DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Environmentální riziko

Moderní věda byla od sedmnáctého do začátku dvacátého století založena na neoblomném přesvědčení, že existuje jasná diference mezi poznávajícím a poznávaným, mezi subjektem a objektem.

Svět je možné rozdělit na jednotlivé elementy, každému z nich přisoudit substanci či samostatnou existenci a studovat je vlastně odděleně. Tento model je vědecky velice efektivní a praktický. Jakkoli již sto let má své jisté limity či trhliny, jde stále o přesvědčení, které technici i mnozí přírodovědci zastávají téměř jednotně.

Druhé paradigma se často označuje jako ekologické – jednotlivé objekty jsou v něm silně provázány, ovlivňují se, závisí na sobě. Jistě je možné říci, že novorozenec existuje sám o sobě, ale jak dlouho by bez pomoci ostatních přežil? Jeho existence je vratká a závislá bytostně na druhých. Dnes by skoro nikdo z městských obyvatel západního světa nepřežil v džungli nebo na pustém ostrově příliš dlouho bez pomoci ostatních nebo alespoň techniky.

Jan Sokol často zdůrazňuje, že se člověk již neživí zemědělstvím, ale druhými lidmi. Pěstováním či chovem se skutečně zabývá asi jen každý dvacátý člověk a nejméně každý druhý je živ z peněz, které získává od druhých lidí. Ekologické paradigma, které zdůrazňuje svět s druhými jako prostředí, které utváří naše bytí, zde získává jasné obrysy. Ernest Hemingway tuto skutečnost rámuje dokonce názvem své slavné knihy – Komu zvoní hrana – je otázka s odpovědí, že osud každého jedince je věcí celého lidstva. Čisté oddělení subjektu a objektu, tak praktické pro vědu u člověka a jeho vztahů nemůže fungovat.

Klepněte pro větší obrázek
Environmentální riziko, foto: Balian

Snímek Environmentální riziko právě s tímto Hemingwayovým konceptem pracuje. Tři komíny kdesi v dáli by mohly působit jako cosi, o co nemá smysl se příliš zajímat. Člověk by měl především tím, co je těsně kolem něj, jednat lokálně. Autor snímku ale ukazuje, že je nutné vidět globálnější perspektivy. A dva po stranách stojící komíny se nemohou tvářit tak, že se jich problém netýká. Jsou fyzicky uvězněny ve čtvercové kompozici, v rozvrhu, ze kterého není úniku. Jakoby chtěl navázat na lidové rčení, že do pekla jde každý sám, ale do nebe jen společně.

Gratuluji autorovi, kterým je Balian k zajímavému a kompozičně i obsahově netradičnímu snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Snímek Blízká setkání třetího druhu ukazuje, že makrofotografie nemusí být jen dech beroucím sterilním dokumentaristickým počinem, ale že její součástí může být jistá poezie, interpretace, kterou nabízí fotograf. Snímek pak slouží jako určitá brána pro vstup do nového světa fantasie. Autorem je Auge.

Klepněte pro větší obrázek
Blízká setkání třetího druhu, foto: Auge

Fotografie z expozice Karla Kryla v Kroměříži nesoucí název stůl pro Veličenstvo Kata, který pořídil Vhumanik, zaujme na první pohled jak expresivností celé scény, tak také zajímavým barevným a technických zpracováním, které právě emocionální zážitek umocňují.

Klepněte pro větší obrázek
stůl pro Veličenstvo Kata, foto: vhumanik

Kamar1 zachycuje pár osob, jdoucí na procházku s kočárkem. Pomíjivost okamžiku a změna – ze svobodného člověka na rodiče, z dítě na dospělého, z potence na akt – je ilustrována tekoucí řekou, která je sice stále stejná, ale současně neustále jiná a nová. Fotografie na procházce, právě tuto skutečnost zachycuje v rozvlněnosti vodní hladiny.

Klepněte pro větší obrázek
na procházce, foto: Kamar1

Na závěr ještě snímek určený především milovníkům technicky více upraveným fotografiím – Jarní vody III od Mikes70.

Klepněte pro větší obrázek
Jarní vody III, foto: Mikes70
Další článek




celkem 3 komentáře

Nejnovější komentáře

Bylo by to velice zajímavé čtení. Jen prosím… Petr 12. 5. 2016, 13:15
Pánu autorovi idú tieto úvahy veľmi dobre. A… Ja 12. 5. 2016, 13:03
To by mě strašně zajímalo jestli autor skute… Petr 12. 5. 2016, 09:22

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?