Ulice je prostorem velice zvláštním. Tomáš Akvinský definuje tmu, jako nedostatek světla. Mohli bychom se na ulice dívat velice podobně – jsou nedostatkem domů ve městě? Středověká města měla k ulicím podobný vztah.
Místa bylo málo, nezbývalo než jím šetřit a města stavět co nejblíže u sebe. Ulice byla místem nebezpečí, prostorem, kam byly vyhazovány odpadky a splašky.
Ani osvícenství nebylo k ulici o mnoho přívětivější, když život jako takový se odehrával uvnitř staveb a na ulicích bylo to, co nebylo hodno rozumu, něco, co ho mohlo tak nejvýše ohrožovat – lupiči, opilci, nemocní, žebráci, prostitutky. A tento narativ jako by převzalo i dlouhé století s tím, že se po ulicích můžeme potloukat a ztrácet na nich čas, chudé děti si na nich hrají, jako by šlo o výraz nejhlubšího sociální pádu a nouze. Děti ulice jsou něčím drsným a nehodným úcty či jemnocitu.
A přesto jsou to ulice, které nesou jména, nikoli většinou samotné domy. Jsou to ony, kdo tvoří tepny města. To, jak kvalitní jsou domy uvnitř, je svým způsobem druhotné, může jít o záležitost osobního vkusu, o něco, co nás jen málo omezuje. Ale pro život měst jsou zcela určující ulice – nejde jen o „dobrou ulici“ nebo „drahou ulici“, ale o prostor, ve kterém se odehrává sama podstata města – pohyb, společenství, blízkost, možnost přesunu a otevřenost. Město je městem právě proto, že v něm lidé nejsou uzavřeni ve svých domech.
Ulice jsou médium městského bytí, vlastně téměř stejné již stovky let. Mění se možná jejich povrch, rychlost, kterou se po nich dopravujeme je ale do velké míry stejná, především, pokud jdeme pěšky. Pěší chůze může být zajímavým prostoupením se do časů dávno minulých, můžeme vidět to samé, co před námi zahlédli tisíce očí. Ulice přitom procházíme stále stejným tempem, stále stejně se můžeme setkávat, rozhlížet, dívat kolem sebe. Není mnoho jiných prostor, kde v pohybu můžeme bez přestání vnímat totéž.
O Kantovi se říká, že chodíval na procházky po Královci každý den, ve stejnou hodinu, stejnou trasu. Tyto pohybové vzorce, oblíbené zkratky a uličky, to vše dohromady tvoří něco, co bychom mohli označit jako mentalitu města. To, kde se zastavíme, kudy a kam se vydáme, kde se srocujeme a kde se kocháme, kde odpočíváme a kde se jen tak zamyšleně bloumáme. To vše je vepsáno do ulic. Nejsou jen prostředím transportu, ale autentickým veřejným prostorem.
To, že dáváme ulicím jména není jen tak. Uvědomění si, že jméno náleží nikoli domu, ale ulici, představuje zásadní přelom v uvažování o městě, jako o celku. Mít jméno, znamená disponovat jedinečností a subjektivitou, mít nárok na jedinečnost, péči, zájem. Jen ten, kdo má jméno, může vstoupit do dialogu s druhým. Město pojmenováním ulic nevyjadřuje úctu známým osobnostem nebo nekonzervuje události a profese, ale vdechuje samo sobě život ve společenství.
Pohyb ve městě je najednou mnohostí všech cest, všech lidí, všech jejich vzorců. V Nietzscheho pojetí času se město jako celek uskutečňuje tady a teď ve věčně zpřítomněné bytostné minulosti. Město je plné svých dějin a tato jeho dějinnost uchvacuje každého, kdo do něj vstupuje. S Janem Patočkou bychom mohli říci, že město je tím, co člověku vtiskuje pečeť dějinnosti.
A právě tuto složitou myšlenkovou strukturu zachycuje snímek giraffe street od Josefa Jeřábka, který snímkem současně otevírá svojí širší myšlenkovou fotografickou reflexi uplynulého měsíce. Zve k pohledu na dějinnost, která se jako stíny mihotá v ulicích, která rozráží plánované struktury prostoru a času a vybízí k nové konstituci toho, co bychom mohli označit jako život v dějinnosti.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Z čeho že se vlastně skládá pojem „Tatínkova modrá princezna.“? Rosta77 odpovídá snímkem z galerie, který ukazuje dekompozici všech dílčích představ i vnitřní vztahovost celé ideje.
Tatínkova modrá princezna, foto: Rosta77
Skutečnost, že portrétní snímek nemusí být vždy banální, ale lze s ním pěkně naložit originálním způsobem dokládá Anička od MoniSan.
Jindy není fotografie záležitostí plánovaného uměleckého počinu, ale schopností dotknout se okamžiku, uchopit jej a vtipně se ho zmocnit, jak náležitě ilustruje snímek Roz-kroč-mo od Hotmandarin.
A na závěr ještě tradiční a snadno poznatelný Nejmil s trojicí barevně sladěných sáňkařů – Summer Ride
Summer Ride, foto: nejmil