovat musí a běžně také pracuje.

Zřejmě první ucelenější teorii o prostoru představil Aristoteles, který jej spojil s tělesy. Prostor je jejich bezprostřední okolí (třeba kam mohou „dohlédnout“) a dále nemá smysl o něm uvažovat. Takto pojatá koncepce prostoru mu dává dva základní významy. Předně mohou tělesa někde být a pak se také mohou pohybovat. U jiných, zvláště pozdějších filosofů, pak nacházíme pojetí druhé, které silně propagovali Descartes a Newton – prostor je jevištěm, na kterém se odehrávají různé události, pohybují se na něm tělesa nebo v něm plyne čas. Není tedy vázán na konkrétní objekty, ale je čímsi základním a absolutním.

Zajímavý je pak v tomto kontextu také přístup moderní fyziky, která vnímání prostoru velmi změnila – od relativistických efektů spojených se zakřivením prostoru, který má za následek pád představy o vesmíru s eukleidovskou geometrií, až po zvláštní chápání prostoročasu v kvantové fyzice, ve které objekty nejsou tak ostré, jak by se nám na první pohled mohlo zdát na základě naší běžné denní zkušenosti.

Úplně jiný přístup k času nabídnul Kant, který si položil otázku jinak – jak je možné, že člověk může poznávat věci. Odpovědí mu bylo, že musí mít vrozené představy o tom, co to je čas a prostor. Ač byla tato myšlenka často zpochybňována, v posledním roce se na základě výzkumů mezi indiány v Amazonii vrátila do kurzu – i oni, kteří o prostoru jako abstraktní kategorii nikdy nepřemýšleli, mají základní geometrické představy.

Tím se ale možnosti pohledu na povahu prostoru nevyčerpávají. Zcela jiné hledisko totiž budou akcentovat umělci. Podíváme-li se na pojetí Berniniho práce s prostorem – například v Římském kostele svatého Ondřeje – zjistíme, že je zcela mimo filosofické a přírodovědné debaty a úvahy. A myslím, že právě takový pohled je pro umělce signifikantní. Uvažovat o prostoru, jako předmětu své činnosti a snažit se jej využít pro tvorbu scény, která divákovi něco zdědí.

Touto cestou se vydal také Luboš Blažek, který svojí sérií fotografií ukazuje prostor v nevšedním, až monumentalistickém pohledu umělce. Tak jako na snímku CXI., který je dnešní fotografií týdne.

Klepněte pro větší obrázek 
CXI. (foto: Luboš Blažek)

Také Peter Cakovský si drží dlouhodobě svůj styl a jednoznačný rukopis snově vypadajících snímků, jako je RainMan, který výborně spojuje fotografii a počítačovou grafiku.

Klepněte pro větší obrázek 
RainMan (foto: Peter Cakovský)

Eva Skaláková nabízí zajímavý pohled na střelce na snímku Nestřílejte i s krátkou informací o tom, co si o něm myslí. Je ukázkou toho, že i v běžném dni můžeme kolem sebe objevit řadu věcí, které budou paradoxní a zajímavé. Stačí se jen dívat.

Klepněte pro větší obrázek
Nestřílejte (foto: Eva Skaláková)

První září může být pro mnoho školáků silně traumatizujícím datem, ze kterého mají strach či obavy. Jsou totiž lidé, kteří do školy nechodí rádi. A právě alegorii na jednoho z nich vytvořil Paklík na fotografii 1. září.

Klepněte pro větší obrázek 
1. září (foto: Paklík)

A na závěr snímek, který připomíná blížící se podzim. Nese název Písečná duna a jeho autorem je Soni. Jakékoli komentáře jsou zde zbytečné, stačí jen mlčet a dívat se.

Klepněte pro větší obrázek 
Písečná duna (foto: Soni)
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

A Jeřábek explodoval *pop*. :D Dobrý výbě… Daemonius 7. 9. 2011, 12:03

Další podobné články

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus.

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Co je to čas? Dokud se mne na to nikdo nezeptá vím to, ale jakmile mám odpovědět, uniká mi to. Tak nějak by bylo možné parafrázovat slavný výrok, jehož autorem je Aurelius Augustinus.

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Podle Jana Patočky mají slova svět a světlo společný etymologický, ale také především myšlenkový, kořen. Svět je to, co je osvětlené, co se nám zjevuje, co můžeme poznat.

Fotografie týdne: Brázdy – O plánech, setí a hledění budoucnosti

Fotografie týdne: Brázdy – O plánech, setí a hledění budoucnosti

Pole je symbolem úrody a jisté emancipace člověka. Tím, že k nomádskému způsobu života přidal stavění obydlí a současně začal obdělávat půdu, tak vytvářel první kulturní strukturu a první města.

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.