DIGIarena.e15.cz

Fotografie týdne: Fták

Jednou z věcí, která se satelitním městečkům kolem metropolí vyčítá, jsou vysoké ploty, za které není vidět a často si bez nich obyvatelé nedokáží dům představit. Snaží se izolovat se od vnějšího světa, postavit mezi sebou a ním zeď.

Pokud k takovému kroku přistoupí jeden člověk, je to obvykle směšné, pokud se tak neděje v nějaké umělecky citlivé oblasti. Pokud ale více, mění se městečko na vězení či zvláštní ubikační tábor.

Člověk může být uvězněn do prostorů, které si sám postaví, ale také do vězení, ze kterého není úniku po zemi. V koncentračních táborech jsou jen ploty a zdi, ale zůstává volné nebe. Pták je tak relativně přímočarým symbolem volnosti. Může se vznést, překonat všechny pozemní překážky a letět si kam, chce.

Otázkou je, zda totéž nemůže také člověk. Pokud čteme příběhy lidí, kteří přečkali vězení a koncentrační tábory, můžeme snadno nahlédnout, že jedním ze společných rysů byla schopnost létat. Nikoli fyzicky, ale mentálně. Tedy, že měli ideu, touhu, pro kterou chtěli žít, kterou jim nebylo možné odcizit, podobali se ptákům, které neomezují ploty a zdi, nenechají se uvěznit a letí si, kam chtějí. Známé přednášky ve věznicích během draní peří, ale i jiné formy intelektuálního života jsou toho důkazem. A jistě byla potřeba i jistá dávka štěstí a příznivé subjektivní charakteristiky.

Klepněte pro větší obrázek
Fták, foto: liil3

Snímek Fták zachycuje ptáka, který sedí na dvou vrstvách plotu, aniž by mu to vadilo. Sedí a rozhlíží se, sleduje, co se kolem děje, rozhlíží se, kam by mohl letět dál. A zdá se, že to, co by se člověku mohlo jako překážka jevit, tak on vnímá jako místo odpočinku. Ukazuje, že pokud se na svět díváme z jeho perspektivy, vypadá zcela jinak. Snad menší a svobodnější.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je liil3 k technicky, kompozičně i barevně výborně vyladěné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Nejmil pokračuje svými snímky slečen a mléka. Tentokráte Milkiller působí, jako pracovní porada či vstupní pohovor. A autor snímku nechává na fantazii diváka, kdo koho přijímá, kdo je nadřízený a kdo musí poslouchat. Vztah člověka a mléka je zajímavý také obecně biologicky – téměř všichni savci po odstavení přestávají mít schopnost trávit laktózu, ale od neolitické revoluce tuto schopnost člověk udržuje. Je to zřejmě poslední velká genetická změna, kterou náš biologický druh prošel.

Klepněte pro větší obrázek
Milkiller, foto: nejmil

Připomínka toho, že je léto. Takovým způsobem působí snímek Pozdrav z pekla od dragolise, který spojuje vodu, žár a člověka do jednoho výtvarného celku.

Klepněte pro větší obrázek
Pozdrav z pekla, foto: dragolis

Parallel worlds kombinuje emoci cestovatele s dokumentaristickým přístupem. A tento subjektivní zážitek Marcel Koláček přenáší do vlakové fotografie.

Klepněte pro větší obrázek
Parallel worlds, foto: MarcelKolacek

Na závěr ještě jeden snímek, téměř hororového provedení, který nese název Poslední přání... a jeho autorem je sysho. Pracuje s plátnem a stínem, což dohromady vytváří poměrně kompaktní, myšlenkově sevřenou scénu, kterou se divák může nechat s radostí postrašit.

Klepněte pro větší obrázek
Poslední přání, foto: sysho
Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Je neskutečné, co všechno se dá napsat k jed… Grimjaur 24. 8. 2016, 12:35

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?