Hannah Arendtová ve své knize Vita Activa rozlišuje dva druhy práce či činností. Ten první lze označit za práci člověka, celého jeho těla, času a bytí. Jde o práci, jejímž jediným cílem je obživa, práci, kterou vykonáváme z nutnosti.
Je přitom poměrně lhostejné, zda jde o nutnost ekonomickou, sociální nebo psychologickou. Není v ní svoboda, a tedy ani tvořivost. Aristoteles jde dokonce tak daleko, že tuto práci označí za natolik problematickou, že otrokům nepřizná substanci člověka. Otrok má jen práci svého těla, pracuje z nutnosti, bez svobody. Může se stát člověkem, ale člověkem během svého otroctví není.
Druhou oblastí práce je to, co se označuje jako homo faber, člověk pracující a činný. Aktivně jednající proto, že sleduje nějaký cíl, proto, že chce. Jeho primárním cílem není uživení se, ale tvoření. Také tento druh práce může být problematický, protože člověka redukuje na pracovní nástroj, na zdroj produktivity, kvantifikovanou veličinu. Avšak pohledem dnešního člověka jde zřejmě o koncept, kterému se většina z nás blíží. Tu více, tu méně.
Arendtová upozorňuje, že proti homo faber lze položit důležitý argument – štěstí nebo radost. Jde o pojmy, které jsou člověku, jako objektu, který pracuje rukama, nikoli celým tělem, cizí, odvádějí ho od jeho vlastní činnosti. A přesto po nich touží. Tím dostává samotný koncept do jistého pnutí nebo sváru, který není možné snadno vyřešit.
S nástupem novověké vědy došlo k tomu, že vita activa, tedy činný život spojený s prací a aktivitou zcela vytlačil život kontemplativní. Věda se soustředí na zasahování do světa, na interakci s přírodou, na změnu chodu světa. Kontemplativní, do sebe obrácený život v tichosti, je sice něčím, co mnohé láká, ale chybí pro něj opora právě ve zmíněných kategoriích produkce a produktivity.
Když Josef II. rušil některé řády – právě nikoli apoštolské ale kontemplativní – argumentoval stejně, totiž tak, že k ničemu rozumnému nepřispívají. Paradoxem dějin je možná to, že v ateistickém českém prostoru mají řády aktivní ve světě problém s nedostatkem zájemců o řádový život, ale rozjímavých řádů (a nutno říci, že asketických a přísných) se odliv zájemců netýká. Osvobodí se člověk z homo faber?
Snímek . ukazuje muže na zabíjačce. Starého, již po mnohokráte tuto činnost opakujícího, ale přesto radostného, ponořeného do práce. Nejde mu ani o obživu, ani o artefakty, které ho přežijí. Pracuje soustředěně a radostně. Dělá to, co ho těší, při čem si může odpočinout, být užitečný, mít zážitek.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Balian a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších fotografií uplynulého týdne.
m.time nabízí snímek ještědská IV, na kterém si hrají psi. Respektive – hra, je činností, spojenou s člověkem, a právě žena na snímku celou hru řídí, prožívá a zakouší. Děje se skrze ni a pro ni.
ještědská IV., foto: m.time
blízká setkání od Paklika jsou fotografií dvoubarevnou, interpretací otevřenou, kompozičně zajímavou. Ukazuje na to, jak složité je vlastně se s někým setkat. Vidíme jen stín, pár světel a … zbytek zůstává zahalený ve tmě a zjevuje se jen velmi postupně a neúplně.
blízká setkání., foto: shimmel
Po delší době se v galerii objevil také obrázek s výraznou a jasnou fotomontáží. Záměrně uměle komponovaný, tvořený po částech. Autorem snímku O vzdálenostech je suggy.
O vzdálenostech, foto: suggy
Uhler nabízí fotografii místa, které je z jeho tvorby známá z jiných ročních období v zimě – sníh nahradil černou zem, listí zmizelo, jen kaplička stojí dál. Fotografie nese název sv Barborka v zimě.
sv.Barborka v zimě, foto: uhler