Peří na křídlech ptáků tiše ševelí. Do dálek na nich pluje mé volání a já ani nevím, jestli ho někdy vůbec uslyšíš.
Odloučení. Tak tíživé a teskné. Celý svět pokrytý hábitem temnoty, na který jako jiskry ohňostroje dopadají dohasínající vzpomínky. To málo je všechno, co mi z tebe zůstalo. Jsem jako němá, vždyť nemají pro koho slova na mých rtech kvést? Tak vítr je strhává jak listí na podzim a zmítá s nimi pod nohama. Jsem jako slepá, jen tvůj obraz ještě matně vidím ve své mysli, když oči bláznivě těkají po obzoru. Jsem jako spoutaná řetězy a na nohách vláčím závaží z každé vteřiny, která uběhla od okamžiku, co jsi odešel.
I have been distant; foto Strany (Martin Stranka)
Tak tiše tu stojím ve větru, hledím do dálky a po tisící posílám na křídlech ptáků své srdce do mraků. A bláhově doufám, že jednou, až podíváš se nahoru, pak ti na obloze tisíce srdcí ukáže cestu zpátky. Zpátky ke mně.
Mám rád fotky Martina Stranky, protože jsou jiné než ty, které běžně vídám ve zdejší galerii. Jednak jsou lehce identifikovatelné, vizuálně odlišné, jakoby neostré, starobylé a tajemné. Ale to není ten důvod, proč mě dokážou oslovit. Hlavně jsou, myslím, výjimečné svými náměty. Náměty, které vybízejí k zamyšlení. Nejsou to jen zmrazené okamžiky, většinou jde o příběhy, do kterých můžu na chvíli vstoupit. Autor mě nejenom nechá nahlédnout do svého světa, ale pro jistotu mě rovnou vtáhne, a já tak mohu prožít v jeho fotkách vše, co se děje naplno.
Dá se snad říci, že autor si v tomto námětu (zobrazení postavy na horizontu) libuje, neboť v jeho galerii najdeme více takových fotek. Každá nás však zavede někam jinam, každá zadrnká na jinou strunu, v každé dřímá jiný pocit. Atmosféru v této fotce výborně stupňují letící ptáci a šikmé sluneční paprsky. To jsou ingredience, které dělají tuhle fotku tak zajímavou. Přidejte čtverec, celkově povedenou kompozici všech důležitých prvků a autorův vizuální rukopis a máme tu výtečnou lahůdku pro oko i mysl. Dobře nám to Martin Stranka uvařil. Pochutnáte si jistě také.