Snění bylo vždy tématem hovoru, náboženských zkušeností, ale postupně také zájmem psychologů. A přesto se stalo v prvé řadě nevyčerpatelnou studnicí umění. Náboženské rysy spánku jsou všeobecně známé a můžeme si dovolit zkratku, že jde o jistý význačný prvek téměř všech náboženství.
A to jak ve smyslu snu prorockého, kdy je transcendence spojena s povinností hlásat zjevení nebo slovo dále, tak také v rovině osobní mystiky. Martin Buber sestavil pozoruhodné dílo s názvem Extatická vyznání, ve kterém krásně ukazuje, že intimní náboženská zkušenost mystika, jenž má ke snu velice těsný vztah, je nábožensky univerzálním (invariantním) zážitkem.
V psychologii je studium snu spojené především s Freudem a jeho tradicí, ale lze se setkat také s výzkumy novějšími, které se snaží sny kategorizovat, klasifikovat, zkoumat; sledují, kdy se v nich uplatňuje dlouhodobá a kdy krátkodobá paměť, neurologové sledují aktivity jednotlivých částí mozku, studuje se snění při nemocích nebo jeho role při řešení problémů a při učení. Psychologie a kognitivní vědy tedy ze snu udělaly méně příběh a více pole pro analytická zkoumání jeho dílčích aspektů, jak ostatně ukazuje pozoruhodné kompendium Alice Robbové s prozaickým názvem Proč sníme? Síla transformace naší noční cesty.
Lidová tvořivost pak celkem přirozeně dává snění, jako jistému specifickému stavu lidského bytí, které je spojené s nevědomím, charakter jisté pověrčivosti v konstituci snářů, tedy jistého mechanického přepisu jednotlivých prvků snu do budoucích skutečností. Sen je v takovém pojetí deterministické literární dílo, které stačí jednoduše interpretovat a máme v moci budoucnost. Ve skutečnosti taková představa něčím navazuje na antickou tradici snů hrdinů, ale také dobře kopíruje religionistickou i psychologickou stránku problému, byť v obrysech poněkud obhroublých. Snad bychom mohli s Michalem Altrichterem říci, že k subtilním existencionálním otázkám přistupuje lidové vykladačství s jemností ontologického bagristy.
Je zde ale ještě jedna oblast, totiž oblast umění. Nelze říci, že by se tématika snů neobjevovala v dílech renesančních či barokních, ale je snad jedním z dědictví zájmu o sny surrealistická tradice, která nezobrazuje sny očima fyzicky se zjevující reality, ale usiluje o to sen užít jako hermeneutický klíč, kterým lze přistupovat často k velkým problémům lidského bytí či existence samotné. Sen je metaforou, jenž je zakořeněna v lidské tělesnosti (zde lze vidět styčné plochy s Jamesem či Lakoffem), něčím, co ukazuje svět zjevovaný člověku novou perspektivou.
Umění najednou otevírá dveře do světa zcela nových kategorií a jazykových schémat, popírá nezpochybnitelná pravidla, změkčuje tvrdé, rozechvívá statické, odkrývá usazené, zneklidňuje jisté. Sen je najednou cestou k vyjití z vlastní formální vážnosti a svázanosti, ze světa nalinkovaného, o kterém víme vše, do naprosté nejistoty zážitku, který je spojen s naší vlastní myslí i tělesností.
Fotografie Dalího Podzim ukazuje, jak lze pomocí snu roztančit či nově interpretovat svět kolem nás. Sen zde není něčím formálně odděleným od skutečnosti, není žádné tady a tam. Existuje pouze integrální jednota bytí, sen a bdění se setkávají v osobě.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Miloš Kostka k mimořádně pozoruhodné plotní studii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Cinkání skleněnek je pěknou abstrakcí, hrou barev a tvarů, do kterých je možné promítnout cokoli. Jako při cestě pouští, nechat zrnka písku odpočítávat vlastní myšlenky na cestách, tak také snímek od MiaSia nabízí možnost si do monád myšlenek (kuliček) něco vložit.
Cinkání skleněnek, foto: MiaSia
Odcházení nemusí být jen motivem slavné Havlovy hry, ale také reflexí vhumanika. Nikdy nevíme, jak věci, které začínáme dopadnou. A přesto se do nich musíme pouště vždy znovu a znovu, s maximální vervou, energií i pokorou. Jinak máme jistotu, že nedopadnou.
odcházení, foto: vhumanik
Jindy naopak, může mít naše bytí Vzestupné tendence... – v tradici civilismu a vitalismu, s optimismem fenomenologů, můžeme neustále růst a směřovat ke stále se proměňujícímu já. Já pro ně není stavem, ale procesem, ustavičným in fieri. To nám na svém snímku ukazuje sysho.
Vzestupné tendence, foto: sysho
A na závěr ještě jedna rudě oděná abstrakce – What Will This Evening Bring Me This Morning, která nese nezpochybnitelný rukopis Rudycha.
What Will This Evening Bring Me This Morning, foto: rudych